Vladimír Papoušek Knihy

Česká literatura v letech 1924–1934 Zajímají vás alternativní dějiny české literatury? Tato kniha navazuje na Dějiny nové moderny. Česká literatura v letech 1905–1923 téhož autorského týmu. Obsahuje stejně přehlednou Plochu času i Mapu polí literárního a kulturního dění dané periody. Kniha zasazuje literární dění do domácího i světového kontextu, analyzuje pohyb a kontradikce dobového diskursivního vlnění z hlediska dominantních dobových metafor, které na sebe strhávaly pozornost ve veřejném prostoru a utvářely řeč a imaginaci doby. Bohatý obrazový doprovod dokumentuje jak knižní produkci sledovaného období, tak dobové výtvarné přístupy ke knižní obálce.

Třetí díl experimentální koncepce dějin české literatury. Období 1935–1947 přináší řadu proměn moderny, její konfrontaci s kataklyzmatickými historickými událostmi, s ideologií, s momenty, kdy svoboda kreace a myšlenky byla nahrazována mocenskou kontrolou. Tyto faktory způsobují nezbytnost redefinice modernistických konceptů, promýšlení vztahu mezi individuální existencí, ideálem a reálnými dějinami. I z těchto důvodů se u slova nová v názvu knihy objevují uvozovky. Moderna prochází periodou vystřízlivění, pochyb a transformací. Konfrontace modernistických konceptů s mocí preferující kontrolovatelný tradicionalismus, se situacemi, v nichž osobnosti uměleckého světa prochází perzekucí, jsou umlčovány a nahrazovány přičinlivými personami druhého a třetího řádu, je zase důvodem zvoleného podtitulu Věk horizontál.

Americký pragmatismus, spojený se jmény W. Jamese, Ch. S. Peirce a J. Deweyho, částečně ovlivnil českou filozofii a estetiku prvních desetiletí 20. století, literární vědy se však příliš nedotkl. Jeho renesance pod nálepkou neopragmatismu, o níž se od sedmdesátých let zasloužili Richard Rorty, Hilary Putnam či Richard Shusterman, nabízí literární vědě, estetice či kulturálním studiím ještě mnohem zřetelnější podněty; ani ty ale zatím v českém prostředí příliš nerezonovaly. Kniha Kontext v pohybu: (Neo)pragmatické úvahy o literatuře a kultuře je pokusem podněty neopragmatismu nejen zmapovat a zprostředkovat, ale také domyslet a provázat na místní tradici, k níž mají někdy až překvapivě blízko. Tak jako se už na konci sedmdesátých let pragmatické myšlení potkalo – navenek okázalou srážkou – s recepční estetikou Wolfganga Isera, nabízí se položit si otázku, nakolik se pragmatický zřetel k funkčnosti kryje s pojetím funkce, jež stojí na piedestalu pražského strukturalismu. Kniha se snaží ukázat, že neopragmatické myšlení je schopno oživit a zproduktivnit naše debaty o interpretaci nebo o způsobech psaní literárních dějin, ale dokáže také nabídnout nové pohledy na pociťovanou krizi literární teorie, ale i na otázku, kam patří populární kultura.

Kniha Fenomén Zappa si klade za cíl prozkoumat a z různých perspektiv analyzovat specifický kulturní fenomén, který vznikl v Československu kolem osobnosti a tvorby amerického hudebníka Franka Zappy. Snaží se zachytit vznik tohoto fenoménu a mechanismy jeho fungování ve specifickém společensko-politickém kontextu socialistického Československa, ale také přinést nové informace o rezonanci Zappovy hudby u nás, o vzniku a působení českého fanklubu Franka Zappy či o Zappově návštěvách v Praze, a nabídnout tak nové pohledy na Zappovu tvorbu a její ohlasy. Kniha je členěna na dvě části: první nabízí akademické studie, které se Zappovi věnují z různých hledisek – z hlediska transformace jazyka kulturního fenoménu a jeho překladu, sémiotiky popkultury nebo z estetické perspektivy. Vedle těchto analýz stojí studie pokoušející se uchopit poetiku Franka Zappy po stránce muzikologické a včleňují autorovu tvorbu do dobových hudebních kontextů. Druhá část knihy využívá postupů orální historie a konstruuje Zappův obraz ve vzpomínkách jeho českých fanoušků a recipientů. Knihu doprovází bohatý obrazový materiál: dobové fotografie, dokumenty i kresby.

