Frantz Fanon Knihy

Psanci této země Frantze Fanona jsou psychiatrickou a psychologickou analýzou dehumanizačních vlivů kolonizace na jednotlivce - muže a ženu, a na národ, ze kterých plynou širší sociální, kulturní a politické důsledky příznačné pro vznik sociálního hnutí za dekolonizaci osoby a lidu. Francouzský název knihy Les damnés de la Terre pochází z úvodních slov Internacionály, levicové hymny 19. století. V úvodu knihy Psanci této země z roku 1961 podpořil filozof Jean-Paul Sartre Fanonovu obhajobu spravedlivého násilí kolonizovaných proti kolonizátorovi jako nezbytnou pro jejich mentální zdraví a politické osvobození. Sartre následně použil tento úvod v Kolonialismu a neokolonialismu (1964), politicko-filozofické kritice francouzského kolonialismu v Alžíru. Politické zaměření textu je zřejmé již v první kapitole nazvané „Concerning Violence“ (O násilí), kde Fanon kritizuje kolonialismus a jeho postkoloniální odkaz, pro který je násilí prostředkem katarze a osvobození od statusu koloniálního subjektu. Kniha Psanci této země prostřednictvím kritiky nacionalismu a imperialismu představuje diskuzi nad osobním a společenským duševním zdravím, diskuzi nad tím, jak je jazyk (slovo) využíván k ustavení imperialistických identit, jako je kolonizátor a kolonizovaný, s cílem naučit a psychologicky zformovat původního obyvatele a kolonizátora do jejich příslušných rolí otroka a pána, a diskuzi nad rolí intelektuála v revoluci.

Kniha Černá kůže, bílé masky (Peau Noire, Masques Blancs, Éditions du Seuil, 1952) vychází jako první český překlad textu Frantze Fanona. Frantz Fanon (1925-1961) patří mezi průkopníky post-koloniálních studií a kritické teorie. Jeho rodina žijící na Martiniku měla africko-indicko evropské kořeny. Fanon vystudoval psychiatrii, dále studoval také literaturu a filosofii, byl členem alžírské Fronty Národního Osvobození. Černá kůže, bílé masky je základním dílem zabývajícím se dekolonizací poválečného třetího světa (zvláště Severní Africe kde žil, a kde se aktivně účastnil alžírského boje o nezávislost). Fanon sugestivním, ale někdy až lékařsky chladným způsobem rozebírá funkci rasy, národní a kulturní identity a koloniální nadřazenosti v sebeidentifikaci nových post-koloniálních zemích. Tato kniha je dodnes aktuální nejen jako historický pramen, ale pro postkomunistické státy otevírá v rovině národní imaginace možnost nahlédnout vlastní poválečnou minulost jako koloniální a posléze post-koloniální proces.

This powerful collection of articles, essays, and letters spans the period between Black Skin, White Masks (1952) and The Wretched of the Earth (1961), Fanon s landmark manifesto on the psychology of the colonized and the means of empowerment necessary for their liberation. These pieces display the genesis of some of Fanon s greatest ideas ideas that became so vital to the leaders of the American civil rights movement.

Frantz Fanon's seminal work on anticolonialism and the fifth year of the Algerian Revolution. Psychiatrist, humanist, revolutionary, Frantz Fanon was one of the great political analysts of our time, the author of such seminal works of modern revolutionary theory as The Wretched of the Earth and Black Skin, White Masks . He has had a profound impact on civil rights, anticolonialism, and black consciousness movements around the world. A Dying Colonialism is Fanon's incisive and illuminating account of how, during the Algerian Revolution, the people of Algeria changed centuries-old cultural patterns and embraced certain ancient cultural practices long derided by their colonialist oppressors as "primitive," in order to destroy those oppressors. Fanon uses the fifth year of the Algerian Revolution as a point of departure for an explication of the inevitable dynamics of colonial oppression. This is a strong, lucid, and militant book; to read it is to understand why Fanon says that for the colonized, "having a gun is the only chance you still have of giving a meaning to your death."

Prior to becoming a psychiatrist, Frantz Fanon wanted to be a playwright and his interest in dialogue, dramatisation and metaphor continued throughout his writing and career. His passion for theatre developed during the years that he was studying medicine, and in 1949 he wrote the plays The Drowning Eye (L'Œil se noie), and Parallel Hands (Les Mains parallèles). This first English translation of the works gives us a Fanon at his most lyrical, experimental and provocative

Diese Sammlung enthält 28 der politischen Aufsätze Frantz Fanons. Sie stammen aus seiner aktivsten Periode und reichen von der Erstveröffentlichung von »Schwarze Haut, weiße Masken« im Jahr 1952 bis zu »Die Verdammten dieser Erde« im Jahr 1961. Seiner Diagnose nach gibt es am Rassismus nichts Zufälliges. Vielmehr fügt er »sich in ein charakteristisches Ganzes ein, das der Ausbeutung einer Gruppe Menschen durch eine andere« impliziert. Für Fanon konnte es daher nur eine einzige Lösung geben: »Das logische Ende dieses Kampfwillens ist die totale Befreiung des nationalen Territoriums« und »der Kampf ist von Anfang an total«. Die hier versammelten Aufsätze erlauben einen umfassenden Einblick in das Leben und Denken eines der spannendsten und produktivsten Denker des 20. Jahrhunderts.

Algerien zur Zeit des französischen Kolonialregimes. Der Schleier – ein »totes«, da kulturell unhinterfragtes Kleidungsstück – wird zum Stein des Anstoßes und erhält eine völlig neue Dynamik. Seine Trägerin sieht, ohne gesehen zu werden. Auf individueller Ebene verwirrt und frustriert sie den Blick der Kolonialherren; auf politischer Ebene verkörpert ihre Kleidung genau jene kulturelle Identität, die zum Verschwinden gebracht werden soll. Fanons Text zeichnet einen Konflikt und dessen Evolution nach: In der ersten Phase versuchen die Franzosen, die Frauen vom Schleier zu befreien, um sie zu Agentinnen der Modernisierung zu machen; dabei verdichtet sich im Festhalten an der Verhüllung der Widerstand gegen die Besatzer. In der zweiten Phase, der Phase des Befreiungskampfs, setzt die weibliche Bevölkerung den Schleier – und besonders das Spiel mit dessen An- und Abwesenheit – bereits als Instrument ein, um etwa Waffen unbehelligt ins feindliche Feld einzuschleusen. »Der Schleier« legt nicht nur das Spiel der algerischen Frau mit den Annahmen und den Erwartungen der Repräsentanten der Kolonialmacht frei, sondern auch die Geschichte eines Kleidungsstücks, das in seinen widersprüchlichen Zuschreibungen bis heute umkämpft ist.