
Theodor Mommsen
30. listopad 1817 – 1. listopad 1903
Oceněný Nobelovou cenou za literaturu, tento autor je uznáván jako největší žijící mistr umění historického psaní. Jeho díla, zejména rozsáhlé historické práce, vynikají hlubokým porozuměním minulosti. Čtenáři jsou fascinováni jeho schopností oživit dějiny a nabídnout pronikavý pohled na formování civilizací. Jeho styl je charakterizován precizností, poutavým vyprávěním a schopností spojit fakta s literární elegancí.
Christian Matthias Theodor Mommsen (30. listopadu 1817, Garding, Šlesvicko-Holštýnsko – 1. listopadu 1903, Charlottenburg, Berlín) byl německý historik, právník a politik, který působil jako univerzitní profesor v Lipsku, Curychu, Vratislavi a v Berlíně. Je nositelem Nobelovy ceny za literaturu za rok 1902. Mommsen pocházel z rodiny německého protestantského kněze. V letech 1838 až 1843 vystudoval právní vědu a filozofii práva u B. G. Niebuhra a J. G. Droysena na univerzitě v Kielu. Po skončení studia získal stipendium na další vědecké studium ve Francii a Itálii. Zde se zabýval především antickými nápisy. Během pobytu v Itálii jich shromáždil několik tisíc a roku 1853 je využil pro vydání souboru latinských nápisů Corpus inscriptionum Latinarum. Toto dílo nápisů z území celé Římské říše, které odborníci doplňují dodnes, je základem každé epigrafické práce. Theodor Mommsen připravil osm svazků z prvních patnácti. Dnes je známo asi 400 000 těchto nápisů. Po návratu z ciziny působil Mommsen jako profesor občanského práva na univerzitě v Lipsku. Pro své liberální názory a aktivní podporu revoluce v roce 1848 (stal sa poslancem parlamentu a psal články do revolučních novin) byl donucen roku 1851 na své profesorské místo rezignovat. Ale již roku 1852 se stal profesorem Římského práva v Curychu a roku 1854 ve Vratislavi. Roku 1858 se navrátil do vlasti, stal se členem pruské akademie věd v Berlíně, v roce 1861 profesorem římských dějin na berlínské univerzitě (zde působil do roku 1887), a v letech 1873 až 1895 byl opět poslancem německého parlamentu. Roku 1897 vystoupil Theodor Mommsen velice ostře proti českým národním a státoprávním snahám. Ve svém spise Poslání Němcům v Rakousku obvinil Čechy z rozbíjení jednoty německého národa a tvrdil, že když nejsou schopni přijmout logické důvody, musí být proti nim použity násilné praktiky („Buďte tvrdými. Rozum lebka Čechů nepřijme, avšak ranám i ona porozumí“). Kromě toho postavil v tomto spise Čechy a Poláky na okraj evropských kulturních dějin a nazval je „apoštoly barbarství“. Jeho výpad proti Slovanům nezůstal bez odezvy. Na pařížské Sorbonně protestoval proti Mommsenovu postoji francouzský profesor slavistiky Ernest Denis, z českých historiků vyjádřil prudký odpor zejména Josef Pekař a Jaroslav Goll, v Polsku rektor univerzity ve Lvově doktor Oswald Marian Balzer. Roku 1902 obdržel Mommsen především za své hlavní dílo Římské dějiny (1854–1856, Römische Geschichte) Nobelovu cenu za literaturu, a to jako jeden z mála autorů, kteří se zabývali pouze psaním odborné literatury. Byl tím oceněn přínos Theodora Mommsena při popularizaci dějin. Zdůvodnění Švédské akademie bylo následující: „… největšímu žijícímu mistru v umění historiografie se zvláštním zřetelem na jeho monumentální dílo Římské dějiny“. Po udělení ceny se objevily kritické názory, že se tu nedá hovořit o ceně za krásnou literaturu. Švédská akademie však prohlásila, že v příslušných stanovách k Nobelově ceně je určeno, že sem spadají také jiné spisy, které formou a pojetím mají literární hodnotu.
cs.wikipedia.org