Lukáš Fasora Knihy

Kniha si klade dva stejně významné cíle: oslavit 90. výročí vzniku univerzity a otevřít diskusi o tradicích, podmínkách a perspektivách univerzitního vzdělávání v kontextu českých moderních dějin.

Reprezentativní publikace představuje více než třicet příspěvků od předních českých historiků (J. Malíř, P. Marek, M. Myška, C. Nečas, J. Pešek aj.) z univerzit, muzeí, archivů a pracovišť akademie věd na téma sociálního a profesního vývoje obyvatelstva v 19. století. Kompaktní dílo staví na prolínání zemského faktoru, velkých sociálních a kulturních dějin a na typologické biografii zajímavých osobností, vše v kontextu vývoje celé střední Evropy. Do sborníku byly např. zařazeny texty na téma „šlechtic“, „rabín“, „advokát“, „vinař“, „potulný divadelní umělec“, „četník“ nebo „prostitutka“.

Autoři této průkopnické práce pojímají antiklerikalismus jako součást modernizačních evropských procesů, provázejících budování evropských národních států a jejich politických institucí. Antiklerikalismus je v jejich očích součástí „ambivalence moderny“, která se vyznačuje střetem identit a proměnou životních orientací a mentalit. Autoři vymezují termín antiklerikalismus v kontextu duchovních a náboženských dějin 19. a 20. století, s důrazem na jeho dobové proměny v multinárodní a multikonfesní habsburské monarchii od roku 1867, resp. v období první republiky. Antiklerikalismus získával podobu kulturního boje, jenž se uplatňoval především v otázce školské a manželské politiky, resp. v otázce rituálů – smrti a pohřbívání. Vedle perspektivy celozemské, české a moravské, nazírané prostřednictvím zákonů a zákonných opatření, resp. prostřednictvím střetů mezi politickými programy jednotlivých stran, autoři zvolili i perspektivu mikrohistorickou (Brno, Kladno, Uherské Hradiště, Uherský Brod, Polná, Žarošice, Lidečko, Mikulovice u Pardubic), jež ozřejmuje, jak se antiklerikální nálady a postoje uplatňovaly během každodenního náboženského, politického a společenského života.

Kniha - stejně jako ilustrace na její obálce - ukazuje, že věkovitá instituce papežství byla i v nedávné minulosti pro jedny ochranou a útočištěm před bouřemi moderního světa, pro druhé pak výrazem zastaralé instituce bránící pokroku. Toto napětí vyjadřuje ve svérázné umělecké zkratce i reprodukovaná iluminace pražských benediktinek ke svátku sv. Petra a Pavla z r. 1904: „koráb církve řídí Petrův nástupce Pius X., který je však atakován symbolickou flotilou nepřátelských člunů: pyšným racionalismem, francouzskou revolucí, tehdejší světskou mocí, Martinem Lutherem, svobodnými zednáři a dokonce i čertíkem začteným do liberálního vídeňského deníku Neue Freie Presse… Obě krajní pozice se však v 19. a první polovině 20. století značně vyvíjely, vzájemně ovlivňovaly, a i v českých zemích plnily funkci specifických kulturních kódů, do značné míry působících i v dnešní době. Tzv. ultramontanismus byl totiž důležitým fenoménem v procesu vytváření moderních evropských společností. Byl projevem nezanedbatelného vlivu římského papeže i „za horami (ultra montes, tedy za Alpami). Kniha soustavně analyzuje obraz papeže ve zdejším českém i německém jazykovém prostředí, a to jak v katolické církvi, tak v nekatolickém a občanském prostředí vůbec. Nezapomíná ani na související náboženské, kulturní a politické transfery se sousedy ve střední Evropě.

Reprezentativní publikace mapuje hlavní obrysy vývoje i aktuální stav brněnské filozofické fakulty, která vždy patřila k předním českým vysokoškolským institucím a osobnosti s ní spjaté spoluurčovaly ráz celého regionu. Autoři se zaměřili jednak na politický a hospodářský vývoj fakulty a její vědecký přínos, jednak na vztah učitelů a žáků a na proměny vztahů mezi fakultou a dalšími společenskými subjekty. Dějiny fakulty jsou prezentovány též jako historie určitého genia loci, který souvisí s fakultním areálem a intetektuálním brněnským prostředím.

