Johan Huizinga Pořadí knih

Esejisticky pojatou knihu Nizozemská kultura v 17. století Johan Huizinga publikoval v roce 1932. Společně s Podzimem středověku patří k jeho mistrovským dílům. Jestliže pro pozdní středověk spatřoval ideál v burgundské rytířské kultuře, pak pro období 17. století vidí onen ideál v podobách měšťanské elitní kultury, obecně známé a vnímané prostřednictvím Vermeerových a Rembrandtových obrazů. Zlaté období nizozemské kultury Huizinga zkoumá ve světle dobových sociálních, ekonomických, politických i vojenských podmínek života, přičemž velký důraz klade i na poměry náboženské, tedy na soupeření kalvínství a luterství s katolicismem. Stejně jako v Podzimu středověku i v Nizozemské kultuře v 17. století představuje pro Huizingu hlavní zdroj poznání dobová literatura v podobě naučných a náboženských spisů, doplněných literárními díly uměleckými.

Významný nizozemský historik první poloviny 20. století vydal monografii o Erasmu Rotterdamském roku 1924. Tato práce o životě a díle slavného humanistického myslitele se opírá o část Erasmovy korespondence zpracovanou do roku 1524. Podkladem pro český překlad bylo nizozemské vydání z r. 1988. s přihlédnutím k poslednímu Huizingou revidovanému vydání z r. 1936. Publikace je opatřena bohatým obrazovým materiálem.

Rozsáhlá studie o životních a duchovních formách 14. a 15. století v Burgundsku, severní Francii a Nizozemí. V tomto čtenářsky velmi úspěšném díle zaujímá ústřední místo umění, což koresponduje s tehdejším především vizuálním založením. Historická analýza se pojí s analýzou psychologickou, autor zachycuje dobové pojetí společnosti od rytířské ideje přes příklady stylizace a konvenčních forem lásky, charakterizuje roli umění v životě, rozebírá učení mystiků, typy středověké zbožnosti a chování katolické církve. Překlad: Šárka Belisová, Gabriela Veselá. 1. vydání

Úvahy o příčinách krize evropské společnosti a osudech evropské kultury jsou dnes stejně aktuální jako byly v roce vydání (1935). Tázání se po kořenech antihumanistických ideologií a totalitního amorálního státu neztratilo nic na své naléhavosti. Ani dnes nelze zapomínat na onu tradicí evropského myšlení o podstatných věcech, jejíž přehlížení vedlo nakonec ke katastrofám 20. století. A ani dnes se nelze beztrestně zbavovat jádra kultury. Přeložil Antonín Šimek.

Vedle vlastní historiografie a historiografie kultury se Huizinga zabýval i oborem, který bychom dnes mohli nazvat kulturní sociologií či kulturní morfologií, to jest zkoumáním postupného zrání a utváření kultury. Huizingovo historické zaměření a koneckonců i jeho zájem o středověk a počátek novověku jsou ostatně patrné i v knize, která se nyní oprávněně dostává českému čtenáři do rukou: v knize nazvané Homo ludens - hrající si člověk, člověk ve hře. Dvojjediné téma „hry a kultury“, které se stalo hlavním námětem Huizingovy práce, je téma rozhodně přitažlivé; už samo sebou, ve svém spojení i ve svém vnitřním vztahu vzbudilo zaslouženou pozornost a našlo si dost následovníků. Tím zajímavější, že od samého počátku a od svých prvních podnětů, ač to tak možná nebylo ani myšleno, nezaujalo ani tak historiky či historiky kultury, jako spíše dalo podnět k vážnému zamyšlení nad tím, jako roli hrála a hraje v lidském životě vlastně hra. Úryvek z doslovu Jiřího Černého „Člověk a hra u Johana Huizingy.“