Friedrich Nietzsche Pořadí knih

Nový, moderní překlad klasiky filosofie i filozofie v bilingvním vydání.

Výsledky Nietzschova pozdního myšlení byly více než sto let interpretovány jako nedokončené systematické dílo s titulem Vůle k moci, které se stalo stěžejním. Tato kompilace, připravená Peterem Gastem a autorem sestrou, měla zásadní vliv na recepci Nietzschovy filosofie. Díky přehlednému tematickému uspořádání a redukci textu na 1067 číslovaných fragmentů se stala významnou. Bez možnosti srovnání s kompletní pozůstalostí, která byla publikována v kritickém souborném vydání, je dnes publikace této kompilace problematická. Alternativa konfrontovat čtenáře s celým materiálem bez obsahového klíče je rovněž obtížná, neboť aforismy Vůle k moci byly dlouho citovány a interpretovány významnými autory. Zatímco ve velkých literaturách existují starší překlady Vůle k moci a také překlady kompletního kritického vydání, český čtenář má k dispozici pouze několik selektivních výborů z čtyřicátých let. Nový český překlad proto přináší úplnou pozůstalost z let 1885–1889 v prověřeném znění kritického vydání, doplněnou aparátem, který umožňuje čtenářům sledovat aforismy podle témat nebo je dohledat v chronologickém uspořádání. Tato edice se obrací jak do minulosti, tak do budoucnosti, umožňující navázání na překlad pozůstalosti z předchozích období.

Výsledky Nietzschova pozdního myšlení byly více než sto let interpretovány jako nedokončené systematické dílo s názvem Vůle k moci, které se stalo stěžejním. Tato kompilace z pozůstalosti, připravená Peterem Gastem a sestrou autora, významně ovlivnila recepci Nietzschovy filosofie díky přehlednému tematickému uspořádání a redukci textového materiálu na 1067 číslovaných fragmentů. Bez možnosti srovnání s kompletní pozůstalostí, která byla publikována v kritickém souborném vydání, je dnes obtížné tuto kompilaci znovu vydat. Alternativa, která by čtenáře konfrontovala s celým materiálem bez obsahového klíče, není přijatelná, zejména když český čtenář má k dispozici jen několik selektivních výborů z minulosti. Nový český překlad proto přináší úplnou pozůstalost z let 1885–1889 v prověřeném znění kritického vydání a je doplněn aparátem, který umožňuje čtenářům sledovat aforismy podle témat nebo je dohledat v chronologickém uspořádání. Tato edice se obrací jak do minulosti, k historii recepce, tak do budoucnosti, protože umožňuje navázat na překlad pozůstalosti z předchozích období.

Polemický spis Genealogie morálky (1887) patří k Nietzschovým pozdním pracím. Výjimečně v něm opouští aforistickou formu a píše jej v červenci roku 1887 během pouhých tří týdnů jako své snad nejucelenější dílo. Už v předchozí knize Mimo dobro a zlo (1886), bezprostředně následující po Zarathustrovi, začíná Nietzsche pracovat na své koncepci „vůle k moci“ a zhruba v době, kdy vzniká Genealogie morálky, si Nietzsche také plně uvědomuje, že „kritika morálky“ v širším smyslu může sloužit jako způsob, jak nepřímo, ale názorně předvést, že k povaze bytí neodmyslitelně patří moc, protože k ní patří možnost změny smyslu. Zároveň si v ohlédnutí zpět uvědomuje, že z tohoto důvodu je polemika proti morálce, proti úsilí o nalezení posledního smyslu pro naše poznání i jednání, nutně tím, co spojuje různé, často velmi odlišné fáze jeho myslitelské cesty. Z tohoto hlediska je třeba číst i jeho kritiku morálky v užším slova smyslu, tj. kritiku určitého morálního ideálu.