V pořadí již třetí díl reprezentativních publikací věnovaných fenoménu Moravy a vývoji sociálních i profesních typů v moderní době. Po souborech mapujících 19. století a první polovinu 20. století je autorským kolektivem pod vedením profesora Jiřího Malíře analyzována epocha osvícenství a její moravská specifika. Před čtenářskýma očima defilují osobnosti, které se různým způsobem orientují vzhledem k trendům doby – modernizaci, rostoucímu státnímu vlivu a germanizaci, společenstevním a kulturním změnám. Přínosem kolektivní monografie však nemá být pouze pohled na zajímavé osoby a jejich svět, ale především metodicky inovativní přístup k tématu, který by zachytil problematický a ambivalentní vztah starého a nového řádu na sklonku 18. století.

Soubor studií předních historiků i archivních pracovníků, jejichž biogramy zajímavých osobností působících na Moravě v době velkých společenských změn analyzují profesní a sociální vývoj těchto lidí. Na jejich příkladu se ale též zobrazují strukturální změny zemské společnosti v jejích rozličných vrstvách. Editorský kolektiv pod vedením profesora ­Jiřího Malíře se i tentokrát pokusil využít moderních metod sociálně-kulturní historie a prohloubit poznání života různých společenských skupin a sociálních typů. Před čtenářem defilují známé i polozapomenuté postavy dějin, jejichž životní osudy dokládají pestrost a v mnohém aktuálnost života našich předků i jejich odkazu.

Kolektivní monografie trojice autorů brněnské Masarykovy univerzity L. Fasory, J. Hanuše a J. Malíře otevírá dosud badatelsky neprozkoumané téma – sekularizaci venkovského prostoru v rámci střední Evropy v 19. století. Jednotlivé příspěvky publikace rozebírají pojem sekularizace a možnosti jeho užití v různých humanitních oborech a přinášejí konkrétní výsledky výzkumu domácích i zahraničních historiků a sociologů. Čtenář se může seznámit s řadou inspirativních podnětů, které se týkají politizace českého a moravského venkova, vytváření konfliktních stranických linií, venkovského „konzervatismu“ se specifickým prožíváním času a prostoru, náboženské symboliky, sporů mezi školou, farou a obecním úřadem, případně problematiky antiklerikalismu. Sedmnáct dílčích příspěvků představuje reprezentativní soubor, jenž navazuje na otevření diskuse v podobě knihy Sekularizace českých zemí v letech 1848–1914 (CDK, Brno 2007) a který bude mít pokračování ve zkoumání sekularizace dělnictva ve středoevropských městech.

Napoleonské války zásadně ovlivnily politickou mapu Evropy a hluboce zasáhly tehdejší společnost. Reflexe těchto událostí a jejich vliv na proměny společenských struktur se staly předmětem zájmu historiků a badatelů. Příspěvky v tomto svazku se zaměřují na vztah válek a formování moderních národů ve střední Evropě, zkoumají vliv na české národní obrození a jeho představitele, a analyzují francouzskou emigraci v českých zemích. Dále se zabývají odrazem historických událostí přelomu 18. a 19. století v historiografii a školních učebnicích různých období a režimů. Zvláštní pozornost je věnována ztvárnění napoleonských válek ve filmu, výtvarném umění a hudbě. Specifickou tematiku představují soudobé kroniky, zejména z selského prostředí, a lidové písně reflektující vojenské pohyby a významné válečné úspěchy či neúspěchy. Sborník zahrnuje příspěvky renomovaných domácích i zahraničních odborníků, včetně mladších badatelů. Vznikl ve spolupráci Muzea Brněnska a Výzkumného střediska pro dějiny střední Evropy na Masarykově univerzitě a je prvním svazkem nové ediční řady zaměřené na kulturu ve střední Evropě.

První díl skript pro studenty historie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Tématy jsou historie jako věda, historický čas, problematika pramenů, metody historické vědy, heuristika, knihovny, odborné časopisy, informační technologie, muzea a galerie, archivy.

