Dolindo Ruotolo

Dolindo se narodil v Neapoli 6. října 1882 otci Rafaelovi Ruo-tolo, inženýru matematikovi, a Sylvii Valle, která pocházela z neapolské a španělské šlechty. Bolest pro předznamenaného se dostavila velice záhy. Již v 11 měsících musel podstoupit operaci ruky kvůli jedné vadné kůstce a záhy následoval další zákrok kvůli nádoru na tváři, který ohrožoval žlázy.

Početná rodina, hubené příjmy a lakota otce způsobily, že rodina trpěla hladem a nedostávalo se na oblečení a na obuv. O svém nelehkém životě vypráví v autobiografii, která vyšla ve dvou svazcích pod titulem „Pojmenovali mě Dolindo, to znamená bolest...“. Vypráví, že v domě vládla mimořádná strohost otce, který ho mimo jiné nepustil do školy a vyučoval ho sám ve čtení a psaní.

V roce 1896 se rodiče pro svůj příliš rozdílný charakter rozešli a Dolindo s bratrem Eliášem začali navštěvovat školu kněží misionářů Panny Marie na ulici Vergini. Po třech letech koncem roku 1899 byl přijat do noviciátu a v květnu 1901 přešel do studentátu misijních kněží, kde strávil čtyři roky.

V roce 1903 požádal, aby byl poslán do Číny jako misionář. Řádový představený mu odpověděl: „Bůh vám dal tuto touhu, aby vás připravil na utrpení a na apoštolát. Budete mučedníkem, ale mučedníkem srdce, nikoliv krve. Zůstaňte zde a už o tom nemluvte.“

1. června 1901 složil řeholní sliby a 24. června 1905 přijal kněžské svěcení. Svou první mši svatou sloužil následujícího dne za asistence svého bratra Eliáše, který již byl také knězem. Byl jmenován učitelem gregoriánského zpěvu a profesorem kleriků papežské školy.

Život tohoto kněze byl protkán tolika bolestnými epizodami, že mu nescházelo příležitostí k umrtvování a ty ho zocelovaly, aby nereptal a přijímal všechno jako projev zvláštní Boží pozornosti, která ho připravuje na to, co ho teprve čeká.

Působil v Tarantu společně s jedním knězem, který s ním jednal velmi nelaskavým způsobem a shazoval ho před žáky, u nichž už tak jako tak byly značné problémy s kázní. Proto byl přemístěn z Taranta do Molfetty, aby zde působil jako vyučující a učitel gregoriánského zpěvu. Strávil zde šest měsíců, zotavil se zde na duchu, ale stěžoval si, že zde nemá každý den ona umrtvování, která se pro jeho duši stala tak nezbytná, aby je mohl předkládat trpícímu Kristu.

Ale již 3. září 1907 se síly nepochopení a bolesti proti otci Dolindovi doslova spikly. Pater Volpe, který byl přeložen do Catanie, požádal Dolinda, aby zpracoval posudek na jednu mladou ženu jménem Serafína, která měla údajně charizma vidění a měla již jedno pozitivní dobrozdání od P. Volpeho. Žena přijela do Giovinazza v blízkosti Molfetta a otec Dolindo měl možnost ji po osm dní zpovídat, osobně kontrolovat a sledovat během extáze. Jeho dojem byl pozitivní, a to i přesto, že dotyčná žena trvala na tom, že měla zjevení Ducha Svatého v podobě dítěte.

Jeho zprávu postoupili hlavnímu představenému v Neapoli, pro kterého to, co bylo označeno jako vidění, znamenalo něco zcestného jako „vtělení Ducha Svatého“, a to znamenalo konec s P. Ruotolem. Jakékoliv vysvětlování bylo zbytečné a představený nabyl přesvědčení, že Dolindo podporuje herezi.

