Josef Hrdlička Pořadí knih

Rozhovory shrnuté pod názvem Vyjasňování spolu vedli Michel Serres (1930–2019) a Bruno Latour (1947–2022) na začátku 90. let. O generaci mladší Latour se v nich staršího filosofa s respektem dotazuje na pozadí jeho díla i života a zároveň se neústupně dožaduje vyjasnění jeho rozsáhlého a složitého myšlenkového světa. Vznikl tak napínavý dialog, který od počátečního kroužení kolem východisek Serresova myšlení a jeho vztahu k epistemologii a dobovým filosofickým proudům dochází k pronikavému pohledu na současný svět, dotýká se otázky zla a morálky a dodnes neztrácí svou živost a aktuálnost. Michel Serres představuje zvláštní postavu francouzského myšlení, která stála stranou ústředních tendencí a diskuzí. Rozhovor poprvé vyšel v roce 1992, poté co Michel Serres vydal dvě ze svých ústředních knih – Přirozenou smlouvu (1990) a Poučeného třetího (1991). V první z nich se objevným způsobem věnuje ekologické problematice a v mnohém předznamenává pozdější ekologické myšlení, ve druhé zdůrazňuje důležitost všestranného vzdělání, které neopomíjí exaktní ani humanitní obory a staví na jejich propojení. Dílo Bruna Latoura v mnohém navazuje na tyto Serresovy podněty.

Co znamená tvrzení, že básnická díla jsou si podobná? Jde o náhodnou blízkost, nebo širší vývojovou tendenci? Je podobnost pouhou středovou pozicí na ose stejnýjiný? A kde jsou její hranice? Jedenáct studií obsažených v této knize se věnuje vybranému českému básnickému dílu, jež je srovnáváno s díly zahraničními. Čeští básníci a básnířky jsou vztaženi ke kontextu, který pro ně nemusí být běžný ani samozřejmý, s nímž ale vykazují styčné body. Cílem je obohatit pohled na českou poezii v období od roku 1945 až do současnosti a přispět k otázce, co je to komparativní literatura a jaké různé strategie lze využít při srovnávání textů. Každá studie nabízí také obecnější rámec, k němuž ji lze vztahovat. Příkladem může být fenomén mluvenosti a živého hlasu, problematika multilingvismu, možnost konceptualizace válečné zkušenosti, prostor města nebo téma ekopoezie. První dvě studie se věnují vztahu národní a světové literatury a otázce komparativní metody, kterou tematizuje i doslov psaný formou polylogu. Autoři a autorky studií se v něm vracejí k reflexi toho, čeho svým srovnáním dosáhli, k různým problémům, na jaké přitom naráželi, a ke společným teoretickým východiskům. Kniha analyzuje například díla Josefa Kainara, Jiřího Koláře, Ivana Blatného, Jana Skácela, Milana Nápravníka, Víta Janoty či Pavla Kolmačky, beatnickou, experimentální i konkrétní poezii.

O Ježíšově utrpení a lásce k lidem se učíme díky básni Salve mundi salutare, připisované cisterciáckému opatu Arnulfovi z Lovaně (asi 1200 – 1250). Nesledujeme zde Krista krok za krokem jako při pašijích, ale hledíme na jeho utrpení a spásonosné skutky skrze jeho ruce, nohy, kolena, bok, hruď, srdce a tvář. Ježíšovy ruce se dotýkají nemocných a uzdravují je. Jeho srdce bije pro člověka a miluje nás. Na jeho prsou spočine apoštol Jan při poslední večeři. Na kolenou pak Kristus trpí v Getsemanech a na křížové cestě. Jeho tvář chceme poznávat a kontemplovat. Úcta k jednotlivým částem Kristova těla i k Ježíšovu nejsvětějšímu srdci ovlivnila liturgii, dějiny spirituality a evropskou, zejména hudební kulturu (D. Buxtehude, J. S. Bach aj.). Arnulfovo dílo vychází česky poprvé v nádherném přebásnění Josefa Hrdličky.

