Rostislav Smíšek Knihy

Podnázev: Země Koruny české ve středoevropské monarchii. Mezinárodní autorský kolektiv usiloval o celistvé uchopení vlády Habsburků v raně novověkých zemích Koruny české, kterou zahrnul do středoevropského dějinného panoramatu. Výklad o dějinách společnosti doprovázejí portréty představitelů habsburské dynastie a jejich pestré životní osudy. Stranou pozornosti nezůstala reprezentace panovnického majestátu v rezidencích Habsburků, v symbolickém významu rituálů, ceremoniálů, slavností a projevů každodenního života. Pohled do labyrintu manýristické Prahy za Rudolfa II. a barokní Vídně v době Leopolda I. přiblíží čtenářům příběhy osob v zázemí císařských rezidencí. Knihu doprovázejí dobové ilustrace, mapy a ukázky archivních pramenů.

Značná část jednání raně novověkého člověka měla symbolický význam. Projevoval se v každodenním životě jedince, mnohem zřetelněji se však dostával ke slovu ve výjimečných slavnostních okamžicích, k nimž patřily především mocenské rituály. Nacházel ale odraz i ve strategiích chování mužů a žen z různých vrstev tehdejší společnosti. Byl patrný v utváření a představování rolí jedince před jeho sociálním okolím. V neposlední řadě se zrcadlil rovněž v prostředcích reprezentace nebo při konstituování paměti. Právě těmto tématům věnují pozornost autoři textů otištěných v kolektivní monografii, kteří se na základě širokého spektra písemných, hmotných i obrazových pramenů zabývají různými formami symbolického jednání a jeho rolí ve vzájemné interakci dobových aktérů.

Dějiny diplomacie a mezinárodních vztahů tvoří již od konstituování historie jako vědeckého oboru počátkem 19. století jedno z nejdůležitějších badatelských témat. Už německý historik Leopold von Ranke (1795–1886) se svými nástupci považovali studium zahraniční politiky jednotlivých (evropských) zemí za pomyslný vrchol dějepisného zkoumání. Podle jejich mínění se v ní zrcadlil nejvyšší stupeň jednání státu. Od zahraniční politiky se následně odvíjely další oblasti činnosti konkrétních státních útvarů a územních celků, jako byly například každodenní život obyvatel, demografický, kulturní, hospodářský a politický vývoj, úroveň vzdělání a mnohé další. Teprve v poslední třetině 20. století došlo pod vlivem postmoderní kritiky kulturních historiků k důraznému popření dosavadních obecně přijímaných vědeckých schémat (včetně primátu studia mezinárodních vztahů jako vrcholu historického bádání) a hledání nových.

Kniha se zaměřuje na vnímání dvorské kariéry urozených osob z Koruny české během vlády Leopolda I. a zkoumá myšlenkový svět a hodnotový systém, který motivoval šlechtice směřovat k císařskému dvoru ve Vídni. Autor se soustředí na dva šlechtické rody - Ditrichštejny a Schwarzenberky - a na základě archivních materiálů se snaží přiblížit jejich pohled na císařský dvůr a vztah k habsburské metropoli. První část knihy analyzuje důvody, proč mladí šlechtici usilovali o vysoké dvorské úřady a blízkost k císaři. Reflexe dvorské kariéry je podložena myšlenkami šlechticů a vzdělaných juristů 17. a 18. století. Další kapitoly se věnují životnímu stylu šlechty, výchovnému programu a strategiím, které rody volily pro úspěšný vstup na císařský dvůr. Na příkladu Ferdinanda z Ditrichštejna autor zkoumá jeho kariérní cestu a vliv komunikačních sítí raně novověkých šlechticů. Důraz je kladen na mocenské uskupení a sociální interakce v Hofburgu, kde se dvořané museli podřídit hierarchickému uspořádání. Závěrečná kapitola se zaměřuje na vliv biologického věku na dvorskou kariéru a otázku odchodu na odpočinek.