Román české autorky o ženě, která se snaží vypořádat s rozvodem a najít samu sebe a nový smysl života. Linda, autorka divadelních her, po rozvodu s manželem zjistí, že nedokáže trávit večery sama doma, když u sebe nemá děti, a je proto nucena trávit noci venku. Zaplňuje je vzpomínkami, alkoholem, drogami, sexem a příběhy svých známých, zatímco bojuje s depresí a snaží se najít svou vlastní identitu a smysl života. Provází ji touha vrátit se domů, ačkoli si není jistá, co přesně to znamená.
Přes dva roky přispívala spisovatelka a hudebnice Natálie Kocábová sloupky do magazínu Elle, na jehož stránky vstupovala její postava i sama autorka v nezáviděníhodné situaci – ve chvíli, kdy se bortí zažité jistoty, kdy sny a plány spřádané od puberty berou bolestivě za své a člověk si je ani nemůže odtrpět, odžít, protože už má zodpovědnost za druhé. A ti ho potřebují. Láska, život, rozvod. Co přichází pak? Noví lidé, nové příběhy, spousta konců rychlých stejně jako začátky, nová předsevzetí a nové deprese a mezi tím vším zmatkem nepatrný smutek, bez kterého by nemohla být žádná naděje.
Povídky o večírcích a oslavách. Dvě dvojice sedí v baru a baví se o sexu v povídce Michala Viewegha. Na večírek v masce upíra se chystá hrdinka příběhu Petry Soukupové. O tom, že pohřební hostina se může změnit v pranici, píše Hana Lasicová, j.h. Téměř demolicí bytu končí pánská jízda Jaroslava Rudiše. Anabázi s mrtvým psem v kufru ličí N. Kocábnová. Povodňovou veselici nabízí Marek Epstein. Na silvestrovskou a zároveň svou iniciační noc se chystá maldík v povídce Ireny Hejnové. Večírek ve formě zabijačky se odehrává v povídce S. Berana.
Román Tohle byl můj pokoj je generační výpovědí autorky, jež se blíží třicátému roku věku a čím dál víc si uvědomuje, co je v životě opravdu důležité. Její hrdinka se konfrontuje se svou minulostí, se svou rodinou a se smrtí, jejíž neustálou přítomnost v lidském životě si uvědomuje čím dál víc. Městský román překypující nadpřirozenými a halucinačními, až surreálnými obrazy vyjadřuje existenciální úzkost a strach před převzetím odpovědnosti a příklonu k prostým životním hodnotám.
Kniha vychází s finanční podporou Ministerstva kultury České republiky.
Seznamte se s Veronikou Pekovou, téměř osmnáctiletou gymnazistkou a dnes mrtvou dívkou. Spisovatelka a zpěvačka Natálie Kocábová ve svém dalším experimentálním románu uvádí čtenáře do života po životě. Jaké je to zemřít, rekapitulovat svůj život…? A co když dostanete možnost se jako Veronika na týden vrátit do svého života?
Možná byste stejně jako ona zjistili, že některé důležité osoby a věci prostě přehlížíte, i když byste neměli.
Tři ženy, tři umělkyně, tři maminky, ale jen jedno téma, jen jeden tatínek... Novinka nakladatelství Brio pokračuje v duchu vytváření třaskavých autorských směsí, v němž se nesla už knížka Tři tatínci a maminka (M. Viewegh, P. Šrut, M. Reiner a G. Miklínová). Snad jedině za cenu největší námahy bychom totiž v Čechách našli další tři autorky tak odlišného naturelu, jakými jsou B. Nesvadbová, N. Kocábová a A. Ježková. Zadání by-chom mohli vystihnout větou: "Napište o tatínkovi z pohledu maminky, z pohledu partnerky... Napište o tatínkovi vašich vlastních dětí a pokus-te se zachytit ono kouzlo, které tatínkové pro děti mají. Jak vlastně otce svých dětí vnímáte vy?" Avšak toto zadání je poslední a zřejmě jedinou společnou vlastností tří povídek, které si v knížce můžete přečíst. Pokud se rádi necháváte překvapit tím, jak odlišně lze vnímat tutéž věc, osobu či situaci a jak originálně dokáže tvůrce naložit s omezujícím zadáním, Tři maminky vás budou těšit na každé stránce. Maminky zde dozajista vracejí úder, a to s obdivuhodnou razancí... Nenechte se ale oklamat, tahle útlá knížka nepatří do rukou dětem. Spíše než děti si ji užijí právě rodiče. Už také proto, že tvář jí dal, a to doslo-va, Jaromír 99, spoluautor pohříchu dospělého komiksu Alois Nebel. K příběhům přistupuje se zkušeným, takřka otcovským nadhledem a s iro-nií, která jde ruku v ruce s jeho pop-artovým ilustračním stylem...
