Daniela Tinková Knihy

Jedenáctý díl, který je rozvržen do dvou svazků, zaplňuje poslední mezeru v chronologické řadě Velkých dějin zemí Koruny české a je vymezen jednak počátkem válek s revoluční a napoleonskou Francií, jednak definitivním nastolením konstituční monarchie v rámci habsburské monarchie. V období let 1792–1860 se v českých zemích utvářelo novodobé národní vědomí a emancipovala se svébytná kultura nejen v českém, ale i německém jazyce. Zároveň byly položeny základy moderního právního státu, občanské společnosti i tržního hospodářství a v těsné spojitosti s tím započala průmyslová, komunikační i myšlenková revoluce. Autorský tým složený z významných českých historiků předkládá čtenářské veřejnosti nové obšírné zpracování našich dějin, jejichž úplné vypsání českému národu stále chybí. Monumentální, vůbec první české dějiny takového rozsahu vycházejí v osmnácti svazcích. Autoři, přestože mají nejvyšší profesionální ambice, se obracejí především na širší čtenářskou obec, jíž bude dílo sloužit jako spolehlivý zdroj poznání naší historie i jako obraz současné úrovně české historiografie. Jednotlivé svazky jsou vybaveny základním poznámkovým aparátem, zevrubnou bibliografií, bohatým obrazovým a dokumentačním materiálem a rejstříky.

V období 18. století došlo v souvislosti s osvícenstvím, reformami a revolucemi k hlubokým změnám, jež urychlily sekularizaci celé společnosti. Ta se výrazně promítla do oblasti kriminální politiky a trestního práva. Kniha, stojící na pomezí mezi dějinami idejí a kulturní antropologií, se podrobně zaobírá proměnou konceptu zločinu a jeho vztahem k hříchu, resp. k duševním poruchám a nemocem v 18. století a v prvních desetiletích století následujícího. Zvláštní pozornost je věnována proměně chápání či interpretace zločinů náboženských (zejména rouhačství a svatokrádež), mravnostních, sebevraždy a vraždy novorozeňat. Všechny uvedené problémy jsou analyzovány v několika kulturně i politicky odlišných prostředích: osvícensko-revoluční-napoleonské Francii a habsburské monarchii, s důrazem na české země a Toskánsko.

Kniha, která volně navazuje na první svazek Osvícenství v českých zemích I. – Formování moderního státu, se zaměřuje na jinou, neméně důležitou podobu osvícenského procesu, totiž utváření „veřejnosti“. Kromě reforem řízených státem s sebou 18. století přineslo také dosud nevídaný rozmach publikačního trhu, který umožnil rychlejší a efektivnější výměnu a sdílení informací, od vědeckých poznatků přes nové teorie společnosti až po satirické nebo zábavné spisy či hanopisy: můžeme hovořit přímo o „demokratizaci vědění“, která zasáhla v podstatě všechny společenské vrstvy. Současně se rozvíjely nové formy sdružování a spolčování, které stále více prolamovaly dosud nedotknutelné bariéry mezi společenskými vrstvami, a nabourávaly tak hierarchicky uspořádanou stavovskou strukturu. Jak se taková „mediální revoluce“ a další procesy, které ji provázely, projevily právě v českých zemích? Jak se podepsaly na formování nové vědy, na náboženském životě, který dosud určovala katolická církev, nebo na životě společenském? Jak poznamenaly polyglotní prostředí těchto provincií mnohonárodnostní monarchie a přispěly k uzrávání toho, co dnes obvykle nazýváme „národním obrozením“?

Kniha představuje první díl připravované trilogie věnované osvícenství v českých zemích. Věnuje se procesu „budování (moderního) státu“ pomocí série reforem. Autorka zkoumá, jak tyto reformy změnily postavení českých zemí a zasáhly do jejich vnitřního uspořádání i jak ovlivnily vztahy mezi Čechami, Moravou a Slezskem. Dále ukazuje, jaký vztah se utvářel mezi vídeňským centrem a česko/moravsko/ slezskou „periferií“, kdy a proč toto centrum zasahovalo do jejích vnitřních záležitostí. Důležitou otázkou je, do jaké míry má osvícenský absolutismus co do činění s osvícenstvím a do jaké míry spíše s budováním státu.Navazovat budou svazky Formování veřejnosti (1740–1792) a Pozdní osvícenství (1792–1820).