Druhý díl skript pro studenty historie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Tématem jsou specifika výzkumu jednotlivých historických období (středověku, raného novověku, 19. století a 20. století) a dějiny dějepisectví.

Čtvrtý díl úspěšné publikace představuje reprezentativní soubor studií významných sociálních typů a profesí. Na základě důkladných biografií zajímavých osobností se odráží poválečná doba, zejména padesátá a šedesátá léta, kdy probíhaly komunistické represe a pokusy o společenské reformy. Publikace se zaměřuje na politické, ekonomické a kulturní poměry a jejich proměny, které jsou stále živé ve vzpomínkách pamětníků. Čtenáři se setkávají s postavami politiků, rolníků, spisovatelů, vědců, dělníků, vojáků a dalších, kteří v tomto období procházeli zásadními životními změnami. Na svazku se podílejí přední historikové a archivní pracovníci. Mezi příklady osobností patří šlechtic Hugo Mensdorff-Pouilly, advokát Jan Kober, ústavní soudce Vladimír Čermák, živnostník Josef Novák, řeholnice Marie Vojtěcha Hasmandová a další. Dále jsou zde příběhy zbrojáka Františka Hamra, předsedy zemědělského družstva Petra Lexy, příslušníků Veřejné bezpečnosti, dělnice Antonie Kloboukové, učitele a jazzmana Gustava Broma. Publikace také zachycuje osudy básníka Jana Skácela, univerzitních studentů Jaroslava Mezníka a Renaty Svačinové, a příběhy romských elit Antonína a Bartoloměje Daniela.

Publikace z řady postkonferenčních sborníků nabízí komparativní pohled na roli Brna v rámci sítě měst rakousko-uherské monarchie, přičemž zahrnuje oblast politiky, hospodářství, kultury, migrací a sociálních vazeb. Současně publikace v této souvislosti poukazuje na obrovský kulturní význam Vídně pro celou tehdejší podunajskou říši.

Prostřednictvím takzvaných „mýtů“ se autoři pokusili odkrýt několik problémů univerzit, které jsou z historické perspektivy významné pro evropské (středoevropské) prostředí a zvláště pak pro prostředí české. Cílem historického bádání na poli univerzitní kultury je poukázat na kontinuitu i diskontinuitu vývoje univerzit, a to od jejich středověkých počátků až po současnost. Autoři proti sobě staví obraz starých středověkých univerzit a mýtů kolem nich a reálné fungování dnešních vysokých škol. Připomínají, jak bylo chápáno univerzitní vzdělávání právě ve středověku nebo v 19. století a ptají se například na to, zda dnes vlivy z politiky a ekonomiky nepronikly na školy natolik, že proměnily jejich vnitřní strukturu i cíle.

Pohled do minulosti národnostních sporů v různých částech Evropy dostává po zkušenostech z nedávných etnických a náboženských konfliktů nový rozměr. Platí to i o moravském vyrovnání, resp. moravském paktu z roku 1905, který ve své době tím, že se v něm poprvé v praxi uplatnily některé principy napomáhající soužití národnostně smíšeného obyvatelstva, představoval významný pokus o národnostní smír v lůně mnohonárodnostní habsburské monarchie. Předkládaný sborník představuje první opravdu komplexní zpracování dané problematiky.

Sekularizace je pojem, jímž se označuje postupné mizení náboženství z veřejného prostoru na základě určitých dějinných trendů, či záměrné odstraňování náboženství z tohoto prostoru. Historikové zkoumají sekularizaci v Evropě především třemi směry: v prvé řadě je zajímají velké revoluční události, nejvíce Francouzská revoluce, za druhé různé "kulturní boje", v nichž jsou významnými aktéry státy, jejich politické reprezentace, národní církve i instituce papežství; za třetí se věnují rozboru moderní doby a představám vědeckého uspořádání společnosti, rozvoji ideologie pokroku a plíživým "formám" sekularizace, při nichž mizí náboženské normy z norem právních.

