Adam Hnojil Knihy

Malostranský hřbitov, založený na místě morového pohřebiště ze 17. století, byl zrušen v roce 1884 a od té doby čelil několika pokusům o likvidaci. Tato monografie, nejrozsáhlejší na toto téma, zkoumá „hřbitov národního obrození“ v historických a kunsthistorických souvislostech. Obsahuje podrobný seznam pohřbených osob, sestavený z historických zdrojů a doplněný několikaletým výzkumem. Biografické údaje ilustrují demografické složení Malé Strany a Hradčan, zahrnující architekty, stavitele, kanovníky, univerzitní rektory, spisovatele, podnikatele, hudebníky, malíře, šlechtice, měšťany, řemeslníky a prosté občany. Hřbitov se vyznačuje krásnými náhrobky od předních sochařů i prostými deskami. Kniha podrobně popisuje různé typy náhrobků a křížů, včetně uměleckého vývoje sochařské rodiny Platzerů, a věnuje se také litinovým křížům a mřížím, dokládající vysokou úroveň sléváren v Čechách na počátku 19. století. Srovnání současného stavu hřbitova s jeho vzhledem před redukcemi v letech 1927 a 1950 je podloženo dobovou fotodokumentací, publikovanou poprvé. Pomocí map mohou návštěvníci hřbitova najít medailonek zemřelého a informace o jeho náhrobku. Kniha také zmiňuje příklady historických hřbitovů v Rakousku a Německu a přístupy k jejich revitalizaci.

Kniha s rozsahem přes 350 vyobrazení je koncipována ve třech kapitolách. Od volné krajiny se postupně dostáváme k pohledům na rozmanité české hrady, zámky, lázně a města v symbolicky vrcholící vedutě Prahy coby caput regni. Vedle notoricky známých grafických pohledů budou představena špičková díla zakladatelů české krajinářské školy v čele s Antonínem Balzerem, Antonínem Puchernou a Karlem Postlem či Antonínem Mánesem. Mezi vrcholné ukázky lze počítat originály kreseb a grafických listů Vincence Morstadta. Samotná publikace ve velkorysém formátu bude poprvé barevně reprodukovat cykly známých alb, které mají pro české krajinářství až ikonický charakter. Podobně jako umělci působící v Čechách nás zajímá také tvorba rakouských a německých malířů, ať už bezprostředně spjatých s česko-německým prostředím (např. Ernst Weichert), tak těch, kteří zanechali své stopy provenienčně nebo přímo vlastním dílem u nás (např. Thomas Ender či Jakob Alt).

Osvobozování sentimentu je reprezentativní obrazovou publikací, jež přináší objevný umělecko-historický pohled na bohatý a výtvarně zajímavý aspekt sentimentu ve výtvarném umění střední Evropy. Kniha prezentuje soubor obrazů slavných českých, německých a rakouských autorů. Publikována jsou díla neoklasicismu a romantismu od Friedricha Amerlinga, Heinricha Fügera, Bertela Thorvaldsena, Karla von Piloty, Františka Tkadlíka, Josefa Führicha či Quida Mánesa. V hranicích žánrových proměn se výběr prací pokouší vytvořit předpoklady pro nadnárodní vnímání umění českých tvůrců tím, že je vřazuje do evropských souvislostí. Publikace se rovněž zaměřuje na oblast dobového vnímání kýče. V knize jsou reprodukována díla sedmdesáti tří různých umělců ze zámeckých,státních i soukromých sbírek.

Pomníky Františka I. a maršála Radeckého jako monumentální symboly vždy provokovaly. Symbolická hodnota nabývala v různých obdobích českých dějin odlišný smysl a není proto divné, že kulturní rasismus Československé republiky v roce 1919 smetl z piedestalu veřejných prostranství i památku na autory těchto děl. Co víme dnes o těchto umělcích ztracených v hlubinách lidské paměti? Co víme o autorovi sochařské výzdoby obou pomníků? Jak je možné, že české dějiny umění stále mají svá bílá místa? A proč se tohoto zatracení dostalo především umělcům určitého výtvarného názoru? Na tyto a některé další otázky se pokusí odpovědět monografie neprávem opomíjeného sochaře a spoluautora obou výše zmíněných pomníků, Josefa Maxe (1804 – 1855), který ve své době náležel mezi nejvýznamnější umělce v Čechách. Kniha obsahuje více než 200 vesměs nikdy nepublikovaných reprodukcí v černobílém provedení, celkem 192 stran. Je kompletním přehledem díla s katalogem sochaře pozdního neoklasicismu a zahrnuje také zajímavý kulturně-historický kontext.