Mladí bývají neklidní. S Natálií Kocábovou (1984) tomu nebylo jinak: prvotina v osmnácti, ve třiadvaceti pět knížek. K tomu sex, drogy a rock’n’roll. Kdysi jsem o ní napsal do Respektu: Rychle napsat, rychle vydat – a další. Natálie rychle psala, rychle vydávala, ale pak se začala „propisovat“: s druhou knihou poezie (Někdo je v domě) a třetí prózou (Růže) došla sobě nadosah.
Tempo zvolnilo, ohlasy a stylizace zčásti opadaly, křeč vzpoury proti všemu metamorfovala v jedinečné chvíle údivu a pokory. Změnily se „stravovací návyky“: lehké maso postmoderny, kterým Natálie krmila agresivní vnějškovost svého psaní, vystřídal krvavý biftek vlastního života. Snění a fantazie vypověděly službu krátkodechým účelům a sblížily se s realitou. Iracionální se umazalo o konkrétní.
Šestá kniha, The Dark Side of Prague, je toho očitým svědkem: pod vrstvou křiku citlivost, za vztekem milostnost, za nenávistí láska. Kulisy globální, aktéři v pohybu za svým stínem. Hledají tajemství světa a nastavují přitom obě tváře. A kdo hledá, najde: ostrovy harmonie vyplavené na hladinu chaosu.
Poslední díl volného triptychu (předchozí dvě knihy nesou názvy Monarcha
Absint a Schola alternativa) vypráví o cestě za světlem. O cestě světy, které
jsou autorce vlastní – temné, surreálné, symbolické. Kromě osoby samotné
vypravěčky se v knize seznamujeme také se sedmi mytickými postavami, které v
posledních dnech historie zastupují lidstvo a jeho atributy – hřích, smrt,
samotu, válku, čas, ďábla a oběť.
Závěrečný díl „volného triptychu“, v němž se autorka drsně vypořádává s drsným světem i sama se sebou, tentokrát cestou za světlem.
Po dvou knihách „drsné školy“: Monarcha Absint a Schola alternativa se autorka vrací do zvráceného světa násilí, nenávisti, sprostoty a apokalyptické negace, aby se pokusila prorvat ke světlu. Svou autobiografickou hrdinku nechává procházet kulisami zkázy a příběhy smrti cestou za hvězdou, jež "má podobu růže Makabejských“. Tak se začínají mísit dvě roviny: první je makabrózní alegorií zániku naší hnijící civilizace, druhá odkazuje k jejím kořenům. Na cestě se setkává se sedmi mýtickými postavami zastupujícími lidstvo a jeho atributy – hřích, smrt, samotu, válku, čas, ďábla a oběť. Z krvavě černého bahna příběhu se však nakonec vyloupne závěr velmi ženský... Autorka si v textu vybojovává svůj osobní boj s Bohem a vlastním dospíváním a bojuje prostředky vnějškově velmi drsnými. Když ale občas utlumí exhibici verbálního cynismu a až panoptikální sprostotu, jíž je text přetížen, dokáže ukázat svou zranitelnost, empatii, a produkovat obrazné symboly připomínající ozvuky tuzemského undergroundu i surrealismu, k němuž se ostatně vědomě hlásí...