Kniha Bez zpěvu a bez zvonění se zabývá postupným procesem dekriminalizace sebevraždy od konce 17. do konce 19. století. Autorku přitom nezajímá pouze to, jak se změnil samotný trestní postih sebevraždy, ale především skutečnost, jak se proměnilo nazírání na trestní postižitelnost sebevraha, na jeho duševní stav, a co tyto změny vypovídají o proměnách společnosti a myšlení v českých zemích mezi barokem a „moderní“ dobou. Autorka rovněž zkoumá, jak soudní praxe odpovídala zákonným normám, jakým způsobem byla vnímána sebevrahova „vina“ a jeho i její mravní „škodlivost“, jak byla dokládána „vina“ či „nevina“ a jak se doboví aktéři z nejrůznějších různých společenských vrstev vyrovnávali s emocionálně vyhrocenou situací, již sebevražda pro komunitu představovala.

Podtitul: Zrození porodnice v osvícenské Evropě Kniha se zabývá profesionalizací porodnictví v osvícenském období. Zajímá se především o formování nového profesionálního aparátu, který připravoval zkoušené a kontrolované porodní báby, podléhající autoritě mužských odborníků z lékařských fakult. Autorka se v ní pokouší najít odpovědi na otázky týkající se způsobu výchovy a kontroly nových profesionálů-specialistů, odhalování nelegální porodnické praxe či vyrovnávání se lékařů s tím, co nazývaly „pověrami“. Mimoto se ale také snaží ukázat, proč lékaři při porodech tak často selhávali. Na příkladě proměny porodnictví Tinková rovněž studuje vztah mezi modernizujícím se státem, osvícenskou vědou a genderovými identitami a rolemi, přičemž základní důraz klade na proměny chápání a vnímání těla a tělesnosti, resp. genderových identit a rolí v osvícenském myšlení.

Francouzská revoluce patří bezesporu mezi klíčové události moderních evropských dějin; vytvořila symbolický zlom, práh mezi společností preindustriální, tradiční a společností „moderní“. Do interpretací revoluce se promítla vůbec otázka směřování, pokroku, kontinuity či diskontinuity historického „procesu“, v němž se Francouzská revoluce náhle zjevila jako jakási dějinná křižovatka. Málokterý filosof, historik, myslitel či literát 19. století se k ní stavěl lhostejně. A 20. století jí dalo nový smysl, zejména po sovětské revoluci v roce 1917 a po změnách, které přinesl rok 1989. Jednotlivé fáze revoluce se každopádně staly předobrazem postojů a idejí v historiografii, ale i postojů politických. Nebyly jen fázemi jedné dějinné události, ale paradigmatickými situacemi – modely, které usnadňovaly orientaci a uchopení politické a sociální reality v pohyblivé „moderní“ společnosti s jejími zvraty a revolucemi.

Každá společnost má své vidění světa, koncepci života a času, svůj obraz těla i vztahu mezi tělem a duší, který je proto kulturně a historicky závislý. Historik jej nemůže považovat za samozřejmou danost, ale také naopak vnímat jako něco, co je zprostředkováno jako systém kulturních významů. Právě řeč těla je to, co dává sílu vyřčenému slovu; gesta a řeč žijí v symbióze. Autoři knihy se pokusili představit tělo jako proměnlivý historický objekt – neustále konstruovaný a rekonstruovaný fenomén, neoddělitelný od kulturního kontextu, do něhož se nositel tohoto těla zrodil, v němž žil a zemřel. Jako každá společnost, i společnost českých zemí „dlouhého“ 19. Století byla charakteristická svým vlastním viděním těla.

Sborník příspěvků ze stejnojmenného kolokvia, konaného 17.-19. 9. 2007 na půdě FF UK v Praze. Hlavní téma osvícenství je v jednotlivých statích pojednáno v rámci širokého spektra pohledů - vzdělání a ideové pozadí, společnost a její instituce, státoprávní aspekty, jazyk, církev versus sekularizace, literatura a výtvarné umění.

