Richard Drury Knihy

Jedinečný soubor 107 černobílých fotografií Jana Reicha prezentuje výběr z několika autorových cyklů, které systematicky tvořil 25 let na Sedlčansku, ve starobylé oblasti Středních Čech. Je zde zachycena ryzí česká krajina s jejími historickými místy, původní venkovské interiéry včetně zátiší, doplněné portréty místních obyvatel.

Jiří Anderle se nám svým dosavadním dílem jeví jako uvědomělý člověk 20. století, jako článek řetězu v kulturně historickém vývoji evropského umění. Proto také není obtížné předpovědět jeho další vývoj. Tématem mu vždy bude člověk se svým duchovním světem a životní situací. Jeho specifické nadání a nevšední, strhující obrazotvornost nás budou znovu a znovu udivovat.

Kniha je rozdělená na 2 části. První je část textová 1) Teigova znásilnění, text napsal V. Lahoda a 2) Koláž jako simuntaneita a rozpor napsaná K. Srpem, v druhé části jsou Teigeho koláže. Je vydávaná dvojjazyčně – česky a anglicky.

Náplň výstavy Architekti DAM i rekapitulaci výsledků dvou desítek let působení kanceláře zachycuje pečlivě připravená monografie. Zárukou kvality by měla mimo jiné být též jména osobností, které se na vzniku knihy podílely: teoretik umění Richard Drury a grafik Robert V. Novák. Kniha svým pojetím překračuje rámec, ve kterém se obvykle prezentace prací architektů pohybují. Svým obrazovým konceptem založeným na kontrastu celoformátových barevných fotografií pořízených v okamžiku dokončení staveb s černobílými fotkami abstrahovaných modelů a se záběry ze soudobého života těchto staveb přináší originální pohled na způsob prezentace kvalitní soudobé architektury.

Dílo Věry Novákové (narozena 1928 v Praze) patří k nejosobitějším projevům realismu v českém umění druhé poloviny dvacátého století. Představuje spolu s manželem a tvůrčím souputníkem Pavlem Brázdou solitérní postavu, kterou nelze jednoduše zařadit k žádným společným tendencím české výtvarné scény posledních desetiletí. Její tvůrčí výpověď má pro českou kulturu silnou hodnotu nejen ve své stylistické originalitě, ale hlavně ve svém humanistickém a duchovním přesvědčení. Monografie obsahuje celou autorčinu dosavadní tvůrčí dráhu, od konce čtyřicátých let, kdy byla z politických důvodů vyloučena z Akademie výtvarných umění, až po současnost. Na základě chronologického sledu barevných reprodukcí a materiálů z osobního archivu Věry Novákové je zdokumentována celá vývojová komplexita jejího díla, která rozhodně není uzavřenou historickou kapitolou - stále se vyvíjí a nachází značný ohlas u dnešní mladé generace.

Obsahem této publikace je podstatná část mého životního příběhu a zkušeností, které jsem nabyl na cestě za poznáním lidské podstaty. Téma mezních situací, jímž se zabývám po desetiletí, je pro mě stimulem k dalším projektům. Chtěl jsem se dopátrat, jak člověk reaguje v těchto situacích, což mě zajímalo zejména kvůli tomu, že jsem vyrostl v totalitním režimu. Tuto zkušenost nepovažuji za ztrátu, ale za výhodu, která mi umožnila empatii vůči realitě, kterou jsem sám neprožil, jako byla nacistická okupace. Proces tvorby mi pomáhá vzpírat se manipulacím, které jsou charakteristické pro totalitní režimy. Mělo by být jasné, že tyto problémy nejsou překonané a budoucnost nebude vždy bezpečná. Publikace doprovází výstavu v GASK, 2015. Malíř a sochař Jiří Sozanský (1946) se ve své tvorbě vyjadřuje k tématu zhroucení osvícenských hodnot a jejich nahrazení „popravištěm svědomí“. Výstava MEZNÍ SITUACE se váže k 70. výročí konce druhé světové války a 20. výročí konce války na Balkáně. Projekt vychází ze studia dokumentárních materiálů a autentických zážitků autora z míst tragédií, jako jsou Terezín a Osvětim. Sozanský se tématem holocaustu zabývá od svých studijních let. Jeho komplexní projekt v GASK zahrnuje různé formální přístupy, od klasické kresby po nové média. Spolukurátor Jiří T. Kotalík zdůrazňuje, že Sozanský se vrací k věčnému tématu člověka v mezní situaci a hledání naděje v beznaději.

