Kamila Sojková

4. 3. 1901, Předslav u Klatov † 15. 2. 2000, Břeclav

Prozaička, autorka knih pro děti

Dívčím jménem Lukešová. Narodila se v rodině malého obchodníka. Měšťanskou školu navštěvovala v Klatovech, učitelský ústav v Plzni (maturita 1920). Poté vyučovala na obecných (často vícetřídních) školách v Janovicích nad Úhlavou, Kolinci u Sušice (do 1921), v Dolanech u Klatov, Hlohovci na Břeclavsku (1922–28). Po vykonání odborné zkoušky pro měšťanské školy vyučovala češtinu, dějepis a zeměpis v Lanžhotě (do 1931) a v Břeclavi. 1938 se provdala a byla nucena opustit školní službu; po záboru pohraničních oblastí Německem se s manželem, rovněž učitelem, přestěhovala do Sazomína u Žďáru nad Sázavou (1940–1949 byla členkou redakce brněnských časopisů pro děti Brouček a Vlaštovička). Po manželově těžkém onemocnění začala 1945 opět učit. 1958 odešla do důchodu, vrátila se do Břeclavi a věnovala se pouze literární činnosti. Prozaické práce pro děti uveřejňovala od roku 1920 v dětských časopisech Jaro, Mládí, Roj, Mladá stráž (Plzeň), Srdíčko, Úsvit, Klas, Malý čtenář aj., i v časopisech pro dospělé Ruch, Niva aj. 1923–42 pravidelně přispívala do Lidových novin. Po roce 1945 publikovala v periodikách Brouček, Vlaštovička, Mateřídouška, Květy, Rovnost, Malovaný kraj, ROK (1992) aj. Za knihu povídek pro děti Jeřabinky jí byla roku 1962 udělena Cena Marie Majerové. – V letech 1938–58 pravidelně spolupracovala s vysíláním pro školy brněnské pobočky Československého rozhlasu. Na motivy povídek ze souboru Jeřabinky byly ve Filmovém studiu Gottwaldov (dnes Zlín) natočeny filmy Kino (1961, r. Josef Pinkava) a Malíř (1969, r. Josef Pinkava, sc. Jana Knitlová). Ve svých prózách ze života dětí navázala Kamila Sojková na tradici venkovské realistické povídky. Již její první, žánrově nevyhraněný soubor Lohovecké děti, sledující život nejmladších obyvatel z národopisné enklávy kolem Hlohovce na Valticku a využívající v dialozích místního nářečí, zaujal svým smyslem pro specifiku dětského vidění světa a jeho laskavým a citlivým zobrazováním. Do všednodenního života autorčiných dětských hrdinů se v průběhu času promítají nejprve sociální aspekty (cyklus próz Hodanův Vítek, baladická povídka Na prahu jara), válečné události (Janíček), později pak budovatelská činorodost kolektivizované vesnice a obdiv k novým technickým vymoženostem (Jeřabinky), změny tradičního způsobu venkovského života (Ovečka z Kopanic) i rušivé zasahování tzv. velkých staveb socialismu do krajiny a života lidí (Děti na Dyji). Pohled očima malého dítěte na tradiční i nový život venkova podala Sojková též v próze Holoubek v hejnu, psychologické aspekty zdánlivě klidného rozpadu současné venkovské rodiny zachytila v próze Lenka. Inspirována životem své matky zobrazila i vesnici minulého století (Rezinka), k přímému srovnání minulosti a současnosti užila střídání kapitol v knížce Tomík a Andulka. – Pro děti psala Sojková rovněž fantazijní moderní pohádky s přímými výchovnými cíli (Tři korálky, Pohádky pro Martinku, Dobré ráno na zahrádce); tradičnější pojetí pohádkového žánru zachovala v pohádkové knize Hastrmánci. – Dospělým čtenářům věnovala memoárové prózy zachycující její dětství, válečná studentská léta až po setkání s realitou učitelského povolání (Mladá léta po krajíčkách, Venkovská učitelka).