David Klimeš Knihy

Šimon Pánek je výrazná osobnost veřejného života a humanitární manažer. Knižní rozhovor představuje obě roviny jeho celoživotní práce a od konkrétních životních situací se dostává k obecnějším, nadčasovým problémům. Rozhovor zachycuje proměny a vývoj humanitární pomoci z různých životních perspektiv Šimona Pánka – od studenta pořádajícího sbírku pro Arménii v roce 1988 přes vznik Nadace Lidových novin až po profesionální pomoc prostřednictvím Člověka v tísni. Jako řídící manažer Člověka v tísni nyní musí zvažovat další vývoj organizace, nové možnosti financování, nové oblasti pomoci i neustálé vyvažování mezi idealismem dobrovolníků a firemní kulturou. Stranou nezůstává ani jeho angažmá ve veřejném životě. Kniha reflektuje nejen jeho vůdčí postavení mezi studenty během roku 1989, ale především jeho opakované návraty k politice, které však dosud nikdy neskončily kandidaturou na politickou funkci. Šimon Pánek je ředitel organizace Člověk v tísni. David Klimeš je novinář a komentátor, spolupracuje hlavně s Hospodářskými novinami.

Novinář David Klimeš přináší ve velmi aktuální knize přehled některých z těch nejakutnějších problémů, jimž dnes čelí Česká republika. Situaci přirovnává k předčasné krizi středního věku, která se projevuje nespokojeností, nejistotou a neřešením příčin problémů. Výsledkem je „zaseklý stát“ bez silných sdílených hodnot, který nedokáže řešit některé nejnaléhavější úkoly. K nim patří například exekuce a dluhová past, do které padá stále větší procento obyvatel Česka, nebo důchodová reforma, kterou se stále nepodařilo prosadit. Tyto a další palčivé problémy autor rozebírá na základě aktuálních dat, ale nechybí ani srovnání s masarykovským postojem k „naší nynější krizi“. Text doplňují diskusní příspěvky dalších renomovaných autorů jako jsou Danuše Nerudová, Daniel Münich, Daniel Prokop či Tomáš Němeček.

Jak fungovala propaganda a cenzura v mediálním prostředí pozdně normalizačního Československa? Kde si oficiální konsenzus v autoritativním státě vynucovala represe a kde se stačilo spolehnout na jemnější donucovací prostředky? Hlavní část práce je věnovaná analýze mediální produkce, která se ještě v roce 1989 neúspěšně snažila ve společnosti udržet silně erodující propagandistické koncepty, jako byly „boj za mír“, „klid na práci“ či ohrožení „nepřátelskými živly“. Výsledkem cenzurně a propagandisticky konformních mediálních textů v proměňující se společnosti byly čím dál nedůvěryhodnější „příběhy bez logiky“. Přestože se historie nikdy neopakuje, výzkum způsobů autoritativního opanování veřejné sféry a komunikace je relevantní nejen pro lepší pochopení historie, ale i vzhledem k aktuálním debatám o nástupu autoritativní komunikace v liberální demokracii.

Kniha politologa a publicisty Davida Klimeše shrnuje působení Václava Klause na postu prezidenta ČR. Slovem i obrazem nám autor připomene cestu komplikované volby prezidenta v roce 2002–2003, a dále chronologicky vždy z každého roku vybírá ty nejzásadnější události. Připojuje samozřejmě stanovisko prezidenta k danému tématu, vybírá jeho nejvýraznější vyjádření a nechybí ani kritické hodnocení autora. Čtenář tak získá přehled o tom, jaký byl vztah Václava Klause k jednotlivým premiérům a jaké, často velmi kontroverzní názory má na různá témata (Evropská unie, globální oteplování, ekonomie, intelektuálové apod.). Nechybí ani bilanční rozhovor s prezidentem. Kromě autora hodnotí v knize Klausovo působení na Hradě také ekonom Miroslav Zámečník a politolog Lubomír Kopeček. Součástí knihy je také rozsáhlý materiál, připravený v redakci časopisu EURO, který mapuje rodokmen Václava Klause. Ten je doprovázen unikátními archivními dokumenty.

Uznávaný novinář David Klimeš pojmenovává v aktuální a potřebné knize některé z nejzávažnějších problémů dnešního Česka. Čtivě napsanou knihu doplňují doslovy osmi předních českých ekonomů, sociologů a dalších osobností.

