Jindřich Karásek Pořadí knih

Analýzy a interpretace k problematice vědomí a sebevědomí v německé filosofii od Wolffa po Hegela. Problematika vědomí a vědomí sebe sama jakožto jeho základu je jedním ze stěžejních témat německé klasické filosofie. Jako základní struktura vědomí je pochopena relace, v rámci které se subjekt vědomí vztahuje prostřednictvím mentální reprezentace (představy) k objektu. V knize jsou analyzovány různé způsoby, v nichž byla tato bazální struktura zkoumána a dále rozvíjena. Již Kantův předchůdce Christian Wolff pochopil, že základním momentem této struktury je diference subjektu a objektu vědomí. Bezprostřední Kantův následovník Karl Leonhard Reinhold učinil tuto diferenci součástí věty, která se měla stát východiskem pro výklad veškerého vědění. Diference se tak stala principem vědomí. Tato okolnost byla však vnímána jako problém mysliteli, kteří následovali po Reinholdovi a snažili se rozvrhnout koncepce vědomí, v nichž by byla tato diference překonána, a to při východisku ze základní formy vědomí, jíž je sebevědomí. Za vrcholnou podobu tohoto teoretického úsilí lze považovat Hegelovu Fenomenologii ducha.

Kant upozornil na to, že sebevědomí představuje významný fenomén při zodpovězení otázky, co je člověk. Hegel v návaznosti na Fichta rozšiřuje výklad tohoto fenoménu o úvahy postihující jeho intersubjektivní dimenzi, jež se rozvíjí v rámci toho, co Hegel označuje jako „pohyb uznání“. Na začátku tohoto pohybu proti sobě stojí dvě individuální sebevědomí. Aby k tomuto pohybu mohlo dojít, musí být sebevědomí jako takové již konstituováno. Na průběh této konstituce, jak ji Hegel analyzuje v kapitole „Síla a rozvažování“ ve své Fenomenologii ducha, se zaměřuje předložená práce. Základní pohyb, který vědomí při této konstituci sebe sama jako sebevědomí realizuje, lze popsat jako cestu z vnějšku poznávaného světa přírodních fenoménů zpět do vlastního nitra. V rámci tohoto pohybu dochází k překonávání rozdílu, jejž vědomí klade mezi sebe a jím poznávaný vnějšek. Jakmile je tento rozdíl překonán a stane se rozdílem, jenž žádným rozdílem není, jak zní Hegelova často opakovaná formulace, pochopí podle Hegela vědomí, že nitro, které se domnívalo odhalovat jako nitro přírodních fenoménů, bylo jeho vlastním nitrem. Hegel tento stav popisuje metaforou opony: opona je roztažena a nitro zří jen do sebe sama.

Kniha obsahuje překlady recenzí od nejvýznamnějších autorů německé klasické filosofie – Fichta, Schellinga a Hegela. Kromě toho obsahuje také překlad Fichtova spisu Anály filosofického tónu, v němž v rámci reakce na recenzi své knihy Základ přirozeného práva podrobuje ironické kritice dobovou recenzní praxi. Kniha je opatřena úvodní studií Jindřicha Karáska a jmenným rejstříkem.

Záměrem předložené publikace je objasnit Schellingovu koncepci přírody, jak ji vypracoval v rámci svých soukromých přednášek, konaných ve Würzburgu v roce 1804. Svůj výklad přírodních fenoménů vsazuje Schelling do rámce spinozovsky inspirované ontologie absolutní substance. Aktuálnost takto metafyzicky koncipované filosofie přírody lze spatřovat v jeho úvahách o organismu, jenž tvoří její centrální pojem, a proto je mu v publikaci věnována největší pozornost.

Rozdíl mezi starověkou a středověkou filosofií a filosofií po Descartovi bývá obvykle spatřován v tom, že ve starověké a středověké filosofii nenajdeme pojem, který by přesně odpovídal našemu pojmu vědomí. Tento náhled je ovšem správný jen částečně. Jednak se totiž interpreti a komentátoři starověkých autorů nerozpakují používat termín vědomí v rámci svých výkladů, jednak je pojem vědomí zatížen mnohoznačnostmi, které již samy o sobě neumožňují provést v této věci definitivní rozhodnutí. To dokládá i tato kniha. Sedm esejů, které ji tvoří, se zabývá různými přístupy k vědomí předloženými ve třech klíčových obdobích – v raně novověké filosofii, v německé klasické filosofii a v současné analytické filosofii.

Předložená studie zkoumá Hegelovy výklady Aristotelovy psychologie a metafyziky ducha (nús), jež jsou rozvinuty v jeho přednáškách o dějinách filosofie. Autor se pokouší obhájit Hegelovu hlavní interpretační tezi, podle které Aristotelés nejenže není protikladem Platóna jakožto spekulativního myslitele, nýbrž je dokonce mnohem spekulativnější. Autor přitom postupuje tak, že nejprve předloží vlastní interpretace vybraných pasáží z knihy O duši a Metafyziky a poté představí jejich interpretaci u Hegela. Tím se má stát zřejmou Hegelova hermeneutická korektnost a systematický význam jeho zájmu o Aristotelovo myšlení. Studii lze rovněž chápat jako pokus o zpochybnění v současnosti dominantního materialistického výkladu mysli, resp. ducha.

Soubor článků k Hegelově dialektické metodě (H. F. Fulda, D. Henrich, H. G. Gadamer, W. Wieland). Sestavili a předmluvu napsali J. Karásek a J. Chotaš. Sborník zkoumá struktury i cíle Hegelovy dialektické metody a konkrétní obsahovou produktivitu, která se projevuje při pojetí určitých konkrétních fenomenů v díle "Fenomenologie ducha".

Soubor článků k vývoji této teorie ve Fichtových spisech (D. Henrich, J.-P. Mittmann, U. Pothast, J. Stolzenberg, H.-P. Falk, E. Dũsingová, J. G. Fichte). Sestavili a předmluvu napsali J. Karásek a J. Chotaš.

Kniha je studií ke Kantově teorii krásna. Autor zasazuje Kantovu teorii do historického kontextu, když poukazuje na rozdíly v pojetí krásna u Kantových předchůdců (Baumgarter, Burke) a následovníků (Schiller, Hegel). Kantova koncepce je tak představena jako významný předěl ve vývoji estetiky. Autor poukazuje také na vnitřní souvislost Kantovy teorie krásna s jeho pojetím jednání a s jeho teorií poznání. Knihu lze chápat i jako systematicko-filosofický pokus o vyjasnění základních struktur, konstitutivních z hlediska naší zkušenosti s krásnem.