Josef Hrdlička mluví o duchovních výzvách naší doby a zároveň skládá účty ze všeho důležitého, čím se od svého mládí dosud zabýval. Zaznívají zde pozoruhodné impulsy a povzbuzení k mnoha duchovním, kulturním, církevním i společenským otázkám. Je Bůh opravdu středem našeho života? O čem pochybují věřící a o čem ateisté? V čem spočívají výzvy pocovidové doby? Jaké spirituální potřeby mají lidé ve městech a jaké na venkově, v Čechách a na Moravě? Je umění darem Ducha Svatého? V jakém smyslu hrozí duchovnímu životu vyhoření? V čem se odvažujeme plout proti proudu? A věříme upřímně Bohu, že použije k dobrému i sebemenší projev naší lásky? Interview poutavě mapuje rovněž Hrdličkovo působení literární, překladatelské, církevně liturgické a hudebně pastorační. Vychází u příležitosti jeho 80. narozenin.

Svazek představuje v úplnosti básnické a v širokém výběru satirické, překladatelské, esejistické a publicistické dílo významného českého básníka 20. století a literárního historika-anglisty Josefa Lederera (1917 v Praze – 1985 v Delftu), přítele Jiřího Ortena, žijícího od roku 1939 v Londýně. Kniha obsahuje všechny Ledererovy básně, výbor z jeho satirických veršů a básnických překladů, odborné studie o anglické literatuře, výbor z rozhlasové a časopisecké publicistiky, deníky a dopisy. Součástí svazku jsou též texty o Josefu Ledererovi, doslov Josefa Hrdličky, životopisný přehled, úplná Ledererova bibliografie, jmenný rejstřík a zevrubná ediční poznámka. Svazek edičně připravili Barbora Chybová a Josef Hrdlička.

Sbírka zahrnuje vybrané básně z let 2014–2020. Josefa Hrdlička dokáže ve své poezii propojit mírně absurdní nadsázku s tím nejosobnějším prožitkem. Také múzičnost básní je nevšední. Jeho pohled na svět nezapře profesi filozofa.

Kniha literárněvědných esejů zabývajících se tématem věcí a věcnosti ve světové a české poezii od antiky po současnost. Představuje nejvýznamnější básnická díla a postupy, jimiž básníci ve své tvorbě věci evokují. Nejrůznější věci nás obklopují po celý život, i když je často ani nevnímáme. Také proto je Jiří Wolker nazval „mlčenlivými soudruhy“. Podobně je tomu s věcmi v básních: v poezii jsou přítomné od jejích počátků, ne vždy jim však věnujeme velkou pozornost. Předkládaná kniha se snaží mapovat tuto přítomnost věcí v básních od antiky a slavného Achilleova štítu v Homérově Iliadě přes čínskou poezii a básně německého osvícenství, básníky jako R. M. Rilke, Francis Ponge nebo W. C. Williams, kteří podstatně ovlivnili obraz věcí v básních během 20. a 21. století, až po koncept hyperobjektů u Paula Muldoona. Kniha se věnuje také polským či ruským autorům a připomíná toto téma v české básnické tradici od programových básní Jiřího Wolkera až po český poválečný surrealismus. Detailně představuje strategie a postupy, jimiž básníci věci evokují, ať už jde o antickou ekfrasis, moderní pojetí popisu, objektivní lyriku nebo vizuální básně.

Kniha Josefa Hrdličky otevírá otázku, co je exilová poezie a zda představuje podobně významnou oblast jako milostná či přírodní lyrika. Složitý a proměnlivý fenomén exilu sleduje na příkladech literárních textů od antiky do současnosti a na pozadí historické poetiky exilu se zabývá českými básníky, kteří odešli ze své země po roce 1948 a výrazně se podíleli na literatuře psané v zahraničí. Na básních Ivana Blatného, Milady Součkové, Ivana Diviše či Petra Krále ukazuje kontinuitu i proměny západní tradice a obraznosti exilu.

Značná část jednání raně novověkého člověka měla symbolický význam. Projevoval se v každodenním životě jedince, mnohem zřetelněji se však dostával ke slovu ve výjimečných slavnostních okamžicích, k nimž patřily především mocenské rituály. Nacházel ale odraz i ve strategiích chování mužů a žen z různých vrstev tehdejší společnosti. Byl patrný v utváření a představování rolí jedince před jeho sociálním okolím. V neposlední řadě se zrcadlil rovněž v prostředcích reprezentace nebo při konstituování paměti. Právě těmto tématům věnují pozornost autoři textů otištěných v kolektivní monografii, kteří se na základě širokého spektra písemných, hmotných i obrazových pramenů zabývají různými formami symbolického jednání a jeho rolí ve vzájemné interakci dobových aktérů.