Vznik dělnictva jako společenské třídy patří mezi nejdůležitější události moderních dějin jak z hlediska sociální historie, tak z hlediska studia politických dějin. Bádání nad otázkami souvisejícími s tímto procesem se stalo v minulosti předmětem politických tlaků a po listopadovém převratu bylo starší generací badatelů prakticky opuštěno. Takto vzniklou mezeru v naší znalosti zmíněných procesů se snaží zaplnit předložená publikace, opírající se o metodologické podněty německé, rakouské a britské historické vědy a důkladný pramenný výzkum, který má za cíl nově formulovat zásadní poznatky o společenské situaci v městech raně moderní éry, především s ohledem na vývoj vzájemných vztahů měšťanstva a dělnictva. Míra a intenzita jejich zájmového střetu na jedné straně a pochopitelně také oboustranně výhodné spolupráce na straně druhé je nahlížena pomocí mikrohistorických sond a příkladů z šesti moravských měst a směřuje k obecnějším otázkám míry plurality a demokracie společnosti českých zemí v pozdní éře c.k. mocnářství, k její schopnosti integrovat menšiny a vytvořit jim dostatečný prostor k artikulaci jejich specifických zájmů, k míře revolučnosti socialistického dělnického hnutí a k řadě dalších.

Kniha mapuje historii města Brna v období tzv. dlouhého 19. století r. 1790-1918.

Kniha autorského kolektivu sestávajícího z tuzemských i zahraničních badatelů a badatelek je věnována dobovým koncepcím nového člověka, které se utvářely v souvislosti s projekty sociálního inženýrství v Evropě 20. století. Nový člověk představoval symbol, vzor a zároveň cíl mnoha myšlenkových hnutí a proudů, které chtěly radikálně transformovat společnost a zároveň dosáhnout vyššího stupně humanity. Dobové obrazy nových mužů a žen předkládaly optimistické vize krásné a šťastné budoucnosti a slibovaly brzké překonání všech stávajících obtíží. Současně byly koncipovány jako protipól starých, údajně překonaných ideálů. Jednotlivé kapitoly této kolektivní monografie se zaměřují na konkrétní podoby nového člověka v různých geografických a časových souřadnicích vymezeného rámce, ovšem nejvíce prostoru je vyhrazeno socialistickým a fašistickým sociálním experimentům.

Kniha přináší inovativní výklad změn v socialistickém hnutí v českých zemích v letech 1900–1920. Sleduje dramatické události, jako jsou světová válka, revoluce v Rusku, rozpad monarchie a vznik republiky, z perspektivy mladé generace socialistických aktivistů. Cílem je nabídnout alternativní pohled na známé historické události. Autor uplatňuje generační přístup, který je v české historické vědě poprvé takto komplexně aplikován. Zaměřuje se na specifickou interpretaci světa u mládeže narozené mezi lety 1885–1900 a zohledňuje národnostní, třídní a politické rozdíly. Vývoj v českých zemích je srovnáván se situací socialistické mládeže mimo habsburskou říši a v rámci jednotlivých socialistických stran Předlitavska. Dosavadní interpretace těchto událostí často ignorovaly generační faktor, což vedlo k unitarizaci výkladu. Generační metoda se ukazuje jako relevantní nástroj pro hlubší historické poznání a odmítání ideologické předpojatosti, ať už ve smyslu adorace „Masarykovy republiky“ nebo hagiografie počátků komunistického hnutí. Tento přístup se ukazuje jako nezbytný korektor politických dějin a jako plnohodnotný rámec pro historickou práci, čímž se pojem generace stává jedním z klíčových nástrojů historikova poznání.

Příručka poskytuje praktickou podporu středoškolským učitelům dějepisu, avšak dotýká se i témat ze zeměpisu či českého jazyka a literatury. V sedmi kapitolách (Zemědělství, Jakou roli měly brambory v životě prostých lidí?, Migrace a region Českomoravské vrchoviny 1850–1939, Železniční a tramvajová doprava, Silnice a dálnice, Zaslouží si pomník? a Sebeprezentace regionu: přírodní a historické zajímavosti, cestovní ruch) přibližuje regionální dějiny Vysočiny a využívá k tomu nejrůznější metodiky a přístupy. Každá kapitola nabízí mnoho různorodých úkolů pro studenty, mezi nimiž nechybí ani bohatě propracované materiály se zadáním pro skupinovou práci. V té studentům jistě pomohou i odkazy na historické zdroje, na videa, ukázky lidové slovesnosti, dobové korespondence a tisku a obrazový materiál jako mapy či pohlednice. Učitelé si mohou vybírat různě rozsáhlé a náročné materiály či jejich části podle schopností třídy nebo časové náročnosti témat.