Kniha, která u nás poprvé vychází ve dvojjazyčném, česko-německém vydání, je nejznámějším dílem jednoho z nejvýznamnějších moderních filozofů, jenž dodnes inspiruje, motivuje, provokuje a pohoršuje. V tomto mistrovském básnicko-filozofickém díle Friedrich Nietzsche vkládá své myšlenky do úst perskému prorokovi Zarathustrovi a vyzývá člověka, aby se zřekl všeho, co bylo považováno za „svaté“ a „pravdivé“, včetně náboženství, filozofie, vědy a morálky. Kritizuje uznávané hodnoty, zejména ty spojené s křesťanstvím, které podle něj „udělalo trhlinu do lidské přirozenosti“, a prohlašuje, že „Bůh je mrtev“. Nietzsche je „geniálním demaskátorem“ a bořitelem falešné duchovnosti, přičemž staví svou „filozofii života“ a zvěstuje příchod nové éry nadčlověka, který se vymaní z „psí úzkosti“ současnosti. Je však více než pouhým buřičem; je jasnozřivým myslitelem a rafinovaným psychologem, jehož odkaz musí zohlednit každý moderní filozof. Zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud se obával číst jeho dílo, neboť by musel přiznat, že není prvním, kdo odhaloval mechanismy podvědomí. Nietzsche je velkým „Zíratelem“, který hledá jistoty ležící před rozumem a logikou, jež jsou pravými jistotami života a smrti.

Kniha Lidské, příliš lidské, kterou Friedrich Nietzsche při závěrečném zhodnocení své tvorby v Ecce homo nazval „pomníkem krize“, je jeho prvním rozsáhlým dílem napsaným formou „aforismů“, jež autor zkomponoval do tematických skupin. Postavou „svobodného ducha“ a filosofickým zájmem o bezpředsudečné poznání „nejbližších věcí“ se zde Nietzsche definitivně odpoutává od svých vzorů, A. Schopenhauera a R. Wagnera, a obrací se proti dosavadní metafyzické tradici. Nevystupuje jen jako pokračovatel osvícenské kritiky náboženských a morálních představ,ale i jako pronikavý psycholog. Třebaže bylo toto dílo poněkud stranou zájmu velkých filosofických interpretací, představuje nesporně rozhodující obrat na Nietzschově cestě k vlastní filosofické pozici, a právě proto umožňuje lépe porozumět složitému vývoji jeho myšlení. Nové opravené vydání obou dílů v jednom svazku.

Kniha, kterou Friedrich Nietzsche při závěrečném zhodnocení své tvorby v Ecce homo nazval „pomníkem krize“, je jeho prvním rozsáhlým dílem napsaným formou „aforismů“, jež autor zkomponoval do tematických skupin. Postavou „svobodného ducha“ a filosofickým zájmem o bezpředsudečné poznání „nejbližších věcí“ se zde Nietzsche obrací proti dosavadní metafyzické tradici. K prvnímu dílu napsal autor dvě pokračování: první vyšlo na jaře 1879, pod titulem Lidské, příliš lidské. Kniha pro svobodné duchy. Dodatek: Rozličné názory a výroky. V prosinci téhož roku vyšel s týmž titulem a podtitulem druhý „doplněk“ nazvaný Poutník a jeho stín. V roce 1886 byly tyto dva dodatky svázány a uvedeny znovu na trh pod společným označením „Druhý díl“. Přeložila V. Koubová.

Cílem publikace je reflexe aforismů shrnutých ve sbírce Lidské, příliš lidské a jejich postavení v rámci Nietzschova životního díla. Tématy hlavních částí jsou Nietzschova nová vědecká filosofie, radikální odklon od metafyziky umění a figury poutníka a svobodného ducha. Lidské, příliš lidské si uchovává aureolu přechodné, nehotové pozice. Je knihou protikladů, a to nejenom těch, které jsou tématem jednotlivých aforismů. Věda představuje zárodek nového životního stylu i slepou uličku nepřátelství vůči životu, vědecká distance je radostná i zlomyslná, vůči Nietzschovu ranému dílu je Lidské, příliš lidské kontinuitou i obrácením naruby, impulz k vědě dává odpor k romantismu, zároveň si jej Nietzsche uměle ordinuje proti svým sklonům, a konečně vědecká činnost spočívá ve vykořeňování omylů, aby obratem uznala jejich hodnotu.

Výbor z nejranějšího období tvorby F. Nietzscheho představuje nepublikované texty a náčrty, které většinou zůstávají ve stínu autorovy prvotiny Zrození tragédie, ačkoli je možné v nich již číst zlom, který vyvrcholí spiskem O pravdě a lži ve smyslu nikoli morálním. Tématickým ohniskem těchto textů, které ve většině případů spisku O pravdě a lži těsně předcházejí, je figurativní charakter řeči a meze její symbolické funkce, které jsou promýšleny v souvislosti se vztahem řeči k hudbě.