Francouzská revoluce patří bezesporu mezi klíčové události moderních evropských dějin; vytvořila symbolický zlom, práh mezi společností preindustriální, tradiční a společností „moderní“. Do interpretací revoluce se promítla vůbec otázka směřování, pokroku, kontinuity či diskontinuity historického „procesu“, v němž se Francouzská revoluce náhle zjevila jako jakási dějinná křižovatka. Málokterý filosof, historik, myslitel či literát 19. století se k ní stavěl lhostejně. A 20. století jí dalo nový smysl, zejména po sovětské revoluci v roce 1917 a po změnách, které přinesl rok 1989. Jednotlivé fáze Revoluce se každopádně staly předobrazem postojů a idejí v historiografii, ale i postojů politických. Nebyly jen fázemi jedné dějinné události, ale paradigmatickými situacemi – modely, které usnadňovaly orientaci a uchopení politické a sociální reality v pohyblivé „moderní“ společnosti s jejími zvraty a revolucemi.

Monografie deseti českých a slovenských autorů je věnována problematice recepce myšlenek Francouzské revoluce v českém prostředí přelomu 18. a 19. století. Jednotlivé kapitoly se zaobírají otázkami cenzury v Habsburské monarchii, antirevoluční propagandy, zpochybňující koncept svobody a rovnosti, sledování cizinců jako potenciálních agentů či rozdílů mezi postoji katolíků, evangelíků a svobodných zednářů k Francouzské revoluci. Mimo to autoři věnují pozornost i kronikářské reflexi napoleonských válek v českém a moravském prostředí, stejně jako bezprostředním prožitkům války civilním obyvatelstvem, pro které téměř nebylo rozdílu mezi francouzskými a rakouskými vojsky.

Kniha se věnuje několika důležitým aspektům ambiciózního projektu tzv. „zdravotní policie“. Tento osvícenský pojem bychom dnes mohli přeložit výrazy jako „veřejná hygiena“ nebo „sociální medicína“. Tinková se v ní zaměřuje na některé důležité aspekty, jimiž se zabývaly nejen zdravotně-policejní spisy, ale i praxe osvícenské epochy v našich zemích. Snaží se nejen přiblížit roli „miazmat“ a „mefitických výparů“, záhadných jevů, jimiž byl ještě v osvícenské době vysvětlován přenos nemocí, ale také počátky zdravotní osvěty mezi prostým obyvatelstvem. Mimo to se zajímá i o ustavování „úředních lékařů“, především krajských fyziků a chirurgů, kteří ve své roli pilířů zdravotní policie reprezentovali úředníky ve službách státu a stojí na rozhraní oblasti medicíny a státní správy. Kromě snah o nové normování soukromého života se zabývá i otázkami hygienizace „veřejného“ prostoru, zejména v podobě odsouvání a likvidace „nebezpečných míst“, jaká představují jatka, mrchoviště či bažiny.

Jako kabinet kuriozit může působit historie tak exaktní vědy, jakou je medicína. Lékaři 16. století doporučovali, aby strava odpovídala fyziologickému složení člověka, proto třeba cibule mohla šlechtice ohrozit. Smysl léčebných postupů osvícenských lékařů spočíval ve vyvolání projevů podobných nemoci, již bylo třeba léčit. Pouštění žilou se tak…

Antologie přináší v českém překladu vesměs poprvé několik desítek textů z Francouzské revoluce. Texty se vztahují k různým oblastem a oborům poznamenaným revolučním vývojem (k politice, hospodářství, k sociálním a zdravotnickým záležitostem, náboženství, vědě, umění i jazyku) a ke konkrétním historickým událostem (např. přijetí ústavy, soud s Ludvíkem XVI.). Vedle nejvýznamnějších aktérů tehdejšího dění (Robespierra, Condorceta, Saint-Justa, abbého Grégoira a dalších) zahrnuje i texty dalších osobností, jako byli např. malíř David, lékaři Cabanis a Lanthenas nebo ženská aktivistka Olympe de Gouges. Kniha obsahuje úvodní historickou studii a všechny texty doprovázejí kratší statě.