Druhý svazek souhrnného zpracování dějin Tábora se věnuje rozsáhlému období od zániku samostatné husitské obce po samý práh moderního věku. Dlouhý časový úsek je rozdělen na tři části – první z nich se věnuje pozdně středověkému období již královského města (1452–1526), druhá představuje počátek novověku až po třicetiletou válku včetně jejího průběhu (1526–1648), třetí zahrnuje dobu absolutní a osvícenské monarchie (1648–1790). Zkušený autorský kolektiv se zaměřil nejen na politické, sociální a hospodářské dějiny Tábora v kontextu českých dějin. Kladl si také otázku, nakolik se proměnilo kolektivní myšlení táborské městské obce během přechodu od středověku do novověku, od renesance do baroka a jak na život města působily osvícenské reformy v závěru předmoderního období. Nebyly opomenuty ani kulturně historické proměny tvářnosti města od pozdní gotiky do vrcholného baroka, včetně urbanistického vývoje.

Výpravná publikace představuje vůbec první v češtině napsané komplexní dějiny města Šternberk. Bohatě ilustrovaná a vizuálně i fotograficky pestrá kniha detailně dokumentuje dobu, rozvoj i proměnu Šternberka v jeho více než 700leté historii, poprvé přibližuje dosud nezpracované historické etapy (např. období po odsunu Němců v roce1945) a uvádí na pravou míru hned několik domnělých nebo nesprávně interpretovaných historických faktů, které se napříč Šternberkem tradují. Publikaci napsal kolektiv olomouckých historiků pod vedením Davida Papajíka tak, aby oslovila jak odbornou veřejnost, tak laické čtenáře a šternberské patrioty.

Předložená knížka není kompendiem badatelské a činnostní výuky, neklade si cíl být syntézou. Na počátku jejího vzniku byla snaha přimět akademické odborníky, profesionální historiky, aby se zamysleli nad didaktickým aspektem vlastní práce a pokusili se ji učinit více přístupnou cestou pro pedagogickou veřejnost. Vybraná témata jsouproto extraktem z různých badatelských směrů a podoborů historie, každé představuje trochu odlišný typ tázání a řešení vědeckého úkolu. Jednotlivá témata jsou zpracována podle jednotné matrice, ovšem s ohledem na specifika tématu lze u každého hovořit o mírných odlišnostech v důrazech a přístupech, proto také rozdíly v rozsahu. Za důležitý benefit díla považujeme didaktické zpřístupnění méně známých pramenů, které mají potenciál učinit středoškolskou výuku pestřejší, pro studenty i učitele přitažlivější a efektivnější v dosahování plánovaných výsledků učení.

Sborník reprezentuje současný náhled na některé otázky spojené s historiografií 19. století: Jde o období profesionalizace historie, a pokud ano, jaká specifika tento proces provázejí? Jakým způsobem je historik ovlivňován „dobou a prostředím“, v nichž žije, a v jakém smyslu je ovlivňován velkými ideologiemi předminulého století, k nimž je nutné řadit především liberalismus a nacionalismus? Jak se liší vývoj oboru v jednotlivých evropských zemích? Můžeme případně mluvit o paralelách a odlišnostech evropského východu, západu a středu? Publikace se snaží vystihnout obecnější tendence na příkladech významných osobností 19. století.