Monografická studie řadí Egona Hostovského do linie té části evropské literatury, tvořící z pocitu nesamozřejmosti lidské existence (Dostojevskij, Kafka, Sartre, Camus aj.). Titul Člověk v uzavřeném prostoru charakterizuje základní existenciální situaci Hostovského hrdinů, s níž se můžeme setkat prakticky ve všech autorových dílech.

Společná kniha dvou literárních vědců z předních bohemistických pracovišť nabízí sérii esejisticky psaných studií, jejichž tématem jsou různorodé projevy reprezentací v moderní literatuře a kultuře. Zatímco v původním kontextu anglo-amerického nového historismu byly reprezentace zkoumány především z hlediska jejich fungování v jednotlivých literárních dílech, zde se od konkrétních děl směřuje k širším teoretickým problémům, které jsou zase zpětně osvětlovány a domýšleny na ilustrativních konkrétních textech. Autoři reflektují soudobý stav uvažování o literatuře, v němž se vytratila víra ve sjednocující systémy a hodnotové hierarchie. Hlásí se k inspiraci pragmatickým uvažováním, jež je vlastní hlavnímu proudu uvažování o literatuře v anglofonních oblastech, stejně jako k potřebě spojit akademické uvažování s pedagogickým zřetelem, tedy s otázkou použitelnosti jednotlivých konceptů a termínů, které soudobá literární a kulturní teorie nabízí. Byť je jádrem jejich uvažování materiál literární, položené otázky i navrhované odpovědi zohledňují i způsoby našeho myšlení a mluvení i o výtvarném umění, popkultuře či masových médiích. Kniha nemá nabízet nové ucelené pojmové systémy, jež by měly nahradit systémy dosavadní; jejím cílem je spíše problematizovat setrvačně přejímané přístupy a vytvářet si řeč o literatuře, která poskytne prostor pro tázání spíše než pro systematizaci správných a exaktních odpovědí.

Esejistická kniha představuje život a dílo Egona Hostovského v širším kontextu dějinných událostí 20. století, jichž byl spisovatel svědkem i obětí. Její autor usiluje o prolnutí pásma své interpretace autorova díla s řečí dobových dopisů a dokumentů, na jejichž základě lze odkrývat řadu souvislostí vztahujících se k proměnám autorovy poetiky, tak aby se osvětlily kontrasty či paralely mezi řečí Hostovského beletrie a řečí samotného autora v nebeletristických typech textů. Úvodní kapitola knihy je úvahou na téma spisovatel a ideologie, následující tři se pak zabývají autorovým životem a dílem v době prvního exilu, po roce 1948 a v období od šedesátých let do jeho smrti v roce 1973. Dílo přináší nejen řadu dosud nezveřejněných dobových materiálů a textů (např. Manipulace ždanovovské linie v ČSR) a zcela nové informace o životě a díle Egona Hostovského, ale zároveň nabízí specifický pohled na osud moderního spisovatele v turbulencích dějin 20. století.

Modernismus, ať už chápaný v jakékoliv periodizaci (dlouhé či kratší), nepochybně přinesl radikální proměnu obrazu světa, a to ve velmi rozdílných oborech lidské činnosti od výtvarného umění, architektury, přes literaturu, filozofii, lingvistiku až po eschatologické a futuristické vize v myšlenkách politiků a ideologů. Specifickým problémem jsou pak dramatické střety mezi individuálními intencemi jednotlivců a intencí kolektivní, představovanou skupinami sdílejícími stejnou víru. Analyzovat ustavování a proměnu paradigmat, nově vznikající slovníky, metafory a rétorické akty, které utvářely různé varianty modernistických vizí a představ, bylo cílem konference Slovníky modernistů a paradigmata moderny, která se uskutečnila v Moravské zemské knihovně v Brně ve dnech 19. a 20. září 2018. Stejnojmenná publikace přináší studie, které se zrodily z příspěvků i diskusí, jež na ní zazněly (autoři: Kenichi Abe, Dominik Bálan, Michal Bauer, Petr Bubeníček, Veronika Černíková, Martin Dvořák, Erik Gilk, Peter Chvojka, Vera Kaplická Yakimova, Tomáš Kubíček, Marie Langerová, Vladimír Papoušek, Ondřej Pešek, Vanda Pickett, Ondřej Selner, David Skalický, Jan Staněk, Eva Štědroňová, Martin Tichý).