Publikace DISEGNO INTERNO – Eva Švankmajerová, Jan Švankmajer vychází u příležitosti stejnojmenné výstavy, konané v GASK – Galerii Středočeského kraje v Kutné Hoře od března do srpna 2024. Stejně jako si výstava v GASK nečiní nárok na „encyklopedickou“ retrospektivu, ani tato publikace si neklade za cíl monograficky obsáhnout celoživotní dílo českých surrealistů Evy Švankmajerové a Jana Švankmajera. Její smysl naopak spočívá v konkrétním reflektování a dokumentování tohoto jedinečného výstavního projektu, uskutečněného v roce 90. narozenin Jana Švankmajera, světově proslulého tvůrce objektů, kreseb, koláží, grafiky, knižní ilustrace a samozřejmě filmů. Vedle bohaté obrazové části, důkladně mapující autorsky koncipovanou instalaci výstavy, obsahuje publikace texty kurátora výstavy Richarda Druryho, autora doprovodného programu Petra Adámka a autorky edukačního programu Karin Vrátné Militké. Výrazně zde také figurují texty Evy Švankmajerové a Jana Švankmajera, které představují svébytnou rovinu vyjadřování související s jejich vizuální tvorbou.

Svou tvorbou navazuje Igor Grimmich jednak na výpověď umělecké generace sedmdesátých let, jež kriticky reflektovala poměry československého normalizačního bezčasí sžíravou, mnohdy přitom i hravou ironičností. Vychází však také z impulzů generace let osmdesátých, jež smysl malby (ať již v západním Berlíně nebo v Praze) dynamicky vzkřísila v rámci návratu k figuraci a k narativní symbolice.

Stručná přehlídka sochařské tvorby členů UB jako např. Zoubka, Chlupáče, Lamra, Janouškové, Purkrábkové a dalších.

Obsáhlá monografie malíře a sochaře Petra Pavlíka, někdejšího spoluzakladatele Volného seskupení 12/15. Pozdě, ale přece, shrnuje obrazem i slovem celoživotní dílo umělce, který se díky své široké a všestranné orientaci věnuje kromě mnohaletého pedagogického působení i publicistické a kritické činnosti. Je proto vedle několika našich předních teoretiků umění a publicistů (Richard Drury, Jiří Hůla, Jaromír Zemina ad.) i sám autorem některých textů v publikaci.

"Africké umění působí slovy nepopsatelnou silou, strhujícím bohatstvím forem, hlubokou lidskostí, tajemným poselstvím do budoucnosti. Převratně ovlivnilo umění 20. století a zůstává inspirujícím, životodárným pramenem čisté vody v pestré mozaice kultur světa."" Jiří Anderle"

Daniela Vinopalová (1928–2017) vždy žila stranou „uměleckého provozu“. Její tvorba je propojena s vnitřní hlubokou spirituální cestou. Ludmila Vachtová o jejím díle napsala: „Víra je předpokladem těchto zvláštních soch, religiozita nebo vyznání není jejich poslání. Jejich tajemství je v transcendenci, v porozumění záměru milosti.“ Tuto charakteristiku lze v podstatě vztáhnout na celek sochařčina díla. Studovala v ateliéru profesora Pokorného, prošla tedy tvrdou lekcí socialistického realismu. V roce 1961 však nalezla abstraktní formu „sochy-vázy“, nejvýraznějším znakem těchto dutých forem expresivních tvarů jsou linie, probíhající v síťovité struktuře po jejich povrchu. Od poloviny šedesátých let vznikají také „architektury“ stavěné z letovaných nebo vázaných drátů, propojovaných pletivem ...

Katalog vydaný ke stejnojmenné výstavě v Mezinárodním muzeu keramiky v Bechyni, která proběhla 10. května – 29. června 2014. Text v katalogu Hynek Rulíšek a Richard Drury.

Katalog stejnojmenné výstavy v Galerii Středočeského kraje v Kutné Hoře. Květa a Jitka Válovy patří k nejvýraznějším postavám českého výtvarného umění od 50. let.