Max Frisch Knihy

Tento deník je neobyčejně zajímavou a dodnes zcela mimořádně podnětnou sumou prvního období tvorby Maxe Frische a zahrnuje léta, kdy autor nabíral síly pro své vrcholné tvůrčí období.

Deník 1966–1971 navazuje na předchozí Frischův Deník. Deníkové zápisky, ať už to jsou skici k budoucí povídce nebo glosy ke zprávám, různé fikce či analýzy, smyšlené výslechy, dotazníky či příručka pro seniory, cestovní zprávy anebo vzpomínky, to vše zachycuje dobu a jednotlivé situace oné doby. Deník vypovídá o moci a bezmoci nikoli jenom spisovatelů. O úloze lidí, kteří se spokojí s tím, že „ve srovnání s druhými jsou bez viny“. Max Frisch píše deník své doby a odkrývá vinu nevinných.

V září 2009 byl v německém tisku oznámen senzační nález neznámého díla slavného švýcarského autora Maxe Frische. Jedná se o text namluvený Frischem na diktafon a následně přepsaný jeho sekretářkou (184 str.) Koncepty ke třetímu deníku vznikaly od jara 1982 v New Yorku, kde MF v té době žil se svou o mnoho mladší americkou družkou ( Lynn z jeho povídky Montauk). Příležitostné zápisky osobního charakteru i delší reflexivní pasáže se vyznačují typickým rukopisem jeho předchozích světoznámých deníků.

První ze tří románů švýcarského žurnalisty, dramatika a spisovatele spojených společnou problematikou ve volnou trilogii (Stiller, Homo Faber, Mé jméno budiž Gantenbein). Expozici tohoto románu o člověku moderní doby, marně hledajícím ve společnosti sebeuplatnění, tvoří příběh zadrženého muže na švýcarských hranicích, který je vyšetřován pro podezření, že není tím člověkem, za kterého se vydává. Soudně prováděné vyšetřování a nakonec obžaloba odhaluje člověka, jenž pochopil svou životní bezúspěšnost, odjel do ciziny, změnil jméno a v honbě za specifickým sebeuplatněním, v podstatě v honbě za svobodou pro svobodu, promarnil svůj život. Doslov napsal Jiří Stromšík.

Max Frisch (1911–1991), významný švýcarský dramatik a prozaik, si v určitých obdobích psal deníky. Mezi nejzajímavější patří druhý deník (Deník 1966-1971) a nedávno zveřejněné zápisky z let 1973–1974, které zachycují jeho berlínský pobyt. Tyto zápisky obsahují nejen každodenní úvahy, ale také esejistické myšlenky, náčrty povídek a charakteristiky mnoha spisovatelů z obou stran Berlínské zdi. Frisch se zaměřuje na hledání identity svých literárních postav, což se prolíná s jeho vlastním hledáním identity a zkoumáním vlivu místa na člověka. Zvláštní pozornost věnuje východnímu Berlínu, kde s vnímavostí popisuje vztahy v intelektuálních kruzích i každodenní život, snaží se proniknout do politických aspektů neznámého světa. Berlínský diář, který byl rozpečetěn až 20 let po autorově smrti, se dnes považuje za jedno z nejdůležitějších děl Frische. Jeho pohled na východní Berlín je osvobozen od naivní romantiky západních levičáků a jako Švýcar měl výhodu nestrannosti. Frischův postoj je založen na kladení otázek a naslouchání, jeho pohled je neúplatný a zájem pravý. V jeho zápiscích se odráží nejen osobní reflexe, ale i literárně politická historie doby.

Mladý učitel a poručík v záloze, zasnoubený, s dobrou vyhlídkou do života, se ocitl na pokraji zoufalství jen proto, že dosud nic výjimečného nevykonal. Aby si zasloužil své místo na světě, hodlá vykonat čin hodný muže alespoň nebezpečným horským výstupem. Čin, nebo smrt - to zde není patetické gesto, ale urputná touha najít odpověď na otázku po smyslu bytí. Otázky, které zmítají duší mladého muže, mohou svádět ke zlehčování nebo k ironizování, avšak jsou to otázky po žebříčku hodnot, po hodnotách mravních, duchovních a přízemních lidských cílů. Odpověď z ticha je druhou Frischovou knihou a silně reflektuje autorovo osobní tápání. Autor se po jejím napsání rozhodl zcela skoncovat s literárním psaním, veškeré rukopisy spálil a začal se věnovat architektuře. Ke psaní se vrátil až během služby v armádě. Tuto prózu, jako jedinou, nezařadil do souborného vydání svých spisů (1976). Byla vydavatelem uvolněna až po sedmdesáti letech od původního vydání.

Starý vdovec žijící osaměle v půvabném a klidném horském údolí s obavami sleduje dlouhotrvající deštivé počasí a obává se katastrofy. Nemožnost vycházení, výpadky proudu i další selhání vymožeností civilizace zjednodušují život a potřeby člověka omezují na minimum. Starý muž v nucené nečinnosti vzpomíná na minulost a snaží se upevnit a zrevidovat svoje znalosti. Protože nespoléhá na vlastní paměť, lepí na stěny výstřižky z tisku, encyklopedií a učebnic, aby po případné katastrofě zanechal stopu myslícího člověka pro příští pokolení.... celý text

Tato autobiografická próza je vyvrcholením Frischova díla. Opouští v ní fikci a maximálně oproštěným jazykem a s nezvyklou otevřeností bilancuje svůj život.

Vyvrcholení Frischova celoživotního tématu, jímž je selhávání technicky vzdělané civilizace a jejích příslušníků v mezilidských vazbách, citech a v lásce. Hlavní hrdina, cynický architekt, se skrze milostný vztah dostává do víru událostí, jejichž podivuhodný vývoj jako by byl ovládán osudem, podobně jako v antických dramatech (obzvláště v Sofoklově Oidipovi). Tato zkušenost vytrhává inženýra z jeho technicistního vnímání světa, ovšem za vysokou cenu.

Novela je psaná formou výslechu, nemíří však k odhalení pachatele, nýbrž k zásadní otázce o smyslu lidského konání. Snaží se zjistit co se vlastně stalo, zda se to muselo stát a zda není objektivní skutečnost odlišná od subjektivního vnímání. Naposledy zkoumá autor vztah člověka k jeho vlastnímu příběhu. Novela s kriminální zápletkou je vlastně uvažováním nad tím, jak se člověk vyrovnává s vědomím nepřímé viny.