Marie Rút Křížková Knihy

Svazek obsahuje básníkův deník z posledních měsíců jeho krátkého života.

Marie Rút Křížková (* 1936) se vedle vydávání díla Jiřího Ortena edičně zabývala tvorbou dětí v terezínském ghettu, vedla rozhovory s teologem Josefem Zvěřinou, edičně připravovala knihu pamětí Miloslavy Holubové, napsala dějiny salesiánů v českých zemích, zpracovala korespondenci Jiřího Lederera a věnovala se řadě dalších témat. Její závěrečnou prací jsou vzpomínky s názvem Slyšet a odpovídat, které nejen shrnují všechna tato témata, ale v dialogu se spoluautorkou knihy Šárkou Grauovou a na více než stovce zcela unikátních fotografií je rozšiřují o působivý obraz dětství a mládí ve 30., 40. a 50. letech, o popis kulturního života v Liberci v letech šedesátých, o záznam osobní cesty k židovství a křesťanství a zejména o jedinečné svědectví o životě v normalizačním Československu, zvláště o Chartě 77, jíž byla M. R. Křížková jednou z mluvčích. Kniha působivě kombinuje texty vzpomínkové, esejistické, publicistické, dokumentární a dialogické, které spolu s fotografiemi vytvářejí čtivý celek, vypovídající nejen o autorčině pohnuté životní cestě a práci, ale i o celé jedné epoše života v naší zemi.

Básně, próza a kresby terezínských dětí. Kniha o časopisu VEDEM, ilegálně vydávaném třináctiletými až patnáctiletými chlapci v Terezíně v letech 1942 - 1944. Mezi zachovanými literárními pracemi z ghetta je tento časopis jedinečným a nejcennějším dokladem o terezínských dětech. Vybrané stati z VEDEM vypovídají nejen o osudech svých dětských autorů, ale také o celém životě za hradbami pevnostního města. Poprvé jsou zde zveřejněny všechny zachované básně mimořádně nadaného čtrnáctiletého Hanuše Hachenburga i mnohdy málo známé či neznámé skutečnosti o spisovatelích, umělcích, vědcích a jiných výrazných osobnostech vězněných v ghettu, jako byli Karel Poláček, Karel Švenk, Hans Krása, František Zelenka a další. Dětské kresby z ghetta vynikají výtvarnou i dokumentační hodnotou. Kniha byla oceněna v New Yorku Prestižní národní cenou za nejlepší publikaci o holocaustu.

Kniha je autentickou výpovědí autorky, signatářky a posléze mluvčí Charty 77.Marie Rút Křížková byla předvolána jako svědek v procesu s obžalovanými signatáři Charty 77 Jiřím Ledererem, Václavem Havlem a Františkem Pavlíčkem. Obžalovaným a posléze odsouzeným byl rovněž Ota Ornest, který Chartu nesignoval. V den procesu 18. října 1977 jí nejenže nevpustili do soudní síně, ale byla vykázána i z budovy Městského soudu v Praze. V roce 1979 si zapsala: "Dlouho jsem váhala, nemám-li se tohoto svědectví pravdě pro klid svůj a svých dětí vzdát. Ale matoucí kampaň, která následovala v tisku, v rozhlase a v televizi, mě utvrdila v přesvědčení, že mlčet nesmím. Pravda žije a působí i bez nás, ale my bez pravdy ztratíme život. A tam, kde se láme člověk, jde o zločin, na němž se nemohu a nechci podílet." Jde o autorčin rukopis z let 1977-79, který posléze opsala na stroji pro přátele. Kniha je psána s nadhledem a osobitým humorem, s doplňujícími poznámkami v textu, který musel být tehdy z bezpečnostních důvodů místy neadresný. Obsahuje rovněž dobové fotografie, dopisy a dokumenty. Text knihy i doprovedné materiály jsou zde tiskem publikovány vůbec poprvé. 1. vydání.

