Julian Barnes je současný anglický spisovatel, jehož díla se často řadí k postmodernismu. Jeho psaní zkoumá složitost paměti, historie a identity prostřednictvím pečlivě konstruovaných narativů a osobitého, ironického stylu. Barnes mistrně spřádá témata ztráty, lásky a hledání smyslu v existenčně naléhavých příbězích. Jeho literární hloubka a stylistická zručnost z něj činí významnou postavu současné britské fikce.
Poslední Barnesova próza Roviny života spojuje – jak to u něj bývá zvykem – „to, co ještě nikdo nikdy nespojil“, aby po textech Žádný důvod k obavám a Vědomí konce vznikla další z jeho meditací dotýkajících se tématu smrti. V nejnovější autorově knize se prolíná téma fotografie a balónového létání a milostný příběh jednoho z prvních vzduchoplavců Freda Burnabyho a slavné francouzské herečky Sarah Bernhartové s velmi osobními úvahami nad ztrátou milované bytosti.
Soubor formálně různorodých i tematicky odlišných povídek současného anglického autora. Některé povídky se vyznačují brilantním esejistickým stylem, v jiných převažuje anglický humor a skoro nikde nechybí promyšlené společenskokritické šlehy.
V létě roku 1885 dorazili do Londýna tři Francouzi. Tím prvním byl vévoda Edmond de Polignac, typický zlatokop z vyšších francouzských vrstev, který si hodlal najít bohatou americkou manželku. Druhým byl hrabě Robert Montesquiou-Fezensac, průměrný básník a nadšený sběratel kuriozit, který se vždy s někým dohadoval. A tím třetím byl běžný občan s italským jménem: doktor Samuel Pozzi. Lékař, myslitel a vědec. A právě on se stane průvodcem v tomto příběhu. Jaký měl pobyt těch tří ve skutečnosti význam? Barnesův Muž v červeném kabátě je portrétem Belle Époque, oněch krásných časů, kdy byla v Paříži dokončena Eiffelova věž a kdy Británie a Francie stály hrdě bok po boku.
V boha nevěřím, ale někdy mi schází, přiznává se na úvod svého jedenáctého románu Julian Barnes. Shrnuje tím vlastní zkušenost někdejšího ateisty a nynějšího agnostika, který si uvědomuje, za jak početný tábor příslušníků sekularizované éry promlouvá, když se před čtenáři zpovídá ze svého strachu z umírání a ze smrti. Jeho nejnovější meditace na téma lidské konečnosti má podobu rozsáhlého románového eseje rozebírajícího téma z hlediska rozumu a pragmatičnosti, ale připouštějícího si i tabuizovanou hrůzu z neznámého. Román je zároveň obřím a famózním rejstříkem lidské zkušenosti se smrtí, jejíž místo v novověkých dějinách hledá a dokládá na příkladech ze sklonku života předních spisovatelů a dalších veřejných činitelů. Není však vskutku žádný důvod k obavám: autor při tom dovede být zábavný i něžný, moudrý i mrazivý, předvádí bytostné frankofilství a účtuje s ostrovními předsudky. Jeho příspěvek o podstatě našeho konce znovu potvrzuje, proč autor patří k nejlepším anglickým stylistům.
Kniha Juliana Barnese je silným a stylisticky vytříbeným příběhem paměti, historie, stárnutí a zodpovědnosti. Stárnoucí vypravěč Tony Webster se na prahu smrti dočká odhalení tajemství, které od základu mění perspektivu, jež si o svém zcela obyčejném životě vytvořil. Bookerova cena za r. 2011.
Zajímavá studie vztahů, jazyka, sexu a fetišismu v současném životě – velmi anglická, až nebezpečně uhrančivá, se všemi prvky milostného příběhu s hrdiny obtíženými vinou, výčitkami svědomí, pocity úzkosti a zneuznání.
Historický román z konce 19. století – vynikající obraz Británie. Arthur vyrůstá v bohaté rodině v Edinburghu, George na faře v malé vesnici. Arthur se stane lékařem, později spisovatelem, George je advokát. Arthur je známým a váženým člověkem, George nikdo nezná, je to outsider. Určité události je však svedou dohromady. V důmyslně napsaném příběhu se skrývá detektivka, románově zpracovaný životopis sira Arthura Conana Doyla, autora slavných kriminálních příběhů. Román, ve kterém ožívají události staré sto let...
Stolek s citróny je sbírka povídek od významného britského prozaika Juliana Barnese, který je i českým čtenářům známý díky knihám jako Flaubertův papoušek, Historie světa v 10 kapitolách či románu Vědomí konce. Za ten získal Barnes v roce 2011 Man Bookerovu cenu. Všechny povídky spojuje vynalézavý styl, jemný smysl pro humor a hluboká vnímavost pro zranitelnost a křehkost mezilidských vztahů. Mají jakési až starosvětské kouzlo. Barnes má vzácný dar vidět pod povrch…
Hukot času je fiktivní historií vztahu ruského skladatele Dmitrije Šostakoviče ke stalinskému systému – a obecně obrazem lidské svobody ve světě, kde je život v područí totalitního režimu. Hlavním motivem je jemná hranice mezi zbabělostí, neutralitou a statečností, která se v takovém světě vytváří – téma pro českého čtenáře a naši historii více než aktuální.
Nový Barnesův román je příběhem lásky mladého studenta a stárnoucí ženy se všemi důsledky, které přináší životům obou protagonistů. Stejně jako většina autorových románů je rozdělen do tří chronologicky následných částí, v nichž dochází k postupnému odhalování a prohlubování pohledu na osudový vztah. Milostný román na pozadí „drobného obrazu“ britské společnosti 60. let, včetně jejích zakořeněných klišé a prudérnosti.
