Za zdánlivě pouze zábavnou a vtipnou satirou na novinové senzace se postupně odkrývá to, co Čapek považoval za největší nebezpečí pro lidskou civilizaci. Totiž snahu vydělat na všem, co slibuje zisk, i kdyby to vzápětí mělo přinést zkázu. Také potřebu většiny lidí usnadnit si život, pokud možno nepracovat a jen si užívat, jen se bavit a nedomýšlet nic z toho, co se jeví jako hrozba vší kultuře a nakonec i existenci lidstva samého.
Očima hrdinky vyprávění ožívají figurky malého města a jednotlivé epizody, v nichž jde především o nekonvenční husarské kousky této nezkrotné mladé ženy, podávají obraz zkostnatělé měšťanské společnosti, která s laskavou shovívavostí posuzuje výstřelky krásné správcovy manželky. Autor podává záměrně idylický obraz založený na vlastních vzpomínkách, umocněný jiskřivou fantazií a jazykovou originalitou.
Tato kniha byla vydána českým nakladatelstvím Twisted Spoon Press, které sídlí v Praze a vydává díla českých a slovanských autorů v anglickém jazyce. Oficiální anotace nakladatele: In these letters written to April Gifford (Dubenka) between 1989 and 1991 but never sent, Bohumil Hrabal (1914–97) chronicles the momentous events of those years as seen, more often than not, from the windows of his favorite pubs. In his palavering, stream-of-conscious style that has marked him as one of the major writers and innovators of postwar European literature, Hrabal gives a humorous and at times moving account of life in Prague under Nazi occupation, Communism, and the brief euphoria following the revolution of 1989 when anything seemed possible, even pink tanks. Interspersed are fragmented memories of trips taken to Britain — as he attempted to track down every location mentioned in Eliot’s “The Waste Land” — and the United States, where he ends up in one of Dylan Thomas’s haunts comparing the waitresses to ones he knew in Prague. The result is a masterful blend of personal history and fee association rendered in a prose as powerful as it is poetic.
" Aussi musicienne que Proust, par son sens des images et des suggestions continues(...) elle sait concentrer en quelques phrases le pervers et le ridicule d'un personnage ". J. M. de Montrémy La Croix " Cynthia Ozick peuple les rues de ses villes de survivants (...) ils ont perdu les racines de leur passé, parce qu'ils ont perdu la langue. Mais ils ne peuvent pas adhérer au présent. Ils ont émigré de la réalité. " Cécile Wajsbrot, Le Magazine Littéraire.