Kniha přináší akademickou biografii sv. Bernarda z Clairvaux, opata a mystika, klíčové postavy cisterciáckého řádu v první polovině 12. století, který pro napětí mezi životem kontemplativního mnicha a aktivitami v politické oblasti sám sebe nazýval „chimérou svého století“. Cílem knihy je také vyznačit Bernardovo místo v dějinách filosofie.
Rozsahem nevelký text O trojí cestě náleží k vrcholným dílům významného františkánského myslitele 13. století, sv. Bonaventury z Bagnoregia. Tato "suma" mystické teologie předkládá jakýsi itinerář duchovní cesty. Je členěná do tří kapitol, přičemž první pojednává o "meditaci", druhá o "modlitbě a třetí o "kontemplaci". Text nebyl určen k prostému čtení, nýbrž měl se skrze rozjímání, zapamatování a provádění v něm obsažených pokynů stát součástí duchovního života. Nejoriginálnější částí spisu je rozvinutá teologie kříže, začleněná do celku kontemplativního výstupu duše k Bohu, která zapůsobila mimo jiné na Martina Luthera. Toto vlivné dílo našlo odezvu i českém prostředí, kde vznikl jeho staročeský překlad či spíše parafráze pod názvem Požár lásky. Studie Tomáše Nejeschleby vhodně zasazuje celý text do dobového kontextu i do souvislostí s Bonaventurovým myšlením a dílem.
Listy florentského platonika Marsilia Ficina De officiis a Veritas de institutione principis patří mezi nejvlivnější z celé Ficinovy korespondence jakožto stručná pojednání o v renesanci oblíbených tématech morální filosofie. Unikátní recepce se dočkaly i v českém prostředí počátku šestnáctého století, kdy byly přeloženy do humanistické češtiny, list Veritas dokonce dvakrát. Publikace přináší kritickou edici obou listů, jejich nový překlad do češtiny, jakož i transkripci obou staročeských překladů, jejichž autory byli Řehoř z Hrubý z Jelení a Oldřich Velenský z Mnichova. Kniha je uvozena studií, která pojednává o Ficinově korespondenci a jejím filosofickém významu obecně, analyzuje oba zmiňované listy a věnuje se jejich působení v renesanci a raném novověku. Zabývá se také kontextem českých humanistických překladů, který ukazuje, že platonik Marsilio Ficino byl v českém prostředí v prvních dekádách šestnáctého století vnímán a recipován především jako morální filosof.
Filosofická prvotina Valeriána Magniho (1642) vychází ze středověké a renesanční metafyziky světla. Zároveň jeho přístup vykazuje určité subjektivistické rysy, neboť východisko filosofie spatřuje v analýze poznávacích aktivit filosofovy vlastní mysli (egoitas). Magni zde zdůrazňuje epistemologický význam světla jako podmínky smyslového i rozumového poznání a připisuje světlu i klíčový význam ontologický, protože každé jsoucno je ontologicky závislé na Světle mysli, které je identické s Bohem. Magniho filosofická prvotina byla ve své době (kupř. N. Mersennem) chápána jako blízká filosofii René Descarta
V roce 1961 vyšla monografie Jaroslava Zimy Expresivita v současné češtině, v níž byla prezentována typologie expresiv. Cílem předkládané práce je navázat na publikaci J. Zimy a uvést jeho premisy do kontextu otázek a poznatků současné lingvistiky české i zahraniční.
„Dnes jsem vystoupil na nejvyšší horu zdejšího kraje, kterou po zásluze nazývají Ventosus, tj. Větrnou. Učinil jsem to z pouhé touhy spatřit tuto slavnou výšinu.“ Těmito slovy se počíná líčení slavného italského básníka jeho příteli Francesku Dionigimu v listě, který jeho autorovi vynesl značně nadsazený titul „otce alpinismu“. I když rámcem vyprávění je výstup na známou francouzskou horu, prvoplánové pochopení celého textu zpochybňuje sám Petrarca. Na samém vrcholu bere do ruky Augustinova Vyznání, aby jeho zrak padl na slova: „a jdou lidé, aby obdivovali horské výšiny, mohutné mořské proudy, toky vodnatých řek, zálivy oceánu, dráhy hvězd a přitom zapomínají na sebe samotné.“ Nejen zde, ale i v mnoha dalších detailech se text při bližším pohledu ukazuje daleko komplexnější a mnohovrstevný. Jak pozoruhodné a hluboké interpretace skýtá, ukazují ve svých komentářích k novému překladu Jana Janouška Jiří Špička a Tomáš Nejeschleba.
Vysokoškolská skripta pro filozofické fakulty.
Publikace je věnována vybraným tématům renesančního filosofického myšlení, především koncepci sympatie a pojetí analogie, od nichž se vějířovitě rozbíhá k několika osobnostem renesanční filosofie, kteří sympatii do svých děl zapracovávají: Filipu Melanchthonovi jako architektu lutheránského aristotelismu; Francesku Patrizimu jako završiteli renesančního obnovování tzv. pradávné moudrosti a tvůrci nové metafyziky přírody a Giordanu Brunovi, jenž novou přírodní filosofii hodlá vybudovat jako odpověď na kopernikánskou destrukci aristotelské fyziky. Publikace vychází ze studií uveřejněných mezi lety 2002–2010.
Publikace mapuje vybrané podoby proměn pojetí svobody od antiky po současnost. V historické části knihy je prostor věnován antickému myšlení (od Aristotela přes helénismus až k pozdní antice), řecké i latinské patristice (Órigenés a Řehoř z Nyssy, Julián z Aeclana a Augustin), středověku (Jan Duns Scotus), období renesance (Paracelsus) a osvícenství (Kant). V části zaměřené na filosofii dvacátého století a na současné koncepce se jednotliví autoři zabývají myšlením Emmanuela Lévinase, Hannah Arendtové a Bernarda Williamse. Pozornost je věnována také fenomenologickému přístupu, personalismu a vybraným dílčím problémům: koncepci všeobecných práv a svobod, filosofickému poradenství, tématu prvního hybatele i problematice neurobiologické.
