Bedřich Golombek
Bedřich GOLOMBEK
- 1901, Hrušov (dnes Ostrava-Hrušov) † 31. 3. 1961, Brno
Prozaik Otec, vážný na dole, zemřel, když bylo Golombkovi sedm let. Golombek po studiu na klasickém gymnáziu v Ostravě (mat. 1919) nastoupil do brněnské redakce Lidových novin, kde zprvu pracoval jako reportér (současně čtyři semestry studoval na Právnické fakultě MU), poté jako referent ze soudní síně. Od 1930 byl hlavním redaktorem nedělní přílohy Lidových novin, od 1933 šéfredaktorem odpoledního vydání, po válce se stal šéfredaktorem pražské redakce, odkud však při tzv. reorganizaci 1948 odešel. Do 1956 pracoval v továrně na rentgenové přístroje v Brně, převážně jako odbytový referent. Debutoval 1919 v Lidových novinách, psal také do Nivy, Cesty a po válce do Hosta do domu (od 1955) aj. Pro Lidové noviny napsal několik set reportáží, soudniček, kurziv, sloupků, fejetonů, mj. zde s Edvardem Valentou 1929–30 vydávali na pokračování své adaptace vzpomínek Jana Welzla, včetně knižně nevydaného posledního dílu (Hrdinové severního moře, listopad, prosinec 1930, bez jména redaktorů). Užíval pseudonymů Karel Hrozek, Vladimír Choleva; šifry: bg, B. G., gb., olo-. Ve dvojici široce koncipovaných románů z počátku 40. let se Golombek pokusil o skloubení osudu jednotlivců s historií rodného ostravského regionu. Soustředil se na proměnu života dosud starosvětského zemědělského venkova v období průmyslového rozmachu počátkem 20. století (Lidé na povrchu) a v letech poválečné krize (Dům o dvou poschodích). Atraktivní zápletku s tajemstvím a vykupitelským motivem vložil do románu s psychologickou ambicí Vysazená okna, v němž zachytil dění za osvobozeneckých bojů v Brně. Okupační reminiscence se objevily rovněž v drobných epizodických prózách pozdní sbírky Perleťová květina, zaměřené převážně k všednodennosti mezilidských vztahů. – Značná část Golombkovy spisovatelské aktivity bezprostředně vyplynula z jeho povolání novináře: vzpomínkové črty, jež u příležitosti padesátého výročí rekapitulují část historie Lidových novin (Dnes a zítra), reportážní svědectví o tom, jak okupaci prožívali „lidé všedního dne“ (Co nebude v dějepise), publikace Válka v datech i životopisné vyprávění o Rudolfu Těsnohlídkovi. S novinářskou profesí úzce souvisí i jeho podíl na knihách Třicet let na zlatém severu a Po stopách polárních pokladů, v nichž spolu s Edvardem Valentou dal poutavou literární podobu samorostlým vzpomínkám, dobrodružným i humorným příhodám a často i cenným etnografickým postřehům českého polárního cestovatele Jana Welzla. Beletrističtější charakter má kniha Ledové povídky, v níž autoři ponechali Welzlovu vypravování ráz mluvené řeči, komicky působícího „polárně-námořnicko-moravského dialektu“, i další próza Trampoty eskymáckého náčelníka v Evropě, popisující Welzlův pobyt ve vlasti a vznik jeho vzpomínek.