Alexandre Vialatte Knihy

Alexandre Vialatte sa s Kafkovým dielom stretol roku 1925 v Mainzi, kde pracoval ako redaktor Rýnskej revue. Ku Kafkovmu dielu pristupoval bez prehnanej zdvorilosti v pravom zmysle slova. Vialatte sa odovzdal Kafkovi akosi samozrejme a s láskou, so vznešenou galantnosťou. Vialatte tvrdí, že Kafka veril v jestvovanie Dobra a Radosti; veril, že človek ich môže svojím úsilím dosiahnuť. Veď práve o ľudskosť sa usiloval. Vialatte prekladal jeho knihy jednu za druhou. Bol prvým Francúzom, ktorý Kafku objavil; vytrvalo ho ponúkal Francúzsku. A neustále ho čítal.

Život se může někdy změnit doslovně z minuty na minutu. Tento pocit musel asi mít i velmi slušný a spořádaný bankovní úředník Josef K. Místo kuchařky se snídaní do jeho pokoje vstoupil úplně cizí muž a z místnosti vedle uslyšel neznámé hlasy. Když se rozhodl s nečekanou situací něco udělat, uslyšel šokující slova. „Jste přece zatčen.“ Proces je často označován za vrcholné dílo Franze Kafky. V tomto absurdním románu čtenář může prožít postupnou psychickou změnu člověka, který je drcen nemilosrdným soukolím státní mašinérie. Z dnešního pohledu vnímáme knihu nejen jako prorockou, ale i jednoznačně nadčasovou.

Dopisy, které napsal Franz Kafka Mileně Jesenské. Kafka poznal Milenu během jednoho jejího pobytu v Praze v předjaří roku 1920. Bylo to v kruhu společných přátel a známých v kavárně. Už předtím Kafku dopisem z Vídně požádala, aby jí dovolil přeložit jeho povídky do češtiny. To byl podnět, který vedl k jejich bližšímu seznámení a posléze k milostnému vztahu, jemuž vďečíme za dopisy Mileně.

Klíčové dílo literární tvorby Proměna, vypráví velice živý příběh, v němž se ukazuje síla Franze Kafky, a právem patří mezi nejlepší povídkové texty na světě. Ilustrace významného argentinského výtvarníka Luise Scafatiho obdivuhodně vystihují zvláštnosti prostředí a osobnosti této povídky a zvou čtenáře k pozoruhodnému dobrodružství.

La Dame du Job, près de qui un homme va mourir, annonce déjà la Négresse des Fruits du Congo, reine de papier elle aussi, son visage bouleversant restera mêlé pour toujours à ce qui est le vrai sujet du roman : la découverte du monde par deux enfants.

Égypte 1938. L'ombre de Bonaparte traîne encore sur les calendriers-réclames des petits cafés du port d'Alexandrie. Les avenues du Caire mènent droit au désert où les Pyramides battent immobilement la cadence. Par pur esprit de contradiction, les gens écrivent de droite à gauche. L'hiver est chaud, le désert frais. Et vingt nations s'entendent comme des sœurs. Alexandre Vialatte, professeur de français au lycée franco-égyptien d'Héliopolis, y réalise son rêve d'Orient. Il nous en rapporte ces chroniques, telles des cartes postales, où, comme à son habitude, se mêlent éloquence et cocasserie. Au coin du désert ou quand l'Égypte fait la conquête d'Alexandre.

A Mayence, en 1922. Le Rhin est vert, la cathédrale rouge, les habitants paisibles et joufflus. L'Allemagne que découvre Vialatte est jolie comme une image d'Epinal. Dix ans plus tard, la silhouette de l'Allemand a changé. La misère et le sport lui ont fait le ventre plat. La chemise noire est de rigueur. L'Allemagne a pris un visage bien inquiétant : celui d'Hitler. EN 1945, Vialatte assiste aux procès des criminels de guerre de Belsen et enregistre les aveux de ces tortionnaires qui ont des scrupules d'employés tatillons. " Bananes de Königsberg " nous raconte l'histoire de l'Allemagne de 1922 à 1949 vue par Vialatte. Une histoire " folle, tragique, invraisemblable et d'un comique ahurissant ".