V cyklu Sonáty se pokouší o vytvoření básně pomocí transpozice hudebního principu a formy, čímž jinotajně naznačuje tristní důsledek toho, jak moderní poezie rezignovala na pythagorejské a mélické hudební základy. Ve všech sbírkách i básnických cyklech Miloš Vodička trvá na privátnosti, na budování lyrického světa z látky vlastní duše nebo spíš z torza a náznaku, jež hluboká niternost ještě nabízí k procesu zviditelnění a komunikace.
Dva básnické cykly. K novému Blues pro tahací harmoniku je připojena Čarodějnice z Blois (1969). Koncízní osvětí prvních Vodičkových básnických cyklů přehlušila zdánlivě banální, téměř turistická cesta do Francie v roce 1966. Tehdy navštívil básník také město Blois, proslulé mimo jiné procesy s čarodějnicemi. Dvacetiosmidílnému cyklu Čarodějnice z Blois předcházejí čtyři prology, uvádějící do tajemných prostorů všepohlcující i pohádkově temné a adorované ženy. Obraznost a konkrétnost naznačují již vstupní verše z prvého Prologu. Pak následuje osmadvacet lyrických fresek, portrétů či arcimboldovských metamorfóz čarodějnice, které mohou připomínat stejně tak scenérie renesančních budoárů s tajemnými ženskými zjevy jako martyrologické výjevy z časů barokní inkvizice. Básník čarodějnici oprošťuje od dějinných souvislostí a kreslí ji jako mnohovrstevnatý ženský idol, lavírující mezi stvořením a apokalypsou, mezi láskou a prokletím, mezi pravdou a hrou. Čarodějnicí z Blois začala Vodičkova příznačná básnická cesta, kterou v následujících letech rozšiřoval a obohacoval o další fasety, aniž ji kdy opustil. Cyklus Kejklíři je opět rozklenutý mezi přírodním lyrismem a ohlasově pojednávaným neoromantismem, syceným křesťanskými prvky a emblémy, ale i častými návraty k antice, jež se stanou záhy další konstantou jeho poezie.
Cyklem básní Román na pokračování vstupuje do Vodičkova díla permanentní memoárový či borgesovský rys, který připomíná reversibilitu všeho prožívaného i spatřeného, vyjevujícího se až platónským způsobem niterné anamnézy. Nad každým veršem nepřestává balancovat akrobat samoty,odloučenosti, ticha pozdních nočních pijáků skutečna a imaginace: „Pil v hospodě pod nebem / za měsíční peníz / který tancoval v sametové dlani / prožrané moly / A měl pak žízeň vyhaslého dne / a měl žízeň noci / která se vztyčila na hladkých stehnech // Co naplat / sklenice jedna za druhou vykrvácely / a ani vlásek číšnice / nespadl s cinknutím na jeho stůl / i když věřte té hudbě / naslouchal vstříc / bolestně i chtivě“.
Poéma na motiv japonského loutkového dramatu o mladé císařské dceři odloučené od milovaného samuraje a násilně zasnoubené s nemilovaným mužem.
Sbírka básní inspirovaná hudbou Igora Stravinského. Zatímco v první části (Prology) i v poslední (Epilogy) se snaží jemnými náznaky vyslovit podobu a obraz ženy ve Stravinského hudbě, v prostřední části, která se zdá výrazově nejlepší, se pokouší pomocí jednoduchého příběhu vyjádřit nejen Stravinského baletní hudbu, ale pokouší se ukázat i na význam ruských a slovenských pohádek, ze kterých Stravinskij často čerpal. Vytvořil: janajau
Editorka Marie Mlejnková-Rosůlková zařadila do této antologie třiadvacet autorů, jejichž jména představují časové rozpětí od středověku až do současnosti. V úvodu je například představen český šlechtic Smil Flaška z Pardubic, poté následují téměř zapomenutí autoři devatenáctého století, jež jsou vzápětí vystřídáni tvůrci, kteří se později již výrazným způsobem zapsali do kontextu moderní české literatury. Je to třeba Jan Kameník, Vladimír Vokolek, Jiří Pištora, Jiří Gruša, Miloš Vodička či Petr Kabeš. Tuto plejádu osobností pak doplňují další současní autoři, kteří se již prezentovali samostatnými sbírkami: mezi ně patří Slavomír Kudláček, Pavel Rajchman a Lukáš Vavrečka. V závěru jsou také uvedeni mladí talentovaní básníci, kteří teprve stojí na samotném počátku své kariéry.
