Ludvík Novotný

Za první republiky vstoupil do národně socialistické strany, jejíž péčí vydal roku 1933 (již ve 2.vydání) v „Knižnici politických myšlenek mladých lidí“ brožuru „Hlas neslyšené generace“, v níž se snažil věnovat sociálním problémům mládeže v době hospodářské krize a v politickém životě vyzýval strany ke zrušení t. zv. vázaných kandidátek. Za svým příjmením zřejmě poprvé využil ještě slovo „Záleský“. Napsal ještě informační příručku o právních normách „Spolkový a politický činovník ve styku s úřadem“ a pro potřebu žen publikaci „Vdaná žena ve výdělečném povolání“. V lednu 1938 nastoupil u Okresního úřadu v Pardubicích jako přednosta okresní politické správy.

        Za druhé světové války v době nacistické okupace se musel skrývat před gestapem, celá jeho rodina byla zatčena. Skrýval se pod Tisí skálou (Zámeček), občas i doma ve svém rodném domku v Bratčicích. Díky podpoře místních lidí se mu podařilo válku přežít, jen roku 1939 a 1940 byl nacisty dvakrát vězněn v pardubické věznici gestapa v pracovně za t. zv. tiskové přestupky. Redaktor „Východočeského rozhledu“ Stanislav Vinař vzpomínal ve svém listu roku 1945 na Novotného úřední funkci cenzora jeho novin takto: „Byla to funkce velmi nevděčná, pro skutečně dobře založeného Čecha práce hořká. Setkával jsem se… s dr. Novotným týdně, v mém listě měl i několik článků. Byl vždy v duševní rovnováze, nezkrušila jej nikdy německá tyranie, povzbuzoval, jak mohl, kdekoho a bylo vidět v každém jeho pohybu, že se nebál. Mluvil dost otevřeně i před lidmi, o nichž vlastně jen věděl, že jsou Češi. Snad ani nedovedl ve své čistotě charakteru pochopiti, že by se kdy mohla vyskytnouti také odporná individua udavačská.“ Redaktor Vinař dále popisuje, jak napsal článek o třicetileté válce na Pardubicku a jak, když bylo číslo předloženo gestapu, bylo zle. Dr. Novotný však Vinaře podporoval slovy: „Nebojme se!“ Vzpomínka však pokračuje: „Tak jsme se tedy nebáli, ale důsledky byly hned v několika hodinách. Samé protokoly, hrozby a rozčilené rozhovory i pouštění hrůzy gestapem. Pobyl jsem tam s dr. Novotným dlouhou dobu. Hned druhý den ovšem byl dán příkaz ke stíhání a zastavení novin a dr. Novotný musel uprchnouti z Pardubic.“ Do té doby stihl dr. Novotný sám ještě vydat soubor alegorických článků „Jarní epištoly“ (1940). Před třetím zatčením, jež mu hrozilo v září 1941, se ukrýval na výše uvedených místech, a to až do 5.května 1945. Ilegality využil k napsání třídílného spisu „Vlastenectví“ s podtitulem „Dějinný pohled na vývoj národního uvědomění“. První díl mu po válce (1946) vydala závodní rada firmy TELEGRAFIA v Pardubicích tiskem grafického ústavu Otto a Růžička ve Smilově ulici. Tento díl věnoval dr. Novotný zaměstnancům TELEGRAFIE, kteří jej za války obětavě podporovali. Při psaní tohoto díla mu vypomáhali sourozenci Moravcovi z Potěh a mjr. František Říha s manželkou. Bohužel však 2. a 3.díl autor spálil před koncem války, aby se nedostaly do rukou nacistů.

        Do Pardubic se dr. Novotný vrátil v sobotu 5.května 1945 ve 13,15 hodin. V revolučních dnech převzal 8.května správu Okresního úřadu s těmito slovy: „Uplynulo více než půlčtvrtého roku od té doby, kdy jsem byl nucen prchnouti z Pardubic, abych unikl německé státní policii, která mne již předtím dvakrát věznila a od níž jsem se potřetí nemínil dát věznit. Udržoval jsem sice i po dobu svého skrývání stálé spojení s okresem, spojení sice nepříliš časté, ale nezapomněl jsme na své spolupracovníky, ani na ty, kteří dosud žijí, ani na ty, kteří byli surovostí německé policie utraceni. Jsem rozradostněn tím, že jsem se ocitl v Pardubicích právě v oné chvíli, kdy obyvatelstvo se začalo zdobit trikolorami v čs. státních barvách a odstraňovati německé nápisy, tedy v prvních okamžicích opravdových pokusů o odstranění poroby, uvalené na nás německým fašismem. Je mi ctí, že jsem pověřen vedením Okresního úřadu okresním národním výborem, tedy v podstatě lidem. Toto pověření je výrazem známé demokratické zásady, že veškerá moc vychází jenom z lidu. Chápu tento způsob mého pověření současně jako svůj mravní závazek, aby při všech opatřeních jakéhokoliv rázu bylo vždycky přihlíženo ku přání obyvatelstva okresu. Svobodná lidová demokracie, jaká je cílem snah presidenta republiky dr. E.Beneše, žádá, aby podněty k rozhodování vycházely spíše zespodu (tedy z lidu), než seshora. Slibuji, že se ze všech sil budu snažiti, aby tato svobodná lidová demokracie zavládla co nejdříve ve všech směrech veřejného života našeho okresu a že budu usilovati, aby co nejrychleji zmizely všechny stopy německého útisku a utrpení z něho povstalého. Idea demokracie a myšlenka národní bude vždycky hlavním ohniskem, jímž chci promítati všecky své úkony.“ V podobném duchu napsal dr. L.Novotný i článek do novin národních výborů (ONV a MNV) v Pardubicích „Budujeme“ z 12.května 1945. Již 8.května t. r. byl však již dr. Novotný členem delegace ONV vyslané na gestapo v bývalé budově Okresního úřadu k převzetí kanceláří a stal se svědkem zabití četnického poručíka Trnky ve 3.patře budovy.

