David Macháček Pořadí knih

15. července 1942, středa Pamatuj si tenhle den; pamatuj si ho dobře. Od dnešních 8 hodin jsme uzavřeni v ghettu. Tady teď žiju. Svět je ode mě oddělen a já jsem oddělena od světa. Renia, mladá dívka z Polska, sní o tom, že se stane básnířkou. Když v roce 1939 napadne její zemi Sovětský svaz a Německo, její svět se roztříští. Oddělená od matky prchá z Přemyšli před bombardováním, přihlíží mizení židovských rodin a stává se svědkem vzniku ghetta. Navzdory hrůzám války nachází Renia krásu ve svém psaní a poprvé se zamilovává. Se Zygmuntem si vymění první polibek těsně před tím, než jejich město dobydou nacisté. Zygmunt napíše poslední, srdcervoucí zápis do Reniina deníku. Reniin deník, objevený po sedmdesáti letech, je považován za klasiku literatury o holocaustu. Renia Spiegel je označována za „polskou Annu Frankovou“. Její psaní je mimořádným svědectvím o hrůzách války, ale také o životě, který může existovat i v nejtemnějších dobách. Renia se narodila ve východním Polsku v roce 1924 a začala si psát deník v lednu 1939. Válka ji oddělila od matky a přivedla ji do Přemyšle, kde zažila brutalitu Sovětů a později nacistů. V létě 1942 se musela ukrývat, aby se vyhnula deportacím do vyhlazovacích táborů. Nacisti její úkryt objevili a zastřelili ji, když jí bylo čerstvě osmnáct let.

Z lenosti a špatné paměti se před pěti lety zrodil fotodeník Davida Macháčka, známého z pořadu Reportéři České televize. Autor, který se zároveň věnuje fotografii i toulkách za svou oblíbenou architekturou, si svým jedinečným projektem stačil získat na Facebooku své stálé fanoušky. Nejen ti teď díky originální knižní podobě fotodeníku mohou ocenit magickou moc spojení nostalgických fotografií a krátkých dvojverší, které vybízí k zamyšlení a hledání smyslu. David Macháček si chtěl zaznamenávat prožité dny, jenže na psaní klasického deníku byl příliš líný. Navíc někdy neměl u sebe zrovna diář, jindy zase zapomněl tužku. Jediné, co má při sobě pořád, je mobilní telefon. Podle pravidla „jeden den – jedna fotka“ si zapisuje od roku 2014 prožité dny na paměťovou kartu telefonu. Každou fotografii pak doplňuje mini básničkou, aby si obrazovou vzpomínku ještě víc zafixoval. „Od té doby, co si fotodeník vedu, jsem se zpomalil, protože si víc všímám věcí kolem sebe. A čas od času se zastavím, abych si to zajímavé vyfotil. Je to návykové a občas si připadám jak zpomalený film. Baví mě objevovat nové věci na místech, kolem kterých jsem v životě prošel už stokrát nebo tisíckrát. Je to zvláštní pocit, i ve svých rodných Pardubicích si teď často připadám jako cizinec.“