Na motivy Loretánských legend. Už po více než tři staletí odměřují čas na bývalém hradčanském předměstí zvonky zavěšené v lucerně štíhlé světlé věže s měděnou cibulovitou střechou. Pražská Loreta. Jejím stavebním — a vlastně i „ideovým“ — jádrem však není malebná zvonice, nýbrž Svatá chýše, umístěná na nádvoří a zasazená do souboru ochozů, ambitů a kaplí. Lorety, snad nejznámější poutní místa křesťanského světa, byly nevelké domky stavěné jako přesné kopie „Svaté chýše“ (Santa casa) v italském městečku Loreto. Věřilo se, že je to onen nazaretský domek, v němž žila svatá rodina a kde archanděl Gabriel zvěstoval Panně Marii narození Kristovo. Domek prý koncem 13. století přenesli z palestinského Nazareta andělé do vavřínového háje poblíž Ancony, aby jej uchránili před Saracény. K „loretánské chýši“ přicházeli rok co rok též nemocní poutníci prosit za své uzdravení. Často to byla jejich jediná naděje, zvlášť v časech velkých epidemií, kdy smrt byla u nemocných častější návštěvou nežli lékař a kdy lékárníci v obavách z nákazy podávali léky jen pootevřenými dveřmi a v kovových kleštích… (Z Předmluvy)

Jan Theobald Held (1770–1851) byl nejenom výraznou postavou počátků novodobé medicíny u nás, jedním z předních reprezentantů pražské univerzity a zároveň také hudebním skladatelem i výkonným hudebníkem, ale především mužem s neobyčejně zajímavým, téměř „stendhalovským“, jak píše autorka úvodu, životním příběhem. A pro dobu, kdy nadaní lidé byli přesvědčeni, že svými schopnostmi, talentem a pracovitostí mohou dosáhnout stejné prestiže jako lidé se šlechtickým predikátem, byl Heldův životní příběh charakteristický. Chlapec, který vzešel z poměrně chudých venkovských poměrů, se vlastním přičiněním vypracoval na předního pražského lékaře, ba dokonce i na rektora Karlo-Ferdinandovy univerzity, a navíc, obdařen mužným šarmem a hudebním nadáním, se dokázal suverénně pohybovat v prostředí šlechtických salonů, okouzlovat krásné dámy a získávat přátelství osobností z uměleckého světa. Zároveň ale nikdy neztratil ze zřetele svět lidské bídy a nemoci a jako dlouholetý ředitel nemocnice milosrdných bratří vynakládal mnoho sil na zmírňování lidského utrpení a pomoc potřebným.

Sté výročí vzniku Československa inspirovalo historiky různých generací k sepsání kritických úvah, které se nesnaží zmenšovat národní sebevědomí ani se podbízet nacionalistickým oslavám. Cílem není zastínit analýzu problému množstvím „událostních faktů“, ale zvažovat hodnotu vzniku samostatného národního státu z pohledu tehdejších aktérů a současných badatelů. Některé studie se zaměřují na cenu zaplacenou za nezávislost, včetně hmotných a nehmotných aspektů. Často se diskutuje o tom, zda byla republika nezralým projektem a zda obyvatelstvo bylo připraveno na státnost. Kritizovaná „nevyzrálost“ byla však běžnou charakteristikou mnoha národních států, které vznikly v Evropě ve dvacátém století. Konsenzus panuje v tom, že Československo mělo hodnoty demokratického a prosperujícího státu. Otázky se týkají dlouhodobého úsilí o národní stát, jeho počátků, hodnoty „svobody národa“ a vztahu k nadnárodním institucím. Jak se měnilo postavení židovské menšiny a s čím se identifikovali? Jaké perspektivy má národní stát v globalizaci? Je smysluplné hledat alternativy ke vzniku národního státu? Autorský tým zahrnuje několik renomovaných historiků.

