Milan Blahynka Knihy

Druhý svazek, jímž Česká knižnice představuje básnické dílo Vítězslava Nezvala (1900—1958), shrnuje jeho tvorbu v období surrealismu. Knihy Žena v množném čísle, Praha s prsty deště (obě 1936) a Absolutní hrobař (1937) se orientují na podvědomí, erotiku, obnažování tajemných, fantaskních a ponurých stavů bytí, záznamy představ bez rozumové kontroly. Básník se v nich vzdává hravé radostnosti poetismu, ale základem jeho tvůrčího gesta zůstává imaginace, smyslová obraznost, která se projevuje například v bohatých litanických asociacích. Podobně jako v předchozím svazku také edice Básní II vychází z necenzurovaného znění textů z původních meziválečných vydání a doprovází ji bohatý poznámkový aparát.

V knize vydané poprvé roku 1937 usiluje Nezval o postižení podstaty moderních básnických směrů. S pomocí ukázek z děl jejich čelných představitelů chce „podati co možná jednotný, ničím nerušený, soustavný výklad teorií jednotlivých básnických škol v jejich podstatných rysech“.3. vydání

Glosy Milana Blahynky (s kresbou Milana Kundery), editora a interpreta díla Nezvalova, Vančurova, Kuběnova i Kunderova a řady dalších tvůrců, jsou nejen miniaturní freskou rozšiřující poznání díla velkého česko-francouzského romanopisce a intelektuála dvacátého a jedenadvacátého století, ale také příspěvkem k soudobé polarizující recepci Kunderova díla nejen u nás, ale i ve Francii a za Velkou Louží: „Na cestě ke své knize překročil Jan Novák dva bludné kořeny. První, když shledal, že úmorné úsilí vyzpovídat svědky života Milana Kundery nepřineslo kýžená velice skandální odhalení. Druhý, když se ztratil v temném pohádkovém lese Kunderových mystifikací.

První kniha o Hasičském domu v Praze byla vydána v roce 1929 u příležitosti jeho slavnostního otevření. Tato kniha vyšla o tři čtvrtě století později u příležitosti III. řádného sjezdu Sdružení hasičů Čech, Moravy a Slezska. Vedle historie je kniha věnována místům, odkud byly v roce 1926 do základů Hasičského domu - po vzoru stavby Národního divadla - přivezeny základní kameny. Všechny pocházejí z míst mimořádným způsobem zapsaných v dějinách českého národa, jako jsou mj. Říp, Blaník, Lipany, Vyšehrad a 50 dalších míst. Ve foyer Hasičského domu jich dnes můžete čí shlédnout.

Jeden z největších českých básníků Vítězslav Nezval se dosud nedočkal kritického vydání. Nezvalovo Dílo sice vyšlo po roce 1948 v takřka čtyřiceti svazcích, ale básně z dvacátých a třicátých let, které tvoří dominantu jeho tvorby, v něm byly podrobeny cenzuře a autocenzuře. Česká knižnice nyní přináší třísvazkový soubor, který shromážďuje vrcholné autorovy sbírky v necenzurovaném znění a s bohatým poznámkovým aparátem. První svazek obsahuje Nezvalovy básnické knihy z období poetismu: Most, Pantomima, Básně na pohlednice, Nápisy na hroby, Diabolo, Blíženci, Židovský hřbitov, Básně noci, Signál času a Pět prstů. Editorem svazku je Milan Blahynka.

Soubor textů písní s delším doslovem Milana Blahynky (+ přehled významných událostí v životě J. Suchého). Vydáno pro členy Klubu přátel poezie, bohatě ilustrováno.

Portrétní studie věnovaná samorostlému opočenskému básniku Vladimíru Brandejsovi, v jehož verších vládne všudypřítomné slunce a dravý proud milostné poezie.

Sentimentální a mravoučnou předlohu abbé Prévosta z 18. století proměnil V. Nezval v jevištní báseň, v níž nejde tolik o příběh samotný, jako o básnické vyznění a rozehrání citových prožitků obou hlavních postav. Text hry uchovává místy prózu povídky v původním překladu A. Váni, avšak řadí ji do 7-8 villonovských či rostandovských balad, jejichž verše a rýmy se stále vracejí jako hudební motivy v opeře, takže 7 obrazů hry je napsáno v podstatě málo verši v bezpočtu obměn. Dějové jádro příběhu posunul básník do 19. století, takže šlechtické kupce Manoniných půvabů proměnil ve velkokapitalistické pány Duvaly, kterým se zde nakonec dostává výsměchu i porážky: Manon, sice lehkomyslně a naivně dychtivá přepychu a flirtu, přijímá to vše bez pocitu viny, neboť je si jista, že tak svému chudému rytíři Des Grieuxovi pomáhá. Přesila církevních a peněžních intrik dohání milence k deportaci za moře a k záhubě, nezabrání jim však v tom, aby Tibergům a Duvalům neunikli alespoň v okamžiku smrti, kdy po prvé navzájem pochopí důvod svých poklesků a naplní alespoň své zdánlivě pošetilé heslo "Ach, umřít pro krásu ... "