Kniha komplexně zkoumá proces pronikání humanismu a renesance do české knižní kultury a kriticky se staví proti převažující interpretační linii, vedoucí od národního obrození až po marxistickou literární vědu, která se snažila uchovat velkolepý obraz 16. století jako „zlatého věku“. Ve sledovaném období žila česká převážně reformačně orientovaná společnost v sebestředném náboženském mesianismu a stavěla se odmítavě k jakýmkoliv kulturním novinkám. Knihtiskařská produkce zřetelně odrážela konzervatismus a mravní rigorismus utrakvistické společnosti, která ignorovala zábavnou literaturu, protože ji považovala za samoúčelnou anebo dokonce za nežádoucí. Do české knižní kultury nenašly cestu renesanční literární žánry ani humanistická textová kritika. Z typografického hlediska tiskaři se od gotického estetického názoru odpoutávali velmi pomalu. Muselo se čekat na obrození, než se česká knižní kultura pracně vrátila do evropského hlavního kulturního proudu.
