Úvahy o příčinách krize evropské společnosti a osudech evropské kultury jsou dnes stejně aktuální jako byly v roce vydání (1935). Tázání se po kořenech antihumanistických ideologií a totalitního amorálního státu neztratilo nic na své naléhavosti. Ani dnes nelze zapomínat na onu tradicí evropského myšlení o podstatných věcech, jejíž přehlížení vedlo nakonec ke katastrofám 20. století. A ani dnes se nelze beztrestně zbavovat jádra kultury. Přeložil Antonín Šimek.
Vedle vlastní historiografie a historiografie kultury se Huizinga zabýval i oborem, který bychom dnes mohli nazvat kulturní sociologií či kulturní morfologií, to jest zkoumáním postupného zrání a utváření kultury. Huizingovo historické zaměření a koneckonců i jeho zájem o středověk a počátek novověku jsou ostatně patrné i v knize, která se nyní oprávněně dostává českému čtenáři do rukou: v knize nazvané Homo ludens - hrající si člověk, člověk ve hře. Dvojjediné téma „hry a kultury“, které se stalo hlavním námětem Huizingovy práce, je téma rozhodně přitažlivé; už samo sebou, ve svém spojení i ve svém vnitřním vztahu vzbudilo zaslouženou pozornost a našlo si dost následovníků. Tím zajímavější, že od samého počátku a od svých prvních podnětů, ač to tak možná nebylo ani myšleno, nezaujalo ani tak historiky či historiky kultury, jako spíše dalo podnět k vážnému zamyšlení nad tím, jako roli hrála a hraje v lidském životě vlastně hra. Úryvek z doslovu Jiřího Černého „Člověk a hra u Johana Huizingy.“
Klasické a čtenářsky velmi úspěšné dílo nizozemského historika Johana Huizingy (1872–1945) je široce pojatým portrétem života v Burgundsku, severní Francii a Nizozemí 14. a 15. století. Doba přelomu, v níž se o slovo začínají hlásit nové, renesanční formy, je bohatá na témata a obrazy, jejichž pestrosti autor s chutí využívá. Vedle forem a idejí uměleckých a náboženských zachycuje ideál rytířství, formy lásky, učení mystiků a každodenní život středověkého člověka. Ideální a reálné je tu často v napětí, oba póly jsou však u Huizingy vždy napájeny tímtéž duchem sklonku středověku: vášní, která je velmi živočišná a často velmi bizarní.
Významný nizozemský historik první poloviny 20. století vydal monografii o Erasmu Rotterdamském roku 1924. Tato práce o životě a díle slavného humanistického myslitele se opírá o část Erasmovy korespondence zpracovanou do roku 1524. Podkladem pro český překlad bylo nizozemské vydání z r. 1988. s přihlédnutím k poslednímu Huizingou revidovanému vydání z r. 1936. Publikace je opatřena bohatým obrazovým materiálem.
Esejisticky pojatou knihu Nizozemská kultura v 17. století Johan Huizinga publikoval v roce 1932. Společně s Podzimem středověku patří k jeho mistrovským dílům. Jestliže pro pozdní středověk spatřoval ideál v burgundské rytířské kultuře, pak pro období 17. století vidí onen ideál v podobách měšťanské elitní kultury, obecně známé a vnímané prostřednictvím Vermeerových a Rembrandtových obrazů. Zlaté období nizozemské kultury Huizinga zkoumá ve světle dobových sociálních, ekonomických, politických i vojenských podmínek života, přičemž velký důraz klade i na poměry náboženské, tedy na soupeření kalvínství a luterství s katolicismem. Stejně jako v Podzimu středověku i v Nizozemské kultuře v 17. století představuje pro Huizingu hlavní zdroj poznání dobová literatura v podobě naučných a náboženských spisů, doplněných literárními díly uměleckými.
Der Band versammelt vier grundlegende Texte der kulturwissenschaftlichen Spieltheorie des 20. Jahrhunderts, in deren Zentrum Johan Huizingas ›Homo Ludens‹ in einer unpublizierten Vortragsversion steht. Georges Bataille und Roger Caillois radikalisieren ihn zu einer postsurrealistischen Spieltheorie.
Nizozemský kultúrny historik Johan Huizinga (1872-1945) sa preslávil najmä dvoma knihami, medievistickou prácou Jeseň stredoveku (1919) a kultúrnofilozofickou štúdiou Homo ludens (1938). Okrem toho je však aj autorom mnohých ďalších kníh a esejí z oblasti ranomoderných európskych dejín (napr. Erasmus, Kultúra Nizozemska v 17. storočí), z dejín USA (Človek a dav v Amerike, Amerika ako žije a myslí), z indickej literatúry (Vidušaka) a takisto kritických diel o úpadku modernej západnej civilizácie v 20. storočí (V tieňoch zajtrajška, Zhanobený svet). Vo všetkých týchto dielach sa prejavil nielen ako brilantný mysliteľ, ale aj ako skvelý literát. Súčasný výber jeho esejí približuje túto veľkú osobnosť európskej vzdelanosti prvej polovice minulého storočia ako vnímavého kultúrneho historika, ktorý mal nielen presné predstavy o základoch európskej civilizácie a kultúrnom jestvovaní jednotlivca i spoločnosti, ale aj o poslaní modernej historickej vedy.
Dve klasické kultúrnohistorické diela slávneho nizozemského mysliteľa. Slávny nizozemský historik Johan Huizinga (1872-1945), autor dnes už klasických, do mnohých jazykov preložených prác Jeseň stredoveku (1919), Erasmus (1924), Homo ludens (1938), Nizozemská kultúra v 17. storočí (1933/41), V tieňoch zajtrajška (1935) či Zhanobený svet (1945), patrí ku kľúčovým postavám európskeho kultúrnohistorického a antropologického myslenia prvej polovice 20. storočia. Jeho záujem pritom ďaleko presahoval Európu, od mladosti sa totiž zaujímal takisto o Indiu ale aj o Rusko. Ako profesor histórie na univerzite v severonizozemskom Groningene pochopil počas prvej svetovej vojny ako jeden z prvých európskych intelektuálov budúci globálny význam Spojených štátov amerických a pre svojich krajanov napísal o USA originálne a pútavé kultúrnohistorické dielo s názvom Človek a dav v Amerike (1918). O osem rokov neskôr, keď po prvý (a posledný) raz vstúpil na americkú pôdu, napísal o USA svoju druhú, oveľa osobnejšiu knihu s názvom Amerika, ako žije a myslí (1926). Obe autorove diela, ktorých myšlienkovú kvalitu preveril čas, vychádzajú v prvom slovenskom preklade.