Autor se v knize zabývá dílem Vladimíra Raffela, spisovatele-lékaře, který nakonec upřednostnil lékařské povolání před literaturou. Raffelovo dílo je ohraničeno lety 1927 a 1930, což představuje relativně krátké období, přesto však zanechal v literárních dějinách nesmazatelnou stopu. Kniha se soustředí na analýzu a interpretaci Raffelových děl, včetně knižně vydaných povídkových souborů, románu a úvahového spisku, stejně jako na jeho příspěvky do periodik až do roku 1936. Zahrnuje i rukopisné texty z autorovy pozůstalosti. Autor se věnuje dobovým i současným reflexím Raffelovy tvorby, což vyvolává otázky o vztahu jeho specifických řečových aktů a dobového diskurzu. Literární dějiny Raffela ho hodnotí spíše pozitivně, avšak jeho dílo je zmiňováno jen zřídka. Přestože se spisovatel dotýkal aktuálních témat československé moderny 20. let, bývá vnímán jako podivínský solitér nebo modernistický jev. Kniha se snaží ukázat, že intelektuální a umělecký vesmír tohoto spisovatele byl mnohem bohatší, než se obecně předpokládá.

Vladimír Papoušek je dlouholetým pedagogem Jihočeské univerzity, kde přednáší dějiny české literatury. Absolvoval několik pobytů na Columbia University a New York University, soustavně publikuje doma i v zahraničí – k jeho nejdůležitějším pracím posledních let patří např. Existencialisté, Trojí samota ve velké zemi či Česká literatura v Chicagu; kromě toho je spoluautorem Kritických úvah o západní literární teorii nebo sborníkůHledání literárních dějin. V souboru studií Gravitace avantgard se zaměřil na způsoby adaptace myšlenek původců avantgardy v tuzemském prostředí. V jednotlivých kapitolách se proto postupně zabývá dílem Marcela Duchampa, expresionismem a jeho pojetím v rámci Literární skupiny, Teigeho interpretací dadaismu, poetistickou prózou, tvorbou Milady Součkové a Zdeňka Rykla, ale i Bohuslava Brouka, Vladimíra Raffela nebo Jindřicha Chalupeckého. Původnost Papouškova přístupu spočívá nejen v tom, že se mnohdy věnuje dosud opomíjeným projevům české avantgardy, ale také v tom, že se ve svých analýzách pokouší revidovat a relativizovat převládající pojetí avantgardního umění, tak jak je reprezentují například teoretické stati Karla Teigeho. Kniha je objevným příspěvkem k teorii avantgardního umění, který má díky svému srozumitelnému stylu šanci zaujmout nejen fundované znalce, ale i širší čtenářskou veřejnost.

Literární studie českého literárního teoretika a historika na dané téma.

Čeští literární teoretici a historikové již před listopadem 1989 neoficiálně diskutovali o nových myšlenkách v západní literární vědě, vycházejících ze změněných filozofických "paradigmat". Po ideologickém uvolnění a skončené izolaci od těchto u nás známých filozofických a uměleckých předpokladů vznikly i v našem prostředí ohlasy, sousedící s tradiční strukturalistickou metodologií Pražské školy. V knize Kritické úvahy o západní literární teorii tři autoři - vysokoškolští učitelé a literární vědci - s určitým časovým odstupem komentují trendy v literárněvědném myšlení ovládajícím druhou polovinu 20. století na Západě, a poskytují obraz pohybu, jaký se v tomto oboru udál. Středem pozornosti jsou tři hlavní oblasti literárněteoretického myšlení: německá Kostnická škola, Francouzský strukturalismus (a částečně i poststrukturalismus) a koncepty nové kritiky a nového historismu v USA.

Příspěvky z jednodenního odborného kolokvia. Z obsahu: Kánon, kanoničnost a kanonizace jako literárněhistorické konstrukty. O novém literárněhistorickém paradigmatu, dějinách, kánonu a literárních vědcích. Restylizace kánonu. Několik poznámek na obranu kánonu a kontinuity v literární historii. Povaha a způsob existence kánonu národní literatury (na příkladu českého 19. století).