Miloš Ševčík (1939-2007) patří mezi umělce, jejichž tvorba byla výrazně determinována omezeními komunistického Československa. Po absolutoriu naVysové škole uměleckoprůmyslové v roce 1964 se Ševčíkova kariéra úspěšně rozvíjela a byl oceňován jako jeden z nejoriginálnějších grafiků mladé generace. O tom svědčí i účast na několika reprezentativních výstavách na sklonku šedesátých let 20. století, kdy vrcholí první fáze jeho tvůrčího období. Po pádu komunistického režimu v roce 1989 přišlo závěrečné umělecké vzepětí, v němž autor revokuje a syntetizuje svoji předchozí tvorbu. V autorově tvorbě lze vysledovat několik vývojových fází, které nesou významné rysy a umožňují blíže osvětlit umělcův vývoj a jeho uvažování. Počátkem šedesátých let se vypořádával s realistickými formami, aby následně přešel k formám biomorfní semiabstrakce, které jsou pro něj charakteristické.

Pozornost, kterou v této knize získává umění 19. století, je mimořádná. Můžeme ji do jisté míry vnímat jako učebnici sestavenou předním znalcem a historikem umění ve spolupráci se sběratelem, jež je výsledkem mnohaleté odborné činnosti. Cílem je ukázat na ploše šestiset padesáti reprodukcí proměny jedné doby na pozadí umělecké kultury, která nefungovala izolovaně. Přísně národní model umění už v dnešním světě neobstojí.

Jestliže dnes vnímáme umění Františka Kupky nebo Emila Filly jako hvězdné kóty české avantgardy, pak nám zůstává obrovský kus neznámé galaxie a tou je pro dějepis českého výtvarného umění naše sochařství. Kniha a výstavní projekt Tvrzení moderny nemá být jen výstavou jedné z nejvýznamnějších sochařských sbírek u nás, ale také alespoň částečným splacením dluhu, který vůči těmto mimořádným umělcům máme. Nabízí na 70 plastik a kreseb, které zahrnují práce Josefa Václava Myslbeka, Františka Bílka, Josefa Mařatky, Stanislava Suchardy, Quida Kociana, Ladislava Šalouna, Bohumila Kafky, Jana Štursy, Jaroslava Horejce, Vincence Makovského, Bedřicha Stefana, Břetislava Bendy, Otty Gutfreunda, Josefa Kubíčka ad. Publikace seznamuje diváka s nejdynamičtější a přelomovou etapou uměleckého oboru, ve kterém dosáhli právě čeští výtvarníci vpravdě světové úrovně. Navíc usiluje o nový pohled na českou plastiku té doby a umožňuje až encyklopedické komparace všech stylů a tvarosloví.

Publikace je pokusem o hlubší sondu do vztahů mezi německým a českým uměním v období od konce 19. století do třicátých let 20. století. Mapováním mezer v prostředí diskontinuitního vývoje umění moderny a avantgardy, ale také solitérních projevů rozmanité stylové i obsahové povahy, se pokoušíme hledat odpověď na otázky, v čem skutečně spočíval tradiční a v čem avantgardní koncept kultury střední Evropy. Zda údajná stylová nesmiřitelnost obou těchto tendencí pocházela z vnitřní podstaty věci nebo zda se neformovala uměle, pod tlakem sublimovaných problémů etnických minorit v prostředí stále více se diferencující česko-německo-židovské společnosti tehdejších Čech a Moravy. Konec století je předveden v záměrně rozostřené atmosféře dekadence, symbolismu a secese /F. Kupka, V. Preissig, L. Marold, F. Kobliha, J. Konůpek, F. Gellner aj./. Proti tomu se odvíjí příběh česko-německé a židovské umělecké enklávy určované nejen domácím prostředím /A. Brömse, W. Hablik, E. von Kahler, G. Kars, M. Kopf, E. Orlik/, ale i kosmopolitními zkušenostmi. Vedle toho kniha reflektuje a funkčně do příběhu zapojuje v rámcových ukázkách práce výrazných jmen evropsky etablované scény /G. Klimt, E. Munch, Al. Kubin, M. Klinger, K. Kollwitz, O. Mueller, J. Pascin/. Výpravná, reprezentativní publikace vychází souběžně v české a německé jazykové mutaci.