        Od dubna 1946 do konce února 1948 pracoval dr. Novotný kromě toho, kdy byl vrchním radou okresní politické správy ONV v Pardubicích a krajským zemědělským referentem, i jako poslanec Ústavodárného Národního shromáždění (ÚNS) za národně socialistickou stranu. 7.července 1947 inicioval v zemědělském výboru ÚNS projednávání t. zv. nechanického případu. Své sympatie k Selské jízdě dal najevo účastí na plese 3.ledna 1948, dokonce v kroji Selské jízdy. Vystupoval jako výborný rétor i na akcích své politické strany v lednu 1948 v Lázních Bohdanči a 4.února v Holicích. Úzce spolupracoval s komisařem politické správy v Pardubicích JUDr. Bedřichem Miklem, který 6.února 1946 uprchl z Pardubic, když byl varován před zatčením. 8.března 1948 byl pak komunisty zatčen  i dr. Novotný a dán do vyšetřovací vazby Krajského soudu v Chrudimi. 22.června se mu podařilo utéct.

        Skrýval se v Praze, Střeziměři, Plané nad Lužnicí a Mezně. Zatčen byl na státní hranici v Certlově s B.Vaněčkovou z Libišan (nar. 24.3.1918) při pokusu přejít státní hranici. Následovalo 8 měsíců vazby (do 27.10.1948) a potom od 16.listopadu t. r. léčení na interním oddělení pardubické nemocnice u primáře MUDr. Jana Řehoře. StB sledovala všechny návštěvy u něj, 23.prosince jej zatkla a poslala do Tábora nucených prací (TNP) v pardubické pracovně. Zde dr. Novotný pracoval od 10. do 31.ledna 1949 v prádelně, od 31.1. byl umístěn v TNP Lešany na Benešovsku, kde měl setrvat 2 roky. Pracoval zde v kanceláři, v březnu t. r. jej měli poslat zpět do Pardubic. Protože však byla nemocný (Bürgerova nemoc) a po srdečních záchvatech, uprchl z Lešan 6.dubna za pomoci Josefa Bulíčka (nar. 1905), výrobce bylinkářských přípravků. Ačkoliv používal falešnou občanskou legitimaci vystavenou na jméno Vojtěcha Kosiny, již mu na podzim 1947 vystavil dr. Mikl, byl opět zatčen, tentokrát v Mezně (o. Votice) 20.dubna 1949 opět pro podezření, že chce přejít státní hranici. Okresní soud v Táboře jej odsoudil na dva a půl roku těžkého žaláře a k pokutě 30 tisíc Kč.

        5.-8.června 1950 byl souzen v pardubickém hotelu GRAND ve veřejném monstrprocesu s národními socialisty (t. zv. skupinou Josefa Černého a spol.), kde byl odsouzen na 22 let těžkého žaláře a konfiskaci majetku. Jeho odvolání k Nejvyššímu soudu bylo zamítnuto. Trest si nejdříve odpykával v Leopoldově, kde se podílel na vydávání muklovských novin, roku 1957 byl přemístěn do Valdic u Jičína. Jeho stará maminka se marně t. r. snažila o obnovu soudního řízení. Po 11 letech věznění byl dr. Novotný roku 1960 propuštěn na prezidentskou amnestii. Hned byl předvolán na odbor pracovních sil ONV v Čáslavi, kde mu 5 úředníků kladlo velmi provokativní otázky. Toho roku se konaly volby, dr. Novotný chtěl využít volebního práva, komisi požádal o bílé lístky a obálku. Nebylo mu samozřejmě vyhověno, takže demonstrativně volební lístky roztrhal. Ani nedošel domů a byl znovu zatčen. Okresní soud v Kutné Hoře jej odsoudil za „pobuřování proti republice“ (par. 81) na 1 rok nepodmíněně. Krajský soud v Praze ( předseda dr. Rudý) rozsudek potvrdil. Dr. Novotnému bylo 57 let a měl si odsedět původně prominutou dobu 11 let, 3 měsíce a 22 dny. Byl opět převezen do leopoldovské věznice, v květnu 1962 však již pobýval v Brně ve vězeňské nemocnici, kde zemřel na rakovinu 31.října 1963 ve věku pouhých 60 let. Pohřeb v rodných Bratčicích byl zakázán. Jeho osmdesátiletá maminka požádala o doručení rozsudku Nejvyššího soudu z roku 1964 (10.7.), který konstatoval porušení zákona v neprospěch obviněného roku 1951 (ustanovení par. 2, odst. 3 trestního řádu z roku 1950). Rehabilitace svého syna roku 1990 (usnesení Krajského soudu v Hradci Králové Rt 12/90 ze 3.7.1990) se však již bohužel nedožila.