Nová kniha literárního historika Vladimíra Papouška se zabývá existenciálními fenomény v české próze dvacátého století, které zasazuje do kontextu literutury evropské. Ukazuje, jak se utvářel a proměňoval obraz lidského existování v literárních textech, jak souvisel s proměnami dějin i s dobovými proměnami „řeči“ o existenci. Autorovi nejde o to, aby některé autory označil nálepkou „existencialista“, ale o to, aby ukázal, jak často je takové označení jen zvykové či zavádějící. V knize – doplněné bohatou obrazovou přílohou, soupisem literatury a jmenným rejstříkem – se setkáváme mimo jiné s díly Bohuslava Březovského, Jana Čepa, Jana Hanče, Jaroslava Havlíčka, Egona Hostovského, Josefa Jedličky, Jiřího Koláře, Dušana Paly, Milady Součkové, Zdeňka Urbánka, Jiřího Valji a Richarda Weinera.

Maxwellův démon je koncipovaným souborem studií, které se zabývají zejména tématem reprezentace objektů a událostí v literárních textech, problematikou řečových aktů v literatuře a otázkou, zda literatura existuje jako specifický institucionální fakt. Nemalý prostor je pak věnován i vztahu fikce a ne-fikce (resp. zde literatury a ne-literatury), kterýžto je ohledáván na nejrůznějších typech takzvaně nefikčních textů (cestopis, deníkově stylizovaný záznam, memoár, historický výklad). Konceptualizace problémů je inspirována obzvláště anglosaskou teorií jazyka a analytickou filozofií, především pak řečovými akty v pojetí J. L. Austina a v návaznosti na to Johna Searla, z jehož díla byl převzat zejména koncept institucionálního faktu. Za dokladový a analyzovaný materiál v knize slouží zejména texty české literatury (Majerová, Čapek, Deml, Hostovský, Weiner) a české literární kritiky (Götz, Grossman, Blažíček). Svazek obsahuje jmenný rejstřík a je doplněn obrazovou přílohou.

Kolektivní monografie Jazyky reprezentace 2 tematicky i autorsky navazuje na stejnojmennou knihu, vydanou v nakladatelství Akropolis roku 2012. Prezentuje dvacet českých či anglicky psaných studií, které se z různých úhlů pohledu zabývají tématem vyznačeným podtitulem Reprezentace nacionality jako mocenská strategie v literatuře a popkultuře. První část knihy se z teoretické perspektivy soustředí na vztah literární reprezentace a moci, problematiku reprezentace v díle Wolfganga Isera, na Cervantesova Dona Quijota, Nemoc času Roberta Pazziho či na otázku literárního kánonu. Část druhá tematizuje reprezentaci nacionality v české literatuře devatenáctého a dvacátého století: jejím tématem jsou obrazy amerických Čechů, eugenika v české literatuře, otázky nacionality a internacionality nebo reprezentace češství a židovství v textech Viktora Fischla. Závěrečná část pak ohledává otázky reprezentace, moci a nacionality za hranicemi české literatury i za hranicemi tzv. vysokých uměleckých žánrů: jejím tématem se stávají strategie jazykové konverze autorek, které tvoří v cizím jazyce i prostředí, Waverley Waltera Scotta, proměny reprezentace ruské identity, obrazy polských ekonomických migrantů i fiktivní turistický průvodce východoevropskou republikou Molvania. – Vychází ve spolupráci s Filozofickou fakultou Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.

Ve čtyřech studiích předkládají autoři čtenářům výsledek svého tázání po možnostech a limitech psaní literární historie. Každý autor vychází z jiného materiálu a opírá se o odlišné zkušenosti s literární vědou v zahraničí. Oběma autorům je společné přesvědčení, že by se nemělo o dějinách národní literatury uvažovat pouze v kontextu české kultury, protože ta se neustále konfrontuje s cizojazyčnými podněty a pod vlivem těchto konfrontací se zákonitě proměňuje. Tímto pohledem vnášejí oba autoři do českého přemýšlení o literárních dějinách zcela nové impulsy.

Cílem kolektivní monografie Pokušení neviditelného: Myšlení moderny není podat komplexní zprávu o veškerých hnutích mysli mezi modernisty, ale ukázat na vybraných případech proměny tohoto myšlení, jeho transformace či případný kolaps. Jednotlivé studie pokrývají zejména období první poloviny dvacátého století, kde jsou tyto radikální proměny nejviditelnější. Úvodní studie se soustředí na jeden z „krizových stavů“ moderny a (razantního) procesu modernizace konce 19. a počátku 20. století, tzv. krizi jazyka. Obrací se k českému myšlení o literatuře první poloviny 20. století a jeho proměnám či k textům pražského funkčně-strukturalistického ohniska klasického období, které jsou analyzovány pomocí komputačních nástrojů. Další studie se věnují vztahům fantasie a skutečnosti v meziválečných textech českých prozaiků, proměnám myšlení Karla Teigeho, dynamizaci pojmu obrazu či reflexí socialistického umění v českém kulturním prostředí druhé poloviny 30. let. Závěrečné studie se soustředí na myšlení autorů konce moderny, na pochybnosti o moderně patrné v jejich textech i na pokusy o hledání východisek a nových možností.