29. října 1907 ho povolali do Neapole, kde mu sdělili, aby se již nezajímal o mimořádná fakta ani o dotyčnou vizionářku z Catanie, a bylo mu zakázáno sloužit mši svatou. Totéž postihlo P. Volpeho. V domě Vergini se mu všichni vyhýbali jako exkomunikovanému. 4. prosince odejel do Říma, kde byl postaven před soud Posvátného oficia, čtyři měsíce byl vyšetřován, ale nehodlal odvolat nic z toho, co napsal ve své zprávě, protože napsal jen to, co slyšel a viděl na vlastní oči, a proto nemohl porušit solidaritu se svým představeným P. Volpem. Byl suspendován a podroben psychiatrickému vyšetření, které potvrdilo jeho naprosté duševní zdraví. Suspenze byla zrušena a byl poslán do Neapole, aby ho zde vyloučili z řádu. Odešel 15. května 1908 se smrtí v duši a vrátil se domů. Následovaly tři roky trápení všeho druhu, byl podroben exorcismu, pokládán za blázna, jeho případ ve velmi negativním světle přetřásal tisk, který všechno zkomolil a způsobil, že jak Dolindo, tak P. Volpe byli pokládáni za psance.

V této osamocenosti začal sám přijímat vidění, o kterých všechno napsal Gemmě Galgani. 22. prosince 1909 s ním Ježíš hovořil v sakristii. Odstěhoval se do Rossana v Kalábrii a odtud žádal za přispění známých prelátů, přátel a svědků svých nadpřirozených darů revizi svého případu. 8. srpna 1910 byl po dvou letech suspendování rehabilitován.

Ale již v prosinci 1911 byl znovu povolán do Říma, umístěn do zvláštního vězení pro kněze v Posvátném oficiu a znovu poslán do Neapole. Pro nedostatek místa není možno popisovat všechno další strádání tohoto kněze. V roce 1921 byl znovu postaven před církevní soud, odsouzen a s ním byly odsouzeny i rozhovory, které vedl s Kristem. Kritiky jeho literárních a teologických děl byly velice ostré.

Definitivní rehabilitace se dočkal 17. července 1937. Nevyhýbaly se mu však ani potom bolesti a nepochopení v době, kdy působil jako diecézní kněz. Působil v Neapoli v kostele San Giuseppe dei Nudi, kde byl farářem jeho bratr Eliáš. Byl iniciátorem „Božího díla“, jehož cílem byla obnova eucharistického života, tj. osobní a uvědomělý styk věřících s živým Ježíšem, ochota dát se od něho vést a přetvořit, což pokládal za jediný lék proti tolikerému zlu, které postihuje jednotlivce a má negativní vliv na celý svět.

Kolem něho se sdružilo mnoho mladých a vysoce vzdělaných lidí, kteří vytvořili dílo „Apoštolát tisku“ a všude šířili spisy P. Dolinda. Jeho dílo obsahuje spisy od „Komentáře k Písmu svatému“, který má 33 svazků, až po díla z oblasti teologie, asketiky a mystiky, četné dopisy a autobiografii i křesťanskou nauku. Poutníci z Neapole, kteří přicházeli do San Giovanni Rotonda, aby zde poznali P. Pia, často od něho slyšeli: „Proč chodíte za mnou, máte přece u vás P. Dolinda Ruotola. Jděte za ním, to je světec!“

V roce 1960 začala další kalvárie. Mrtviční záchvat ochromil levou polovinu jeho těla, ale Dolindo píše od svého stolku dalších deset let listy svým „duchovním dcerám“. V listopadu 1970 vážně onemocněl. Lékaři marně zápasili s jeho zápalem plic. V předvečer svátku Posvěcení baziliky svatého Petra se jeho stav silně zhoršil. Požádal o svaté přijímání. P. Galasso mu udělil absoluci a podal Viatikum. V jeho pokoji se rozhostila vůně lilií, kterou vnímali všichni přítomní a chápali ji jako poslední znamení jeho svatosti. V 17 hod. 13 minut jako by náhle ožilo jeho tělo z pohledu na nebe. Zvedl se na svém lůžku, jako by šel vstříc nebeské Matce, které zasvětil svůj život a své dílo. Usmíval se úsměvem plným blaženosti a zbožnosti. Pak se jeho hlava sklonila na podušku.

Celá Neapol šla v procesí, aby ho naposled pozdravila.

Odpočívá nyní v kostele San Giuseppe dei Nudi spolu se svým bratrem Eliášem. Jeho „duchovní dcery“ dále působí a vyučují v „Piccola Casa della Scrittura“.