Čestmír Suška

Na neoficiální scénu českého umění vstoupil Čestmír Suška na konci přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Spolu se svými vrstevníky představoval jakousi konceptuálně orientovanou, a ne zcela vyhraněnou mezivrstvu mezi 12.15 a Tvrdohlavými, dvěma uskupeními spjatými s tradičními médii malby a sochy, což ilustruje i skutečnost, že další z jejích výrazných zástupců Ivan Kafka se stal členem 12.15, zatímco ve stejném roce narozený Suška byl nejstarším umělcem ve skupině Tvrdohlaví. Vřazení do historických souvislostí je v jeho případě důležité i proto, že v osmdesátých letech patřil k organizátorům výtvarného života právě této „mezigenerace“: uspořádal např. „pracovní setkání“ ve svém vesnickém domě v Malechově na Klatovsku (1980 a 1981) nebo výstavu Sochy a objekty na malostranských dvorcích (1981), kde byli zastoupeni i umělci o generaci starší. Na obou projektech Suška prezentoval prostorové instalace, založené na existenciálním pocitu. V jeho tehdejší tvorbě se objevují některé divadelní principy. Ostatně v roce 1981 spolu se dvěma přáteli založil Výtvarné divadlo Kolotoč, které spojovalo vizuální prvky (objekty, masky, projekce) s hereckými výstupy a scénickou hudbou. Jedno jejich představení se pak stalo součástí celovečerního filmu Tomáše Vorla Pražská pětka.

Později s příklonem k mladší generaci tvůrců se v jeho tvorbě objevují groteskně zabarvené archetypální náměty, charakteristické pro českou postmodernu. Zprvu připomínají archaickou plastiku (např. kamenné hlavy-idoly) nebo antropomorfizované skály v českých skalních městech, později vycházejí z motivu samorostu, respektive oživlého lesa. V této době také maluje řadu obrazů s obdobnou tématikou (pařezy, uschlé stromy, zasněžené krajiny…). Později v devadesátých letech vytváří sochy z pálené hlíny, stále ještě figurativně cítěné, oživené vnitřním světlem, které ve spojení s jejich materiálem vyvolává dojem zapálené pece. Světlo zároveň zviditelňuje jejich vnitřní konstrukci, kontrastující s hladkým povrchem. Tato konstrukce se o něco později osamostatňuje jako autonomní sochařské téma v podobě geometrické sítě. Tehdy také tvoří sochy vydlabáním kmene stromu, z něhož ponechává jen ornamentálně strukturovaný obvodový skelet (Velký posel). V letech 2002 až 2005 vznikla série plastik z taveného skla, realizovaných ve specializované dílně jeho kolegy z Tvdohlavých Zdeňka Lhotského (Studio Pelechov). Zatímco v letech 1990 až 2005 převažuje v jeho sochařské tvorbě dřevo, při pracovním pobytu v americkém Vermontu (2005) si s novou pracovní metodou objevuje kov. Do nalezených kovových nádob (koulí, polokoulí, válcových cisteren) vyřezává ornamentálně pojaté vzory, pro něž často nachází inspiraci v desénech látek a předmětů běžného života. Později v Čechách takto zpracovává cisterny, vyřazené ze smíchovského pivovaru. Tento způsob práce zachovává (a umocňuje) základní rysy jeho předchozí tvorby: autor v nich rozehrává interakce mezi vnitřním a vnějším prostorem, pracuje s geometricky čistými tvary a s prostorovým dekorem. U těchto nádob ponechává přirozenou patinu materiálu – rez a zbytky barev, která odkazuje na jejich předchozí funkci. Vedle toho pracuje i s „vyřezaným“ odpadem, z něhož na zemi sestavuje plošné instalace, případně ho dále sváří či otiskuje na grafické listy.

I nadále pokračuje ve svých organizačních aktivitách. Inspirován pobytem v Sculpture Space v Utica (NY, USA) zřídil r. 2000 v bývalé skladové hale v Řeporyjích sochařské studio Bubec, které vedle něj využívá celá řada dalších sochařů pracujících ve velkém měřítku. Zároveň zde pořádá výtvarné akce (Art Safari), v jejichž rámci, již vznikla celá řada monumentálních soch pro Řeporyje a jejich okolí.