Román významného českého prozaika a dramatika (1894 Josefov -1957 Mnichov), autora slavného románu New York: zamlženo, byl vydán poprvé a naposledy v roce 1954 v New Yorku. V autorově vlasti vychází nyní vůbec poprvé. Tvrdou zemí je zde míněna Kanada – země, do níž Němeček v roce 1948 odešel do exilu. Kniha vypráví příběh českého exulanta, který se snaží znovu nalézt smysl svého života v těžké práci v kanadských lesích. Pasáže popisující drsnou kanadskou přírodu, včetně evokací napínavých dějů až londonovsky laděných, patří k nejlepším v celé knize. Román patří vedle próz Egona Hostovského a Milady Součkové k nejvýznamnějším prozaickým dílům českého poúnorového exilu. Kniha vychází doplněna unikátními fotografiemi z Němečkova pobytu v kanadských lesích a rozsáhlou závěrečnou studií Vladimíra Papouška, která román zasazuje jak do celku české exilové literatury, tak do kontextu tehdejší literatury světové.

Autorský kolektiv pod vedením profesora Papouška připravil výpravnou syntetizující publikaci vykládající vývoj české literatury od roku 1905 do roku 1923 a měnící svým způsobem pohled na některé zažité přístupy k výkladu dějin české literatury. Výklad je velmi původně pojat jako mapa, na níž jsou jako „plochy času“ chápány jednotlivé roky. Původnost publikace zdůrazňuje zvolené období osmnácti let, které dává přednost vědomí vnitřní dynamiky vývoje literatury a umění před tradiční periodizací podle jevů vnějších, například politických. Do jednoho výkladového celku se tak dostávají události, které v tradičním pojetí výkladu dějin literatury představují předěly (první světová válka, vznik Československa). Vedle metodologické originality je třeba ocenit celkovou odbornou úroveň a vysokou vnitřní stylovou a výkladovou jednotu publikace (která jako by ani nebyla dílem osmičlenného kolektivu), dále citlivou a názornou práci s obrazovým materiálem a v neposlední řadě volbu jasného a přístupného výkladu. Tyto kvality dávají naději, že publikace bude vlivným textem i v širší veřejnosti a patrně vstoupí i do diskuse o pojetí školního výkladu dějin české literatury.

Publikace je výběrem studií ze dvou knih amerického literárního vědce Reného Welleka (Concepts of Critism, 1963; Discriminations: Further Concepts of Critism, 1971). Autor se v nich pokouší o syntetizující pohledy na problematiku pojetí literární historie, teorie a kritiky, přičemž mu jde především o projasňování širokého spektra výrazně odlišných metodologií a pojmů ustavujících se v evropské i zámořské historii těchto disciplín. René Wellek přitom těží jak ze své hluboké znalosti evropského strukturalismu a komparatistiky, tak z pochopení amerických literárněvědných tradic spojených především s "novou kritikou". Editorem svazku a autorem doprovodné studie je Vladimír Papoušek.... celý text

Kniha Chór a disonance. Česká literatura 1947–1963 je volným pokračováním třísvazkové řady Dějiny nové moderny a součástí projektu Centra novější české literatury Filozofické fakulty Jihočeské univerzity. V první části se autoři, tvoření literárními a uměleckými historiky a teoretiky z Jihočeské a Karlovy univerzity, zaměřují na kulturní a ideové souvislosti doby po roce 1948, kdy komunistický režim v Československu usiloval o manipulaci společnosti za účelem realizace utopického projektu. Kapitoly popisují proměny oficiální literatury a kultury, ale také se věnují osamoceným kulturním aktivitám jednotlivců a malých skupin, které usilovaly o svobodný projev navzdory totalitárnímu úsilí. Druhá část knihy mapuje morfologické proměny literárních druhů, jako jsou lyrika, epika a drama, v kontextu širší kultury a společnosti. Kniha obsahuje také přehledy soudobé literární a kulturní produkce a významné společenské a politické události. Vychází ve spolupráci s Filozofickou fakultou Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.

