Sophie van der Stap Knihy

Jedenadvacet let – čas večírků, randění, studia, cestování a poznávání světa. Alespoň do té doby, než Sophie, místo přednášky ve škole, poslouchá v ordinaci doktora K, proč se poslední dobou necítí ve své kůži – má rakovinu. Konec legrace? Skoro. Krásné a veselé studentce se přes noc zredukuje život na pobyt v nemocnici. Mezi jejími zdmi neobjeví jen svět bílých plášťů, upovídaných sestřiček a sexy doktorů, ale také společných pokojů, vypadaných vlasů a tužek na obočí. Aby si zachovala alespoň část „normálního" života, a zpočátku hlavně proto, aby zakryla ztrátu vlasů v důsledku chemoterapie, pořizuje si paruky. S každou z nich získává trochu jinou identitu, o něco víc lehkosti, hravosti, bezstarostnosti, stává se jiným člověkem. Sophie (hlavní postava a současně autorka) svou obtížnou cestu přirovnává k odysseovské pouti do rodné Ithaky. Na své pouti k uzdravení sbírá nesmírně cenné zkušenosti, učí se zvládat vlastní strach a vylepšovat vztahy s druhými lidmi. Všechno si pečlivě zapisuje. Píše o své pouti. O příhodách, které zažívá skrytá za svých devět paruk. Píše články do časopisu. A postupně vzniká kniha. Tato kniha. Sophiin příběh je svěže upřímný, se smyslem pro absurdno. Přiměje vás k úsměvu, když to nejméně čekáte. Především je to však příběh o dívce, která odmítá být pouze pacientkou s rakovinou.

Madame de Grenelle ist blind, zurückgezogen lebt sie in der Pariser Rue du Désir. Ausgerechnet in ihrer jungen, von den Männern umschwärmten Nachbarin Tara findet sie eine Vertraute. Sie wiederum ist Tara eine willkommene Ratgeberin in Liebesdingen. Und so versuchen die beiden ungleichen Freundinnen zu ergründen, was sie denn ausmacht, die wahre Liebe …

Geheilt. Doch wirkliches Glück kann Sophie nicht empfinden, denn es hat sich ein Loch aufgetan, wo ihre Zukunftsträume waren. Und wie soll sie damit umgehen, dass ihre Freundin Chantal den Krebs nicht überleben wird? Sophie ergreift die Flucht nach vorn: Sie begibt sich auf eine Reise um die Welt, auf der Suche nach sich selbst. »Ich stehe vor einem leeren Raum, am Fuße eines Neubeginns, ohne Haken in der Wand. Und die einzige Person, die den Raum füllen kann, bin ich.«