Z promluv vybrala a sestavila Marie Rút Křížková. Českým čtenářům se poprvé představuje kněz, jezuita a v současnosti děkan Katolické teologické fakulty UK, který v minulosti celá desetiletí působil jako profesor filozofie na tokijské Sophia University a rektor kněžského semináře v Tokiu. Zamyšlení o duchovní zralosti ve světle spirituality sv. Ignáce z Loyoly, která přináší tato publikace, jsou výběrem z pravidelných měsíčních duchovních obnov, jež otec Armbruster vedl u Sv. Ignáce v Praze během posledních deseti let. Sám autor o sobě v úvodu říká, že byl povolán žít a působit uprostřed Božího lidu. Píše: „Duchovní slovo je vždy více než pouhá informace. Je výzvou, která může vést k přehodnocení osobních postojů.“ Kniha je určena v prvé řadě křesťanům, kteří usilují o prohloubení svého duchovního života, což však neznamená, že by nemohla zaujmout i ty, kdo své duchovní zakotvení teprve hledají.

Obsahuje román Toník a Mařenka. Záznam snu, Eta, Eta, žlutí ptáci, Malá víra a další drobné prózy, některé společně napsané s Ivanem Blatným. Uspořádala a ediční poznámku napsala Marie R. Křížková.

Na místě dnešní baziliky byla v roce 1866 jen louka, vedle ní stál domek, kde se 5. června 1835 narodila Magdalena Kadeová. I když vyrůstala v chudobě, měla šťastné dětství, které však narušila smrt otce, když jí bylo 13 let. Ve 19 letech vážně onemocněla, prodělala zápal plic, zánět pohrudnice a zánět mozkových blan. V únoru 1865 se jí na hrudníku objevily vředy, o které se starali její bratr Josef a dva lékaři, Dr. Görlich a Dr. Ulbrich. V listopadu 1865 oba lékaři prohlásili, že Magdalena trpí nevyléčitelnou chorobou a brzy zemře. Když už se nemohla z postele zvednout, kaplan František Storch jí 21. prosince udělil svátost pomazání nemocných. Očekávalo se, že brzy zemře. Zázrak se však stal v noci z 12. na 13. ledna 1866, kdy Magdalena nemohla usnout pro bolest. Její přítelkyně Veronika jí rozčesala vlasy a obě se pomodlily. Magdalena později popsala, jak v místnosti zazářilo světlo a objevila se postava v bílém se žlutou korunou. Po modlitbě uslyšela hlas, který jí řekl: „Mé dítě, od nynějška se uzdravíš.“ V ten moment postava zmizela a Magdalena už necítila žádnou bolest. Souběžný německý a český text.

Sbírku Ohnice napsal Orten v letech 1939 až 1940, poprvé vyšla v roce 1941. Je věnována památce zemřelého básníkova otce. Ve sbírce se spojuje básníkovo soukromí s válečnou dobou, kterou jako Žid prožíval ve velkém rasovém ponížení.

Báseň Halasova, Holanova, slova A. Brouska a vzpomínky O. Ornesta uvedou čtenáře do Ortenovy sbírky. Básník se vyznává ze svých lásek a zklamání, žádný životní problém neřeší lehkomyslně, naopak přistupuje k lidským činům s pochopením a odpovědností. Básně jsou proloženy úryvky z Ortenovy prózy a jsou připojeny úryvky z korespondence tak, aby osobnost básníkova byla čtenáři co nejbližší.

70 let působení salesiánů v Čechách a na Moravě

Dosud nepublikované osobní svědectví známého chirurga a spisovatele Václava Vojtěcha Tošovského o rodné Proseči a setkání s nositelem Nobelovy ceny, německým spisovatelem Thomasem Mannem, kterému městečko Proseč udělilo v roce 1936 domovské právo nezbytné k získání československého státního občanství, a tak ho zachránilo před nucenou deportací zpět do nacistického Německa. Předseda senátu pan Petr Pithart ve svém úvodním slově tento statečný čin vysoce hodnotí a Proseč zde nazývá hlavním městem Solidarity.

Protagonista podzemní církve a největší osobnost české katolické církve z doby normalizace, kněz a teolog Josef Zvěřina, si bezpochyby zaslouží i zájem nevěřících. Kniha vzpomínek a rozhovorů Žít jako znamení od Marie Rút Křížkové jej představuje jako hluboce věřícího, byť nekonvenčního katolíka, který úspěšně prošel mnohými životními zkouškami. (Petr Holub, Respekt)