Příčiny, průběh a výsledky rakousko-turecké války z let 1716-1718 v širších celoevropských souvislostech; kromě diplomatických jednání se autor věnuje nejdůležitějším bitvám a osobnostem, které sehrály důležitou roli v tomto konfliktu.
Třicetiletá válka převrátila Evropu na ruby. Starý kontinent z ní vyšel chudší o pár milionů obyvatel, zároveň s tím vstoupil do éry „rozumu“. A právě tento moment definitivně zvrátil poměr sil mezi křesťanstvím a islámem. Plně se to projevilo ve střetu Svaté ligy, vedené habsburským „Rakouskem“, a osmanskou říší v letech 1683–1699. Tato velká turecká válka s konečnou platností odvrátila hrozbu expanzivního islámu, kdy neúspěšné zadržování Alláhových svatých bojovníků na Balkánu přešlo v jejich zatlačování. Nejprve od Vídně, pak od Budy a Pešti až k Bělehradu. Křesťanský rozum, spoléhající se sám na sebe, začal dominovat nad vírou v boha, kterého při svých meditacích na poušti poblíž Mekky zvěstoval jeden arabský obchodník.
Smrt císaře Karla VI. v říjnu 1740 znamenala pro Evropu zásadní zlom – habsburský rod vymřel po meči a jeho dcera Marie Terezie se stala nástupkyní. Její dědické nároky byly zpochybněny mnoha evropskými monarchi, přičemž pruský král Fridrich II. byl nejbojovnější. Zápas o rakouské državy trval osm let a hrozilo, že habsburská monarchie pod vedením mladé panovnice bude rozervána. Místa jako Žďár u Trutnova, Zahájí u Českých Budějovic či Chotusice u Čáslavi byla kdysi významná, když se rozhodovalo o budoucnosti Evropy. Na těchto „polích slávy“ se odehrávaly klíčové bitvy, včetně bojů o Prahu, Dettingen v Německu, Mollwitzích ve Slezsku a Fontenoy ve Flandrech. Anonymní autor letáku popsal válku jako okamžik, kdy se na mladou arcivévodkyni sesypou evropské vlády, aby jí sebraly vše, co má na sobě. Přesto se Marie Terezie nehodlala vzdát a byla odhodlána udržet vše, co zdědila po svém otci, včetně Slezska, Čech a Moravy, odkud pocházeli mnozí muži, kteří za ni bojovali a umírali, nebo jí sloužili, jako Václav Antonín hrabě Kounic, jehož doba byla klíčová.
„Ještě nikdy na poli lidských konfliktů tolik nevděčil tak velký počet lidí tak nemnohým,“ prohlásil Winston Churchill po letecké bitvě o Británii. Tato slova se vztahují i na rytíře johanitského řádu, známé jako „maltézští rytíři“. V létě 1565 spolu s několika stovkami dobrovolníků a žoldnéřů a tisíci obyvateli Malty zastavili pokus osmanského sultána Sulejmana I. o dobytí „zlatého jablka“, Věčného města. Rytíři bojovali nejen za svou existenci, ale i za budoucnost Evropy, aby kostely zůstaly křesťanské a aby ti, kteří přežijí, nebyli zotročeni následovníky „svaté války“ Mohameda. Přesto bylo výročí této události v evropských médiích opomenuto. Ani setkání premiérů EU na Maltě, kteří se snažili přesvědčit občany, že mezi křesťanskými tradicemi a islámem neprobíhá válka, nic nezměnilo. Argumenty o „evropských tradicích“ ignorují, že jednou z nich je obrana těchto tradic, jak ukázali rytíři na hradbách pevností San Elmo, San Angelo a San Michele. Ti, kteří se postavili se zbraněmi v rukou proti těm, kteří chtěli vnucovat své tradice, zaplatili za to svými životy. Mezi nimi byli i členové Řádu z Koruny české, kteří se připojili k tomuto úsilí s vědomím, že cena může být nejvyšší.
Tak jako se Waterloo stalo v obecném povědomí synonymem pro porážku, Lepanto – námořní bitva Osmanů s benátsko-španělsko-papežskou koalicí vystupující jako tak zvaná Svatá liga – vstoupilo do dějin jako „bod obratu“. Byť se bojovalo na moři, nechyběli u toho ani čeští rytíři Řádu sv. Jana Jeruzalémského, johanité – pánové z Vartenberka a Házmburka. Byli to příslušníci tohoto řádu, kdo pár let před Lepantem obranou Malty zabrzdil osmanskou expanzi do západního Středomoří, kdo začal onen dlouhotrvající obrat od ústupu před militantním islámem k jeho zadržování, jež později přešlo v jeho zatlačování. Nikoli náhodou zdobí oltář kostela Panny Marie pod řetězem poblíž Karlova mostu v Praze obraz Karla Škréty věnovaný Lepantu. Je svědectvím o českém příspěvku v tomto „svatém boji“.