Sborník z vědecké konference Občanské elity a obecní samospráva 1848–1948 s několika navazujícími příspěvky bilancuje bádání o budování občanské společnosti v českých zemích a ve střední Evropě, pro něž se půda nižších samosprávných svazků ukazovala jako zvláště významná. Mnozí historikové v této souvislosti dokonce hovoří o „škole demokracie“, kterou představoval především obecní a okresní stupeň samosprávy z hlediska přechodu od stavovské společnosti ke společnosti občanské. Ve sborníku lze nalézt jak obecné příspěvky bilancující stav bádání ve středoevropských zemích, příspěvky metodologicky a kulturně-historicky orientované, které otevírají zájemcům o tuto problematiku nové přístupy a horizonty, a v neposlední řadě příspěvky spojené s konkrétními městy – např. Brnem, Moravskou Ostravou, Opavou, Prostějovem, Táborem nebo Znojmem.

Výstup z vědeckého semináře pořádaného katedrou historie a Centrem pro hospodářské a sociální dějiny Filozofické fakulty Ostravské univerzity v Ostravě ve spolupráci s Historickým ústavem Akademie věd České republiky v Praze ve dnech 6. a 7. listopadu 2008 v prostorách auly Ostravské univerzity. Vědecký seminář se programově spíše než dějinami jednotlivých měst chtěl zabývat „dějinami ve městech“, tj. celospolečenskými procesy a obecnými vývojovými trendy dokumentovanými na konkrétních příkladech. Vše pod zorným úhlem tzv. strukturálních dějin. Příspěvky se týkají tří okruhů: I. Prameny a metodika; II. Společensko-ekonomické procesy; III. Konkrétní problémy městské samosprávy.

Život dělnického vůdce a předáka sociální demokracie Josefa Hybeše byl v minulosti častokrát námětem historických i uměleckých zpracování. Není divu, už na sklonku života byl Hybeš osobností legendární a mytickou s až uhrančivým vlivem na mnoho svých současníků. Byl nazýván Rudým světcem, Českým Tolstojem, Patriarchou strany, Maršálem chudých nebo prostě „naším Pepíkem“. Jeho košatá osobnost byla v bouřlivé době konfrontována s mnoha nesmírně složitými otázkami a přezdívky naznačují, jak pestré a rozporné byly úlohy, které mu publikum připisovalo. Kniha analyzuje životní příběh Josefa Hybeše a z něj vycházející mýtus z pohledu čtyř nejdůležitějších rolí: prostého proletáře, internacionalisty, revolucionáře a lidumila.

Autorský kolektiv sleduje proměny kněžské identity v moderní éře, orámované z jedné strany snahou o obnovu autority římskokatolické církve a z druhé strany obdobím meziválečné Československé republiky. Publikaci tvoří biogra? e třinácti různě postavených kněží, kteří náleželi do několika generací. Jsou zde zastoupeni kněží ve světské pastoraci (Jan Pauly), biskupové (Jan Valerián Jirsík), řeholníci (Andreas Hamerle), teologové (Eduard Winter), politici (Bohumil Stašek) i básníci (Jakub Deml). Autory zajímá jak identita osobní (otázka sebepojetí kněze a jeho re? exe okolím), tak identita sociální (sounáležitost s farností, klérem či národem). Právě moderní doba v důsledku zrychlujících se změn společnosti generovala větší možnosti individuální volby.

Kniha sleduje život a historii v předměstských obcích do jejich připojení k Brnu.

Mýty a tradice středoevropské univerzitní kultury. Publikace si klade za cíl kulturní analýzu univerzitního prostředí, přičemž jejím hlavním analytickým nástrojem je pojem „mýtus“. Autoři chápou mýtus jako kulturní jev spojující současnost akademické sféry s minulostí a jako archetyp ve smyslu psychologie Carla Gustava Junga. Mýtus je podle autorů pevně vázán na symboly, rituály, hierarchické znaky a tradice nejrůznějšího druhu. Kniha představuje americkému a západoevropskému čtenáři univerzitní kulturu vlastní tzv. humboldtovskému okruhu akademické tradice, přičemž v centru pozornosti stojí prostředí českého vysokého školství ve srovnání se situací v Německu, Polsku, Rakousku a dalších zemích. Významným aspektem je proto charakteristika středoevropských univerzit, které prošly ve 20. století diskontinuitním vývojem. Specifikem knihy je preference náhledu akademické kultury převážně z pozice ne- metropolitních vysokých škol vzniklých v 19. a 20. století. Autoři pojali svou knihu historicky, ale nebrání se významným aktualizacím. Zajímá je zejména rozpor mezi humboldtovským ideálem a „akademickým kapitalismem“, hledání univerzitní jednoty v rámci diverzifikačních tlaků, tendence k oslabování univerzitních svobod a různé podoby univerzitní samosprávy. Autoři se pokouší svou publikací vyvolat debatu nejen v historických kruzích, ale také u zájemců napříč univerzitní komunitou.

