Vladimír Papoušek Knihy

Česká literatura v letech 1924–1934 Zajímají vás alternativní dějiny české literatury? Tato kniha navazuje na Dějiny nové moderny. Česká literatura v letech 1905–1923 téhož autorského týmu. Obsahuje stejně přehlednou Plochu času i Mapu polí literárního a kulturního dění dané periody. Kniha zasazuje literární dění do domácího i světového kontextu, analyzuje pohyb a kontradikce dobového diskursivního vlnění z hlediska dominantních dobových metafor, které na sebe strhávaly pozornost ve veřejném prostoru a utvářely řeč a imaginaci doby. Bohatý obrazový doprovod dokumentuje jak knižní produkci sledovaného období, tak dobové výtvarné přístupy ke knižní obálce.

Americký pragmatismus, spojený se jmény W. Jamese, Ch. S. Peirce a J. Deweyho, částečně ovlivnil českou filozofii a estetiku prvních desetiletí 20. století, literární vědy se však příliš nedotkl. Jeho renesance pod nálepkou neopragmatismu, o níž se od sedmdesátých let zasloužili Richard Rorty, Hilary Putnam či Richard Shusterman, nabízí literární vědě, estetice či kulturálním studiím ještě mnohem zřetelnější podněty; ani ty ale zatím v českém prostředí příliš nerezonovaly. Kniha Kontext v pohybu: (Neo)pragmatické úvahy o literatuře a kultuře je pokusem podněty neopragmatismu nejen zmapovat a zprostředkovat, ale také domyslet a provázat na místní tradici, k níž mají někdy až překvapivě blízko. Tak jako se už na konci sedmdesátých let pragmatické myšlení potkalo – navenek okázalou srážkou – s recepční estetikou Wolfganga Isera, nabízí se položit si otázku, nakolik se pragmatický zřetel k funkčnosti kryje s pojetím funkce, jež stojí na piedestalu pražského strukturalismu. Kniha se snaží ukázat, že neopragmatické myšlení je schopno oživit a zproduktivnit naše debaty o interpretaci nebo o způsobech psaní literárních dějin, ale dokáže také nabídnout nové pohledy na pociťovanou krizi literární teorie, ale i na otázku, kam patří populární kultura.

Třetí díl experimentální koncepce dějin české literatury. Období 1935–1947 přináší řadu proměn moderny, její konfrontaci s kataklyzmatickými historickými událostmi, s ideologií, s momenty, kdy svoboda kreace a myšlenky byla nahrazována mocenskou kontrolou. Tyto faktory způsobují nezbytnost redefinice modernistických konceptů, promýšlení vztahu mezi individuální existencí, ideálem a reálnými dějinami. I z těchto důvodů se u slova nová v názvu knihy objevují uvozovky. Moderna prochází periodou vystřízlivění, pochyb a transformací. Konfrontace modernistických konceptů s mocí preferující kontrolovatelný tradicionalismus, se situacemi, v nichž osobnosti uměleckého světa prochází perzekucí, jsou umlčovány a nahrazovány přičinlivými personami druhého a třetího řádu, je zase důvodem zvoleného podtitulu Věk horizontál.

Kniha Fenomén Zappa si klade za cíl prozkoumat a z různých perspektiv analyzovat specifický kulturní fenomén, který vznikl v Československu kolem osobnosti a tvorby amerického hudebníka Franka Zappy. Snaží se zachytit vznik tohoto fenoménu a mechanismy jeho fungování ve specifickém společensko-politickém kontextu socialistického Československa, ale také přinést nové informace o rezonanci Zappovy hudby u nás, o vzniku a působení českého fanklubu Franka Zappy či o Zappově návštěvách v Praze, a nabídnout tak nové pohledy na Zappovu tvorbu a její ohlasy. Kniha je členěna na dvě části: první nabízí akademické studie, které se Zappovi věnují z různých hledisek – z hlediska transformace jazyka kulturního fenoménu a jeho překladu, sémiotiky popkultury nebo z estetické perspektivy. Vedle těchto analýz stojí studie pokoušející se uchopit poetiku Franka Zappy po stránce muzikologické a včleňují autorovu tvorbu do dobových hudebních kontextů. Druhá část knihy využívá postupů orální historie a konstruuje Zappův obraz ve vzpomínkách jeho českých fanoušků a recipientů. Knihu doprovází bohatý obrazový materiál: dobové fotografie, dokumenty i kresby.

Monografická studie řadí Egona Hostovského do linie té části evropské literatury, tvořící z pocitu nesamozřejmosti lidské existence (Dostojevskij, Kafka, Sartre, Camus aj.). Titul Člověk v uzavřeném prostoru charakterizuje základní existenciální situaci Hostovského hrdinů, s níž se můžeme setkat prakticky ve všech autorových dílech.

