Kathe Koja
Kathe Koja je autorkou, která mistrně kombinuje a překračuje žánrové hranice, od YA přes současnou a historickou fikci až po horor. Její poutavá fikce často vyvolává dojem ponoření do světa, přičemž spolupracuje s rozmanitým souborem umělců, aby vytvořila nezapomenutelné čtenářské zážitky. S globálním rozhledem a jedinečným hlasem nabízí Koja díla, která jsou hluboce pohlcující a literárně obohacující.
Autorka horrorových příběhů, v nichž jsou klasické vnější atributy tohoto žánru (smrt, hniloba, krev) nahrazeny sledováním psychiky hlavních protagonistů, kteří procházejí jen těžko definovatelnou postupnou vnitřní proměnou, která je může buď zahubit (stávají se obětí) nebo naopak posílit (stávají se bohem, často bohem zla). Je nazývána Edgarem Alanem Poem 21. století.
Děj jejích románů se většinou odehrává v důvěrně známém prostředí umělecké kontrakultury 80. a 90. let, jejíž přístup ke společnosti a oficiálním institucím souzní s postoji velkoměstské (především detroitské) guerrily. Její knihy jsou tak průvodcem po okrajových, kontroverzních uměleckých směrech a tendencích posledních dvou desetiletí.
Pozornost vzbudila hned svým prvním románem „The Cipher“ (Šifra, 1991), oceněným v r. 1992 cenou Brama Stokera. Děj se odvíjí kolem objevu tajemné díry v suterénním bytě, v němž bydlí Nicholas se svou přítelkyní Nakotou. Oba se stávají posedlí odhalením záhady díry, která se zdá být bezedná a jíž neproniká žádné světlo. Vše, co se do díry vloží, buď zmizí nebo se nějakým způsobem změní (např. film natočený v díře videokamerou vidí každý divák jiným způsobem). Nicholas nakonec neodolá a stráví v díře celý den a noc. Jeho vnitřní proměna pak ovlivní celé jeho okolí.
Transformací osobnosti prochází i malíř Austen z následujícího románu „Bad Brains“ (1992), jenž si při úraz pošklodí mozek. Od té chvíle je pronásledován podivnými halucinacemi, které jej uvádějí na cestu do hlubin lidského vědomí, které je však plné utrpení a bolesti.
Další kniha „Skin“ (Kůže, 1993) popisuje vztah tvůrkyně kovových artefaktů Tess Bajacy a performerky Bibi Blossové, která jejích děl využívá při svém “mučivém tanci”, jenž spočívá v takřka rituálním tetování, piercingu a zjizvování. Jejich posedlost hledáním vlastního uměleckého vyjádření prostřednictvím oceli a propíchané a rozřezané kůže ovšem pomalu spěje k tragickému konci, když Bibi začne ke svému umění používat i tělo jiných lidí. Popis performancí je inspirován aktivitami umělecké skupiny „Survival Research Laboratory“ (Laboratoř na výzkum přežití), jejíž první performanci “Machine Sex” inicioval Mark Pauline v r. 1979.
Umění, posedlost a šílenství je také tématem románu „Strange Angels“ (Podivní andělé, 1994). Frustrovaný fotograf Grant se seznámí se schizofrenickým Robinem, jehož kresby se mu stávají inspirací. Přesvědčí ho, aby zanechal terapie a léčby, což sice umocní jeho umělecký výraz, ale zhorší jeho duševní stav.
Román „Kink“ (1997) se zabývá posedlostí sexem a emocemi a možností tranformace citových trýzní v určitou formu spásy.
Transcendence a transformace (v rostlinu, v ptáka) jsou ústředním tématem i souboru šestnácti povídek „Extremities: Stories“ (1998), v nichž Koja plynule přechází od strohého popisu reálných událostí k ryze imaginativním konstrukcím, od popisu každodenních úkonů k líčení nadpřirozených jevů. Povídky jsou těžko zařaditelné žánrově – jejich atributy je odkazují na pomezí gotického příběhu, hororu, erotické povídky a sci-fi, různoprodé jsou i volbou prostředí (Frankovo Španělsko, městské bary i místně blíže neurčené usedlosti) a tématicky se pohybují na rozhraní “šílenství, sebevraždy a sexuální posedlosti”.
Kathe Koja od r. 1988 publikuje své povídky v časopisech The Magazine of Fantasy & Science Fiction, Omni a Asimov’s, přičemž na některých spolupracovala s Barrym N. Malzbergem či Carterem Scholzem.
D.d.: Romány – „Straydog“ (2002), „Buddha Boy“ (2003), „The Blue Mirror“ (2004), „Talk“ (2005)
Eseje – „A Map of Ed Bryant“ (1995).
2004Divoký pes