Pavel Štichauer Pořadí knih

Předkládaná publikace si klade za cíl prozkoumat některé z hlavních změn v oblasti derivační morfologie, k nimž došlo v literární italštině mezi 16. a 19. stoletím. Kniha chce přispět k obvyklé charakteristice post-renesanční italštiny třemi důkladnými studiemi o slovotvorných prostředcích, které prošly zajímavými změnami pod různými diachronními vlivy. Text nabízí v prvé řadě analýzu formací se sufixem -gione, jehož postupné vymizení je známé. Poté jsou analyzována substantiva derivovaná pomocí sufixu -zione, který představuje jeden z nejdůležitějších prostředků derivace dějových jmen. Nakonec je zvláštní pozornost věnována kompozici, jež je obvykle považována za „neustále se rozšiřující oblast“, a to zejména verbonominálním kompozitům, která byla vždy v popředí zájmu lingvistů. Kromě kvalitativních aspektů, obvykle dobře popsaných v odborné literatuře, je hlavní důraz kladen na kvantitativní charakteristiky, jež se ve zvoleném období ukazují jako zcela zásadní pro další vývoj (Zdroj: Karolinum).

Od Homérových básní až po současnou science fiction, od svatých písem po komiksy, přes všechna stěžejní literární díla, o nichž jsme se učili (od Gulliverových cest po Alenku v říši divů, od Tolkiena po Milión Marca Pola), literatura po celé věky neustále vytvářela pomyslné a bájné země a promítala do nich všechna ta přání, sny, utopie a noční můry, které v našem omezeném skutečném světě působí příliš rušivě a vyzývavě. Po Dějinách krásy, Dějinách ošklivosti a Bludišti seznamů se Umberto Eco stává naším průvodcem na obrazově bohatě dokumentované cestě po oněch dalekých, neznámých zemích a ukazuje nám jejich obyvatele, vášně, hrdiny, ale především význam, který pro nás mají. Na cestě, jež je zasvěcená i zábavná, jak ji dokáže uspořádat jen Umberto Eco. Najdeme na ní starověké a středověké texty v bezprostředním sousedství dnešních příběhů, filmy vedle básní, komiksy vedle románů, které ovlivnily vnímavost i založení náš všech.

Autor se zabývá problematikou produktivity tří jmenných deverbálních přípon staré italštiny období 13.-16. století. Italsky psaná práce obsahuje metodologickou část, oddíl o současné italštině, klíčovou část o italštině staré, vědecký aparát a přílohy s veškerými daty, z nichž analýza vychází. Aplikace kvantitativních přístupů a prostředků lexikální statistiky umožnila nejen potvrdit již publikované soudy o jmenných derivátech, ale zejména popsat tento jev kvantitativně (Zdroj: Karolinum).

Vedla či vede v italštině vzrůstající produktivita kompozice ke klesajícímu využití derivace? Přepracovaná verze původně disertační práce pracovníka Ústavu románských studií Filozofické fakulty demonstruje, že určitě nikoli. Jak mimo jiné potvrdila i numerická vyhodnocení, která se zajímavě shodovala v obou vývojových aspektech jazyka, v akvizici a diachronii, kompozice rozhodně derivaci nevytlačuje. A tak ani o typologickém posunu italštiny prozatím není možné hovořit (Zdroj: e-shop.ff.cuni.cz).

Učební text je určen studentům italianistiky filozofických fakult. Představuje stručný úvod do slovotvorby současné italštiny. Práce je rozdělena do čtyř základních kapitol: 1. Teoretický úvod, 2. Derivace, 3. Kompozice a 4. Případové studie. V úvodu jsou definovány hlavní pojmy teoretického rámce, kterým je generativní morfologie v širším slova smyslu. Kapitoly věnované derivaci pojednávají o základních derivačních procesech, jakými jsou hlavně sufixace a prefixace, alterace a parasyntéza. V další části jsou představena kompozita současné italštiny, rozdělená podle moderních klasifikací. Případové studie, pojaté jako detailní analýzy vybraných slovotvorných prostředků, jsou určeny především doktorandům. Práce obsahuje bibliografii a poznámky (Zdroj: Karolinum).