Toto je deník dobře zavedeného spisovatele. Je mu pětačtyřicet, má ženu, dvě děti a bydlí v Athénách. Všechny své trumfy už rozdal, jeho ješitnost je zhrzená, stárne. Kdo je David Zábranský a má to nejlepší už za sebou? Nevíme. Ale čas dospět, přestat si lhát do kapsy a odhodit servítky právě nastal. Toto je román o krizi středního věku i nevyžádaná příručka pro český literární provoz.
Esejisticky laděná próza, monolog ústavního právníka, bývalého sociálního demokrata a vcelku slabošského intelektuála. Autor zde, podobně jako v dalších svých knihách, opět klade radikálně skeptické otázky, které znepokojují.
Nejnovější próza Davida Zábranského vypráví příběh o politice v postkomunistické zemi bez tradice státnosti a demokracie, příběh o předávání moci ve státě, který je tak malý, že příslušníci elity se v podstatě znají navzájem. Jaký étos může mít republika, jejíž premiér vypadá jako zloděj vajec v obleku a za svoji poradkyni vydává milenku italského mafiána? Kniha, inspirovaná vraždou mladého slovenského novináře Jána Kuciaka, zachycuje události, které činu mohly předcházet, jakož i následný šok a proměnu společenské nálady v zemi. Cílem přitom nebylo nabídnout kroniku nedávného dění na Slovensku, nýbrž na základě konfliktu tří generací vytvořit obecnou výpověď o dnešní politice a společnosti. Podstatnou součástí vyprávění je snaha odpovědět na otázky, co pro region střední a východní Evropy znamenal rok 1989 a co tento region znamená pro současný svět.
Robert Holm, dánský odborník na značky, se po návštěvě čínské Šanghaje rozhodne změnit svět. S pomocí sociálních sítí se mu podaří spustit nové stěhování národů. Rozdělené společnosti se skutečně rozdělují, mezi lidmi začínají vyrůstat zdi. Kvalita životního prostředí se zlepšuje. V syrské polopoušti prosperuje Nový Berlín.
První text měl pojednávat o Slovensku, ale brzy jsem se rozhodl, že chci psát o Visegrádu a jeho roli v Evropě. Slovensko pro mě představuje něco jiného než moje rodné Česko. Zaměřil jsem se na otázky identity a postavení jednotlivých visegrádských zemí, přičemž jsem se snažil reflektovat, jaká je role Slovenska v tomto rámci. Můj pohled na Visegrád je provokativní a politický, přičemž jsem se snažil zachytit dynamiku a výzvy, které tyto země čelí. Text je extrovertní a odráží hrdost na naši kulturu, ale také kritiku našich nedostatků. Druhý text, naopak, je apolitický a introspektivní. V roce 2018 jsme oslavili sto let od vzniku samostatné ČSR, což je příležitost k zamyšlení nad smyslem a významem uplynulého století. Hlavní postavou je člověk, který pozoruje ubíhající vlny za lodí, což symbolizuje melancholii a plynoucí čas. Tento text je památníkem bez jezdce, oslavou sta let bez konkrétního zaměření na naše společné dějiny. Je to záznam atmosféry prázdna po oslavě, vyjadřující reflexi nad uplynulým časem a jeho významem.
Mathias s Marií jsou úspěšní němečtí lékaři, šťastní manželé. K tělu si pouštějí pouze to, co chtějí. Z Evropy bez hranic těží pouze výhody; pokud si usmyslí, dokáží mezi sebou a okolím postavit nepropustné bariéry, mají na to prostředky. Pro oba se vše mění ve chvíli, kdy Maria odjíždí na misi Lékařů bez hranic do afrického Čadu. Nad životy manželské dvojice přebírají vládu hluboce skryté a zdánlivě překonané principy… Román o současné Evropě a o uprchlické krizi, která do Evropy jen zdánlivě přichází odkudsi z vnějšku. Román o barvě kůže, o mládnutí a stárnutí lidí i kultur. Jsme coby kontinent na cestě k vrcholku, na vrcholku, nebo již za vrcholem?
Text divadelní hry vychází u příležitosti premiéry 16. září 2016 ve Studiu Hrdinů.V roce 2016 vydalo jako svou 1. publikaci Studiu Hrdinů.
Martin Juhás čili Československo je román o letmých vztazích Čechů, Slováků, komunistů, fašistů, nacistů, Němců a příslušníků dalších menšin v období mezi lety 1918 až 1948, jehož cílem není přispět k odčiňování vin či k lepší informovanosti o daném historickém úseku, nýbrž vzbudit čtenářův údiv, představit mu na základě reálných i fiktivních historických událostí smyšlený svět, který do nových rozměrů transformuje mimo jiné i již zmíněné historické události. Dobrodružný text o řekách, soutocích a plynutí, jakož i o stojatých vodách a jednom bahnitém rybníku se z velké části odehrává ve Strakonicích a na západoslovenské Kysuci.
David Zábranský (*1977) a jeho pátá kniha. Vybroušený, vyzrálý text sumarizuje milostný život hrdiny, včetně jeho aktuálního vzplanutí. Touha po romství, daná povoláním hrdiny, který svojí profesí obhájce lidských práv a bojovníka proti diskriminaci odkazuje k autorovým zkušenostem v téže oblasti, je kladena znovu a naléhavěji, tentokráte ve sféře…
David Zábranský, autor románů Slabost pro každou jinou pláž a Šternův pokus milovat, nositel Magnesie Litery za objev roku (2007), přichází se třetí knihou. Kus umělce je útlá, kompaktní novela o polském divadle.
Druhá próza autora úspěšného debutu "Slabost pro každou jinou pláž" , který získal cenu Magnesia Litera 2007. Láska se rodí v křečích, nekonečně dlouho, pomalu. Rodí se od té doby, kdy se narodíme my. Někdy se nestihne narodit, do smrti. Málokdo se okamžitě naučí něco, co nikdy neviděl. Šternův pokus milovat je časem, místem i osobou vypravěče sevřená novela odehrávající se během několika dní na filmovém festivalu v Lázních - Karlových Varech. Je vyprávěna vnitřním hlasem hlavního hrdiny, třicetiletého Bertranda Šterna, jemuž nechybí nic, pouze znalost toho, co se mezi lidmi traduje jako "mezilidský vztah". "Šternův pokus milovat čtu jako obraz vyprazdňování současného světa. Erotika na pomyslné hranici porna a vulgarity umožňuje daleko ostřejší pohled na sociální rozpad globalizovaného světa - v tomhle smyslu považuji Zábranského za jediného opravdu výrazného českého autora, který se v této chvíli může srovnávat s podobně píšícími vrstevníky na východě i západě Evropy.
Jak vypadá humanistický tanec v rozvalinách koncentračního tábora? Je láska výrazem touhy stát se bordelmamá celého světa? Jsme štastni, když nekonečně dlouho odpočíváme na pláži demokracie? A proč, když se podíváme kolem sebe, vidíme jen proudy aut? Debut mladého českého autora opouští zavedená klišé české prózy. Elegantně a vtipně, originální románovou formou - bildungsroman bez morálky a bez vývoje - promítá životy záměrně schematizovaných postav, symbolů a obětí svých kultur na plátna tak rozdílných témat, jako jsou utrpení a turismus, Osvětim a dobrosrdečnost, konec dějin a make-up. Bereme do rukou ručníky. Proti Osvětimi je všechno sranda. Stud za vlastní holý zadek vystřídaly rozpaky z ubohosti vlastního myšlení.
