Václav Šmidrkal Knihy

Kniha přibližuje osudy dvou důstojníků předválečné československé armády, pplk. (in memoriam) Ladislava Říhy (1916–1942) a plk. (in memoriam) Františka Vocetky (1913–1941), kteří po okupaci českých zemí tak jako řada dalších nesložili ruce do klína, ale rozhodli se pro útěk z Protektorátu a vstup do československého zahraničního vojska. Po dlouhé cestě přes jihovýchodní Evropu a Středomoří nakonec oba dva dopluli k břehům Velké Británie a vstoupili do Královského letectva. Vocetka si od odjezdu z Prahy v únoru 1940 až do počátků své činnosti v RAF v srpnu 1940 vedl deník, jehož komentovaný přepis je součástí této knihy.

Armádní umělecký soubor Víta Nejedlého nebo Ústřední hudba ČSLA patřily mezi nejznámější múzické instituce socialistické armády. Těmito i mnoha dalšími vojenskými uměleckými tělesy prošla plejáda uměleckých osobností od těch nejpopulárnějších až po veřejnosti neznámé, a jejich programy viděly a slyšely miliony diváků v tuzemsku i v zahraničí. Proč kladla socialistická armáda takový důraz na existenci vlastních hudeb, divadel a uměleckých souborů? A jak se sovětské vzory typu Alexandrovova souboru písní a tanců dařilo přenášet do středoevropské praxe? Kniha „Něžné zbraně“ zkoumá trvalé napětí v práci vojenských múzických institucí mezi politickou mocí, vojenskou organizací a uměleckou svobodou stejně jako jejich proměnlivou podobu v různých vývojových fázích komunistického režimu a studené války v období od 40. do 90. let 20. století. Československý případ kniha zasazuje do srovnávací středoevropské perspektivy se sousedním Polskem a východním Německem.

Staletí sousedství a více než tři sta let společného státu spojují Čechy a Rakušany – jeden lid dvou jazyků, nebo spíše nepřejícné bratrance? Publikace přináší zamyšlení nad historií vzájemného soužití, odcizení, nezájmu a konfliktů uplynulých dvou století. Dvacet sedm historiků z obou zemí zkoumá ve dvanácti kapitolách, co Čechy a Rakušany spojovalo a co je dělilo. Nejde o souběžné příběhy národních dějin, ale o to, jak se určité fenomény zapsaly do společnosti. Po „jaru národů“ a revolucích let 1848/49 následovalo odcizování během společného státu. Poslední desetiletí v habsburské monarchii a během první světové války lze charakterizovat jako společně zažité, avšak rozdílně prožité. Vztah Československa a (Německého) Rakouska po roce 1918 byl poznamenán konkurencí, nezájmem i spoluprací. I přes příslušnost k jiným státům a blokům existovaly společné rysy. Po roce 1989 a pádu „železné opony“ se však dialog zaměřil na konfliktní témata jako „Temelín“ či „Benešovy dekrety“, i když hospodářské, politické a kulturní kontakty byly nejúžeji propojené od roku 1918. Kniha iniciovaná Stálou konferencí českých a rakouských historiků přispívá k vzájemnému poznání a porozumění.

Jak napovídá podtitul knihy - Československý armádní film 1951 - 1999 - kniha pojednává o úloze filmu pro vojenské účely, jako byly náborové, instruktážní nebo i dlouhé filmy s armádní tématikou.