Jak probudit Česko: Recept na úspěšnou republiku. Česká společnost zažívá od roku 1989 nejúspěšnější a nejsvobodnější období své historie. Ale dosavadní sociální a ekonomický model nevyhnutelně krachuje. Mylně si namlouváme, že za vše mohou neschopní politici a snažíme se je nahradit novými a neokoukanými. Ale za politickými krizemi číhá čím dál jasnější úpadek dosavadního polistopadového konsenzu. Jak ale probudit Česko, aby přestalo jen přešlapovat na místě a vykročilo k dalšímu čtvrtstoletí prosperity a úspěchů?

Utopie Davida Klimeše představuje očima mladého člověka alternativní pohled na historii první poloviny 21. století z budoucnosti prostřednictvím porovnání příběhu jeho otce a oficiální verze. Vítek nemá úplně dobré vztahy se svým otcem. Dobře ale ví, jak by zareagovaly úřady, kdyby se o něj alespoň trochu nestaral. Vztah plný nudy a prázdna prolomí nezvyklý rodinný výměnný obchod – syn si může půjčovat otcovy staré vůdcovské uniformy pro své večerní hudební show, ale za každou zápůjčku si musí poslechnout či přečíst kus pohnuté historie první půle 21. století, která rozhodně neodpovídá oficiálnímu dějepisu. Známé revoluční letopočty se míhají před očima, ale v úplně jiných souvislostech, než jaké se memorují ve školách. Vítek začíná pochybovat o dosud bezrozporné státní ideologii pomoci potřebným. Naivně si myslí, že se střetu se systémem dokáže vyhýbat a cíleně volí životní sešup. Pro koho a čím by mohl být vůbec ještě podstatný? Jak moc se plete…

Kniha se zabývá překotným vývojem žurnalistické profese v letech 1989 až 1994. Samotný příběh české novinařiny začíná již „přestavbovým prologem“, v němž se popisuje dosavadní tradice žurnalistiky, tedy nejen oficiální proud ve státem a stranou dozorovaných médiích, ale i sílící tradice samizdatová či exilová. Polistopadový vývoj je v knize rozdělen do několika kapitol, které z různých pohledů sledují vývoj žurnalistické profese: Proměny kolektivní reprezentace novinářů ukazují přechod od státem řízeného novinářského svazu k dobrovolnému syndikátu a nechuti mnohých novinářů se profesně organizovat. V kapitole Vývoj představ o svobodné žurnalistice autor zkoumá, co vše se v dobových sporech za argumentací svobodou a nezávislostí vlastně skrývalo. Jednalo se tak kupříkladu o polistopadové samosprávné řízení redakcí, míru stranickosti a vlivu politických sil na média nebo o limity svobody slova v případech bulváru, xenofobie či erotiky. V médiích se výrazně projevilo i sílící česko- slovenské napětí. Část popisující liberalizaci mediálního trhu se pak v knize dělí na „neviditelnou ruku tiskového trhu“ a „viditelnou audiovizuální ruku státu“, protože cesta k soukromým periodikům na jedné straně a soukromým rádiím i televizím na straně druhé se výrazně odlišovala. Závěrem kniha nabízí čtrnáct tezí, v nichž autor shrnuje vše podstatné z vývoje žurnalistiky a médií v první polovině devadesátých let. – Vychází ve spolupráci s Fakultou sociálních věd Univerzity Karlovy.

Jak zábavné je informovat: Infotainment čili infozábava v teorii, praxi a českém kontextu. „Jedno mužstvo tvrdě bránilo, aby si vymohlo prodloužení. Druhé cítilo naději na rychlé vítězství a bylo v útoku.“ Popis sportovního utkání? Nikoliv. Takto noviny psaly v roce 2008 o prezidentské volbě. Je to špatně, protože chtějí být příliš zábavné? Nebo dobře, protože tak zpřítomňují čtenáři složité politické postupy? Publikace shrnuje teoretické uvažování o pronikání zábavy do zpravodajství a předkládá odpovídající koncept infotainmentu (infozábavy), skrze který je užitečné jednotlivé infozábavní jevy analyzovat. Přináší také nový pohled na to, jak k šíření infozábavy do médií přistupovat. Teoretické rozpracování pojmu infozábavy je přínosné především pro zájemce o studium médií a komunikace. Studentům sociálních věd může kniha posloužit jako užitečný přehled možností výzkumu mediálních obsahů, nejširší veřejnosti je určeno vřazení fenoménu do specifického českého kontextu.