Málokterá válka byla tak zbytečná jako tzv. třetí svatá válka za italské sjednocení v létě 1866. Jablkem sváru bylo Benátsko a Jižní Tyrolsko, „zbytky“ bývalého rakouského Lombardsko-benátského království patřícího stále císaři Františku Josefu I., po nichž toužil první král sjednocené Itálie Viktor Emanuel. Protože v předcházejících válkách s Rakušany dostaly jeho armády vždy na frak, bez silného spojence na zisk těchto území nemohl ani pomyslet. A právě s tím kalkuloval pruský první ministr Bismarck, toužící pro změnu konečně sjednotit Německo. V zamýšleném střetu vyhradil Bismarck své místo i Itálii snící nejen o vyhnání Rakušanů z Benátek, ale i po tom stát se po vzoru starého Říma vládkyní ve Středozemním moři. Itálie zaměstná část rakouské armády, což Prusům umožní vyřídit její druhou část. Italové chtěli válku a vítězství, aby se konečně zařadili mezi prvořadé evropské mocnosti. Jenže by to nesměli být Italové. A tak přišla série porážek, u Custozy, v Dolomitech i na moři u ostrova Vis (Lissa). Ale nakonec Viktor Emanuel přeci jen dosáhl svého, protože František Josef již předem prostřednictvím francouzského imperátora přenechal Benátky Itálii, ať už válka dopadne jakkoli…
Historie tzv. první války za sjednocení Itálie zahrnuje sled dramatických událostí, počínaje nečekanými pouličními boji během „pěti dnů v Milánu“ v březnu 1848, přes tažení císařského vojska pod velením polního maršála Václava Radeckého z Radče, vrcholící červencovou bitvou u Custozy, až po bleskovou pětidenní válku v roce následujícím, kdy byl Radeckého soupeř, sardinský král Karel Albert, definitivně poražen v březnu 1849 u Novary. Podrobné líčení průběhu tažení a rozhodujících bitev doplňují nejen zasvěcené analýzy organizace obou armád, jejich výcviku a způsobu vedení boje, ale také poutavé charakteristiky hlavních aktérů konfliktu. Autor nezapomíná ani na každodenní odvrácenou tvář války, zasahující mnohdy stejnou měrou prosté vojáky i místní obyvatelstvo. Připomíná také, že pod habsburskými prapory tam někde v daleké Itálii nechyběli muži z Čech a Moravy, kteří často zpečetili svou přísahu rakouskému císaři vlastní krví, byť na ně další generace měly právě proto zapomenout.
„Byla bitva, byla, tam u Solferina, teklo tam krve moc, krve po kolena…," zpívalo se u nás před sto padesáti lety. Italská bojiště byla vždy místy, kam generálové z Vídně rádi posílali pluky a prapory z českého království. Válka v roce 1859, v níž se rozhodovalo o sjednocení Itálie, je toho dokladem. Komu co řekne například Magenta? Toto městečko, v němž nesl velkou tíhu bojů rakouský I. armádní sbor z Prahy, znají co do jména alespoň výtvarníci jako odborný termín pro barvu krve. Anebo Melegnano? Toto malé město bránil proti dvěma francouzským armádním sborům jediný pluk, a to z Písku. Ostatně „jedenáctý písecký“ měl v této válce největší ztráty z celé rakouské armády. Bitva u italského Solferina v červnu 1859 byla do rakousko-pruského krveprolití u Hradce Králové v roce 1866 druhou největší po bitvě národů u Lipska (1813). Itálii se poté otevřela cesta ke sjednocení a Prusko pochopilo, že Rakousko je natolik slabé, aby bylo možné otevřít otázku sjednocení Německa vedoucí k Hradci Králové. Na tuto válku mezi francouzsko-piemontskou koalicí na jedné straně a Rakouskem na straně druhé se tehdy vzpomínalo všude, protože „tam u Solferina“ zůstalo nemálo Čechů a Moravanů. A také jejich krev a utrpení se podílely na vzniku Červeného kříže, jehož založení několik málo let poté bylo inspirováno právě obrovskými počty zraněných na obou stranách bojujících armád.
Obsažná historická práce je věnována francouzsko-pruskému válečnému konfliktu z roku 1870 až 1871.