Der vorliegende Sammelband zur historischen Elitenforschung ist das Ergebnis eines internationalen Workshops, der im Frühjahr 2015 in Cluj-Napoca (Klausenburg) stattgefunden hat. Im Mittelpunkt steht die Frage, inwieweit philosophische und soziologische Elite-Konzepte auf das Gebiet der historischen Forschung übertragen werden können und inwiefern die Quellenlage aus dem Gebiet der Sozialgeschichte vom 18. bis ins 20. Jahrhundert eine fundierte Erforschung historischer Eliten ermöglicht. Neben dem praktischen Erfahrungsaustausch über die Perspektiven und Grenzen der historischen Elitenforschung am Beispiel eigener Forschungen werden auch die Bemühungen der Geschichtswissenschaft thematisiert sich gegen andere Sozialwissenschaften, im Besonderen der Soziologie, zu öffnen und in einer Debatte über den Begriff der Elite in der historischen Entwicklung der Neuzeit zu engagieren. Damit können theoretische Konzepte aus vielen Feldern der Sozial- und Geisteswissenschaften mit empirischen Befunden aus historischen Quellen zu einer neuen interdisziplinären Symbiose verbunden werden.

Die Beiträge in dem vorliegenden Band diskutieren das Verhältnis zwischen Demokratie und monarchischer bzw. republikanischer Staatsordnung in der Tschechoslowakei und (Deutsch)Österreich in der Zwischenkriegszeit. Analysiert wird dabei nicht nur das 'Nachwirken' politischer und demokratischer Strukturen der Habsburgermonarchie in ihren Nachfolgestaaten, sondern auch der in Prag wie Wien im Laufe der 1920er und 1930er Jahre schrittweise vollzogene Übergang von einer liberalen Demokratie zur einer zunehmend autoritäre Züge aufweisenden, nur noch vordergründig demokratischen Staatsform.

Die Brünner Straße (B 7) gehört zu den wichtigsten Verkehrswegen Österreichs. Seit ihrem Ausbau durch Karl VI. hat dieser Verkehrsweg, der von Wien nach Brünn führt, viel erlebt. Man denke an Napoleons Armeen, die vor 200 Jahren hier entlang zogen; an die Weinfuhrwerker, die den „Brünnerstrassler“ in die nahe und doch so ferne Hauptstadt brachten, oder an die kaiserliche „Fahrpost“. Seit 1989, dem Jahr der Öffnung des Eisernen Vorhanges, wurde die Straße immer mehr zur internationalen Transitroute mit ständig wachsendem Verkehrsaufkommen. Nun stehen abermals gravierende Änderungen bevor. Durch den Bau der Nordautobahn (A 5) wird sich die Funktion der Brünner Straße wieder verändern. Dieser Band schildert in Bild und Text die Geschichte dieses Verkehrsweges von Wien nach Brünn. Eine Vielzahl von Photographien aus privaten und öffentlichen Archiven dokumentiert den Alltag und das Leben auf und abseits der Brünner Straße. Der Band enthält u. a. Informationen und Bilder zu folgenden Orten an der Brünner Straße: Wien-Floridsdorf, Wien-Stammersdorf, Eibesbrunn, Wolkersdorf, Hochleithen, Kollnbrunn, Gaweinstal, Schrick, Hobersdorf, Wilfersdorf, Erdberg, Wetzelsdorf, Poysdorf, Drasenhofen, Nikolsburg/Mikulov, Muschau/Mušov, Pohrlitz/Pohoroliče, Brünn/Brno