Esejistická kniha představuje život a dílo Egona Hostovského v širším kontextu dějinných událostí 20. století, jichž byl spisovatel svědkem i obětí. Její autor usiluje o prolnutí pásma své interpretace autorova díla s řečí dobových dopisů a dokumentů, na jejichž základě lze odkrývat řadu souvislostí vztahujících se k proměnám autorovy poetiky, tak aby se osvětlily kontrasty či paralely mezi řečí Hostovského beletrie a řečí samotného autora v nebeletristických typech textů. Úvodní kapitola knihy je úvahou na téma spisovatel a ideologie, následující tři se pak zabývají autorovým životem a dílem v době prvního exilu, po roce 1948 a v období od šedesátých let do jeho smrti v roce 1973. Dílo přináší nejen řadu dosud nezveřejněných dobových materiálů a textů (např. Manipulace ždanovovské linie v ČSR) a zcela nové informace o životě a díle Egona Hostovského, ale zároveň nabízí specifický pohled na osud moderního spisovatele v turbulencích dějin 20. století.

Modernismus, ať už chápaný v jakékoliv periodizaci (dlouhé či kratší), nepochybně přinesl radikální proměnu obrazu světa, a to ve velmi rozdílných oborech lidské činnosti od výtvarného umění, architektury, přes literaturu, filozofii, lingvistiku až po eschatologické a futuristické vize v myšlenkách politiků a ideologů. Specifickým problémem jsou pak dramatické střety mezi individuálními intencemi jednotlivců a intencí kolektivní, představovanou skupinami sdílejícími stejnou víru. Analyzovat ustavování a proměnu paradigmat, nově vznikající slovníky, metafory a rétorické akty, které utvářely různé varianty modernistických vizí a představ, bylo cílem konference Slovníky modernistů a paradigmata moderny, která se uskutečnila v Moravské zemské knihovně v Brně ve dnech 19. a 20. září 2018. Stejnojmenná publikace přináší studie, které se zrodily z příspěvků i diskusí, jež na ní zazněly (autoři: Kenichi Abe, Dominik Bálan, Michal Bauer, Petr Bubeníček, Veronika Černíková, Martin Dvořák, Erik Gilk, Peter Chvojka, Vera Kaplická Yakimova, Tomáš Kubíček, Marie Langerová, Vladimír Papoušek, Ondřej Pešek, Vanda Pickett, Ondřej Selner, David Skalický, Jan Staněk, Eva Štědroňová, Martin Tichý).

Autor se v knize zabývá dílem Vladimíra Raffela, spisovatele-lékaře, který nakonec upřednostnil lékařské povolání před literaturou. Raffelovo dílo je ohraničeno lety 1927 a 1930, což představuje relativně krátké období, přesto však zanechal v literárních dějinách nesmazatelnou stopu. Kniha se soustředí na analýzu a interpretaci Raffelových děl, včetně knižně vydaných povídkových souborů, románu a úvahového spisku, stejně jako na jeho příspěvky do periodik až do roku 1936. Zahrnuje i rukopisné texty z autorovy pozůstalosti. Autor se věnuje dobovým i současným reflexím Raffelovy tvorby, což vyvolává otázky o vztahu jeho specifických řečových aktů a dobového diskurzu. Literární dějiny Raffela ho hodnotí spíše pozitivně, avšak jeho dílo je zmiňováno jen zřídka. Přestože se spisovatel dotýkal aktuálních témat československé moderny 20. let, bývá vnímán jako podivínský solitér nebo modernistický jev. Kniha se snaží ukázat, že intelektuální a umělecký vesmír tohoto spisovatele byl mnohem bohatší, než se obecně předpokládá.

Vladimír Papoušek je dlouholetým pedagogem Jihočeské univerzity, kde přednáší dějiny české literatury. Absolvoval několik pobytů na Columbia University a New York University, soustavně publikuje doma i v zahraničí – k jeho nejdůležitějším pracím posledních let patří např. Existencialisté, Trojí samota ve velké zemi či Česká literatura v Chicagu; kromě toho je spoluautorem Kritických úvah o západní literární teorii nebo sborníkůHledání literárních dějin. V souboru studií Gravitace avantgard se zaměřil na způsoby adaptace myšlenek původců avantgardy v tuzemském prostředí. V jednotlivých kapitolách se proto postupně zabývá dílem Marcela Duchampa, expresionismem a jeho pojetím v rámci Literární skupiny, Teigeho interpretací dadaismu, poetistickou prózou, tvorbou Milady Součkové a Zdeňka Rykla, ale i Bohuslava Brouka, Vladimíra Raffela nebo Jindřicha Chalupeckého. Původnost Papouškova přístupu spočívá nejen v tom, že se mnohdy věnuje dosud opomíjeným projevům české avantgardy, ale také v tom, že se ve svých analýzách pokouší revidovat a relativizovat převládající pojetí avantgardního umění, tak jak je reprezentují například teoretické stati Karla Teigeho. Kniha je objevným příspěvkem k teorii avantgardního umění, který má díky svému srozumitelnému stylu šanci zaujmout nejen fundované znalce, ale i širší čtenářskou veřejnost.

Literární studie českého literárního teoretika a historika na dané téma.