Jean-Claude Schmitt Pořadí knih (chronologicky)

"Da quando festeggiamo il nostro compleanno? La domanda è dovuta sembrare troppo aneddotica agli storici, visto che non se la sono posta mai, o a fatica. Questo libro invita il lettore a scoprire, non senza stupore, il carattere tardivo della celebrazione del compleanno. Marco Polo la scoprì con sorpresa presso il khan e una miniatura di epoca successiva ci restituisce questa fastosa celebrazione. Nel XIV secolo, i re di Francia, come Carlo V, si preoccupano del giorno e dell'ora della loro nascita a fini astrologici, per i quali scrivono commenti e tracciano immagini di oroscopi. Cosi il medioevo, che era tradizionalmente poco preoccupato del giorno della nascita e dell'età esatta degli individui mentre si occupava del giorno della loro morte, ha operato progressivamente un ribaltamento ricco di conseguenze, dalla morte alla vita, dall'anniversarium funerario a quello che i testi dell'epoca chiamano "natalità". Jean-Claude Schmitt rintraccia il lento costituirsi della pratica del compleanno, dei suoi riti - auguri, canzoncina, dolcetti, regali, candeline - soprattutto negli ambienti aristocratici dell'epoca moderna, nella borghesia del XIX secolo e infine, ma non prima del XX secolo, negli ambienti popolari.

Kniha známého francouzského medievalisty se zabývá jednou zajímavou středověkou pověstí a na jejím základě vzájemným vztahem mezi latinskou, psanou kulturou vzdělanců a orální kulturou, šířenou mezi prostými lidmi. Autor analyzuje text Étienna de Bourbon, který ve 13. století pověst zaznamenal, popisuje okolnosti rozšíření této pověsti, kult sv. Guineforta, místního světce, který s pověstí souvisel, a v obecnější rovině se zabývá spojením světců se psy a pověrečnými obřady za uzdravení dětí, jež přetrvávaly až téměř do začátku 20. století.Text doprovázejí nákresy, plánky a fotografie.

Kniha známého francouzského medievalisty se zabývá jednou zajímavou středověkou pověstí a na jejím základě vzájemným vztahem mezi latinskou, psanou kulturou vzdělanců a orální kulturou, šířenou mezi prostými lidmi. Autor analyzuje text Étienna de Bourbon, který ve 13. století pověst zaznamenal, popisuje okolnosti rozšíření této pověsti, kult sv. Guineforta, místního světce, který s pověstí souvisel, a v obecnější rovině se zabývá spojením světců se psy a pověrečnými obřady za uzdravení dětí, jež přetrvávaly až téměř do začátku 20. století. Text doprovázejí nákresy, plánky a fotografie.

V polovině 12. století sepsal původem kolínský Žid, který konvertoval na křesťanskou víru a stal se premonstrátem v Cappenbergu ve Vestfálsku, pod jménem „bývalý žid Hermann“ příběh svého obrácení – Opusculum de conversione sua. Tato „autobiografie“, jedna z prvních na Západě od slavných Vyznání sv. Augustina, rozděluje historiky – jedni v ní vidí pravdivé líčení života obráceného žida, jiní čirou fikci sestavenou křesťanskými kleriky. Jean-Claude Schmitt ukazuje, že takto je otázka položena špatně. Podle něj je text zároveň pravdivý i fiktivní a hledání jeho pravého autora taktéž nevede ke smysluplnému cíli.

Středověká kultura byla v míře nepoměrně větší než ta naše založena na gestech, znameních a nonverbální komunikaci. Gesta plná nejrůznějších významů prostupovala životem člověka středověku, jeho prací a společenským zařazením, výchovou i zbožností. Přední francouzský historik, žák a spolupracovník J. Le Goffa, proniká ke kořenům středověké kultury a jejího dorozumívacího jazyka, řeči gest. Věnuje se symbolice gesta, dědictví antické rétoriky i biblického odkazu, vývoji v období karolinském i ve vrcholném středověku. Sleduje jazyk gest v prostředí laickém i klerickém, na půdě univerzit i v liturgii. Knihu průběžně provází bohatý obrazový materiál.

Dva přední francouzští historici-medievalisté v ní shromáždili přes osm desítek hesel, samostatných a ucelených esejů, věnovaných podstatným skutečnostem a tématům středověkého života: nalezneme mezi nimi jak tradiční témata politických dějin („Král“, „Šlechta“, „Válka a křížová výprava“), dějin hospodářských („Peníze“, „Řemeslníci“, „Půda“), kulturních („Katedrála“, „Literatura a literatury“, „Poutnictví“, „Symbol“), tak hesla věnovaná základním vrstevnicím mentální krajiny středověkého člověka, často už pouhým názvem naznačující napětí mezi protikladnými složkami pojednávaných témat: „Mužství a ženství“, „Řád a stavy“, „Střed a periferie“, „Svoboda a otroctví“, „Ústní a písemné“. Stranou nezůstávají ani „periferie“ středověkého Západu: „Byzanc a Západ“, „Islám“ či „Moře“. Složení autorského kolektivu je podobně rozmanité – převažují v něm autoři francouzští, ale vedle nich nalézáme i odborníky z Itálie, Německa, Anglie, Spojených států, Polska i Ruska. Podařilo se tak encyklopedii vtisknout celoevropský rozměr, byť její zaměření zůstává v první řadě západoevropské a v samém centru pozornosti je pochopitelně Francie. Díky knize dojde čtenář k hlubšímu pochopení oné nejednoznačné, vzrušující a v mnohém klíčové epochy evropských dějin.

Život a smrt představují ve středověku kategorie, jež od sebe nejsou tak striktně rozděleny, jako je tomu v současnosti. Kniha předního francouzského medievalisty velice poutavým způsobem odhaluje právě onu provázanost těchto dvou světů a jejich odraz v dobové středověké mentalitě. Hlavními hrdiny Schmittovy práce jsou revenanti, navrátilci ze záhrobí, lidé kteří zemřeli i nezemřeli, kteří se vrací ze světa duchů, aby strašili věřící, nabádali je ke křesťanskému životu bez hříchu, sdělovali jim „božská“ či „ďábelská“ poselství a vytvářeli kulturní ovzduší, v němž jsou hranice mezi oním a jsoucím světem téměř neznatelné. Díky odborné erudici a díky vytěžení jak psaných, tak i ikonografických pramenů, patří tato kniha ke klasice moderní medievalistiky.