Rozlehlost pole rozpínajícího se mezi naprostoudeterminací biologické podstaty jedince a absolutním vlivem sociálního prostředí, lze chápat jako motivaci k výzkumu historických aspektů vnímání těla. Tělo v soudobém sociálněvědním bádání nepředstavuje neměnný fyzický objekt, naopak, důraz při zkoumání dějin těla je kladen na proměnu a vývoj funkcí, kterýchmůže tělo nabývat ve vztahu jedince a společnosti. Z tohoto důvodu se bádání o těle rozvíjí především na bázi mezioborových přístupů a širokého spektra zkoumaných témat a užívaných metod. V historii je tělo pojímáno jako proměnlivý historický objekt – neustále konstruovaný a rekonstruovaný fenomén, neoddělitelný od kulturního kontextu, do něhož se jeho nositel zrodil, v němž žil a zemřel. Každá společnost je podle tohoto přístupu charakteristická svým vlastním viděním těla. Historik jej proto nemůže považovat za danost, ale naopak za něco, co je nám zprostředkováváno systémem kulturních významů.Dějiny těla jsou charakteristické sledováním principu vzájemného ovlivňování biologických konstant lidství, tedy lidského těla a vlivu kultury, spolupůsobící na utváření lidské individuality. Publikace Dějiny těla: prameny, koncepty, historiografie přináší studie věnované těmto proměnám chápání těla v českých zemí

Reprezentativní sborník příspěvků ze dvou konferencí pořádaných Historickým ústavem FF MU, Historickým ústavem AV ČR a CDK. Publikace shrnuje vývoj poznání o fenoménu revoluce v západní i východní Evropě prostřednictvím rozboru děl významných autorů (E. Burke, J. Michelet, A. Tocqueville, F. Furet, M. Ozouf, L. Hunt a další), ale také prostřednictvím rozboru základních výkladových paradigmat (romantismus, pozitivismus, marxismus, „nová historie“ aj.). Autoři příspěvků jsou předními odborníky na danou problematiku (D. Tinková, R. Slabáková, J. Válka, R. Vlček, M. Hlavačka, F. Holeček, M. Řepa a další) a přinášejí do českého prostředí nové interpretační akcenty.

Sborník deseti příspěvků se věnuje moderním, antropologickým přístupům v historickém bádání. Ústředním tématem úvah příslušníků mladší badatelské generace jsou gender a lidské tělo, s důrazem na tělesné vnímání sebe sama, na stereotypní pojímání vývojových fází lidského života (dětství, stáří) či na předmoderní porodní praktiky. Druhý tematický okruh se zabývá problematikou politické reprezentace v raném novověku, především v městském a aristokratickém prostředí, a otázkám vymezování se mocenských elit vůči ostatním sociálním vrstvám a skupinám.

2., upravené a mírně přepracované vydání učebnice Dějepis 8 z produkce Nakladatelství Fraus (modernizace společnosti). Oproti 1. vydání byly doplněny některé informace k dějinám Moravy a Slezska (odborným poradcem dr. Ondřej Hýsek), doplněny či aktualizovány dílčí údaje, upravena obrazová výbava, částečně upraveno několik lekcí i map. Obsahem díla jsou tyto tematické oddíly: Barokní doba, Doba osvícenství, Francouzská revoluce, Průmyslová revoluce, Národní obrození, Revoluce 1848–1849, Svět 2. poloviny 19. století, Kolonialismus, České země 2. poloviny 19. století, Přelom 19. a 20. století, První světová válka, Vznik Československa, Rejstříky a Výstupy a kompetence RVP ZV.

Historička Daniela Tinková v novém svazku edice Dějiny Evropy představuje komplexní obraz „dlouhého osmnáctého století“. Přibližuje hluboké proměny, které Evropa zažila mezi koncem sedmnáctého a počátkem devatenáctého století, zhruba v období od britské Slavné revoluce až po závěr francouzské revoluční éry a napoleonských válek. Autorka sleduje nejen dění v jednotlivých státech, ale i obecnější kontext proměny politických struktur, zrod globálního hospodářského systému, koloniální expanzi a další fenomény, které ovlivňovaly každodenní život evropské společnosti. Pozornost je věnována také proměnám kulturního a intelektuálního klimatu, jež postupně připravily půdu pro vznik moderní občanské společnosti.