V sérii studií o románovém stylu si autor klade několik základních otázek: Co utváří styl prozaické exprese? Podílí se tato stylová specifičnost konkrétního díla na jeho uznání a dlouhodobém setrvání ve společenském diskursu navzdory proměnám doby? Anebo naopak právě tato specifičnost jeho uznání odkládá, pozdržuje nebo i trvaleji neguje, což v důsledku určuje, zda se ono dílo stane kanonickým, či antikanonickým? V první části knihy nabízí autor několik teoretických studií, jež se pokoušejí postihnout možné obecné prvky stylu, jako jsou rytmus, rozpornost nebo „rozepře“, figurace, slovník atd. Využívá přitom metodologických opor z oblasti teorie řečových aktů a analytické filosofie (John Searle či Donald Davidson), neopragmatismu (Richard Rorty) nebo francouzského poststrukturalismu (Jean-François Lyotard). Ve druhé části pak v několika případových studiích zkoumá konkrétní poetiky autorů, a to jak těch, jejichž díla se stala kanonickými (Jaroslav Hašek či Milan Kundera), tak i těch, kteří dlouhodobě zůstávali mimo širší pozornost a jejichž poetiky byly definovány jako menšinové či okrajové, byť se jejich uznání v čase posouvalo (Ladislav Klíma, Jaroslav Durych či Karel Schulz).

Tato kolektivní monografie se zaměřuje na jeden z nejvýznamnějších filosofických proudů dvacátého století – pragmatismus. Kniha sleduje jeho recepci v českém prostředí ve dvacátých a třicátých letech, a to v dílech tak různých autorů, jako byli Karel Čapek, Karel Vorovka, Emanuel Rádl, F. X. Šalda či Bedřich Václavek. Autoři se obracejí k pragmatismu jako k myšlenkovému proudu, který svým originálním způsobem tematizoval otázky své doby, se snahou najít paralely či odlišná řešení, jimiž na identické či obdobné otázky odpovídala kontinentální estetika.

Autor se v knize zabývá dílem Olgy Barényiové, česko-německé spisovatelky, která publikovala česky řadu děl v letech 1941–1945 a po svém odchodu do Rakouska pak několik kontroverzních protičeských románů. Z domácího obzoru poté zcela zmizela, přestože její romány a divadelní hry měly ve své době bohatou reflexi recenzentů. Informace o životě autorky jsou velice kusé a někdy mají podobu mytické senzace. Proto se autor rozhodl soustředit nikoliv na životní osudy autorky, ale především na komplexní analýzu a interpretaci celého konvolutu jejích děl – románů, povídek, divadelních her a esejů. Věnuje rovněž pozornost dobovým recenzím a časopiseckým reflexím tvorby Olgy Barényiové. Při tom si klade obecnější otázky týkající se vztahu rétorických strategií autora a dobového veřejného diskursu či proměny autorčina slovníku ve vztahu k jazyku, lokalitě a době. Součástí knihy je obrazová a dokumentární příloha. – Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR.

Kniha Václava Papouška o životě a díle spisovatele Zdeňka Němečka (1894-1957) přibližuje čtenářům významnou osobnost české kultury dvacátého století. Prozaik, dramatik, básník, publicista a diplomat Zdeněk Němeček obohatil českou literaturu díly, jejichž děj se odehrává v cizích zemích (Spojené státy, Francie, Španělsko, Kanada), v nichž sám dlouhá léta pobýval. Vladimír Papoušek v první části knihy zachycuje podrobně Němečkovu životní pouť, v druhé části pak analyzuje jeho literární dílo, včetně próz vydaných v exilu, novel, povídek, dramat a veršů zůstávajících dosud v rukopisech a publicistiky, kterou Němeček v padesátých letech psal pro rozhlasovou stanici Svobodná Evropa. Knihu doplňuje obrazová příloha, bibliografie prací Zdeňka Němečka a výběrová biblografie literatury o něm.

Česká literatura v americkém exilu v letech 1938-1968 Soubor studií věnovaných třem českým literátům, kteří opustili českou domovinu v mezidobí 1938-48 a usadili se ve Spojených státech - E. Hostovský, Z. Němeček a M. Součková.