Portugalsko leží na jihozápadním cípu Evropy, omýváno Atlantickým oceánem a vyhřívané sluncem Středozemního moře. Portugalsko má v dnešní době zhruba stejný počet obyvatel jako Česko a jen o něco málo větší rozlohu. Přesto po staletí ovlivňovalo naše životy mnohem více než větší a mocnější země. Portugalci dali Angličanům nejen odpolední čaj, ale i Bombaj, klíč k jejich impériu. Do Afriky přinesli ochranu před malárií, do Ameriky otroky, do Indie vysokoškolské vzdělání či kari a samosu, do Japonska tempuru a střelné zbraně. A byli to, mimochodem, zase oni, Portugalci, kdo radili čínskému císaři dříve, než se do Číny dostal Marco Polo. Portugalci se svými loděmi propojovali svět dávno předtím, než ho začaly propojovat moderní technologie. Portugalci tak vytvořili první globální vesnici.
Rozhovor o Blízkém východě s odborníkem, který jeho studiu zasvětil život Dění na Blízkém a Středním východě, soustředěné kolem izraelsko-palestinského konfliktu či íránského režimu, trvale poutá zájem širší veřejnosti. Není ale mnoho skutečně zasvěcených znalců a komentátorů této spletité a komplexní problematiky. Jedním z nich bezesporu je Břetislav Tureček, bývalý zpravodaj Českého rozhlasu na Blízkém východě, vyučující na Metropolitní univerzitě Praha a autor řady úspěšných knih k blízkovýchodním tématům. Rozhovor, který s ním vedl novinář a historik Přemysl Houda, sleduje život a novinářské působení Břetislava Turečka, jeho zkušenosti z práce blízkovýchodního zpravodaje stejně jako jejich následné zužitkování ve spisovatelské a pedagogické práci. Jakým směrem se bude žhavý blízkovýchodní region dále ubírat, jaké krize ho ještě v budoucnosti čekají a jaké jsou případné cesty z nich? A jak je na tom svět českých novin a médií obecně? Nejen o tom je kniha, která uvádí dění na Blízkém východě do potřebného kontextu.
Němečtí liberálové nacistům vydláždili cestu k moci – tak lze ve zkratce přetlumočit tezi, kterou v hojně diskutované knize Cena vyloučení obhajuje americký historik Eric Kurlander. Německé liberální strany postupně akceptovaly rasistický Weltanschauung, konkurenční koncepci liberálněuniversalistického Rechtsstaatu v průběhu let odsouvaly do pozadí a nakonec ji odložily docela. Kurlander si všímá i výjimek, přičemž některé jsou obzvláště pozoruhodné a pro pochopení celkového kontextu cenné, jeho závěr je však přesto jasný i neúprosný: hlavní liberální proud ovládla obsese rasistickým společenstvím, krví, půdou, ale i mnoha dalšími kategoriemi, kterými se později vyznačoval Hitlerův národní socialismus.
Jaromír Nohavica je osobnost, která málokoho nechává chladným: mnozí jej bezmezně obdivují, jiní jej bezmála zatracují. Jediné, na čem se téměř všichni shodnou, je, že to je bohem nadaný písničkář a básník.Kdo je tedy Nohavica? A jaký je to ve skutečnosti člověk? Je to rebel, hrdina, anebo padouch či slaboch, který se upsal ďáblu?Kniha s prostým názvem Nohavica, která se na tyto a mnoho dalších otázek snaží odpovědět, je ojedinělá tím, že Přemysl Houda měl při jejím psaní k dispozici Nohavicův soukromý archiv sestávající z deníků, zápisníků, osobních záznamů, korespondence a mnoha dalších dokumentů osobního charakteru, které Nohavica dosud nikomu nezpřístupnil. Kromě tohoto unikátního souboru ego-dokumentů autor využil rovněž archivy veřejné, včetně Archivu bezpečnostních složek spravujícího písemnosti Státní bezpečnosti, státních oblastních archivů, ale též například fondu Socialistického svazu mládeže či fondu Pražského kulturního střediska a řady dalších. Cenným zdrojem informací byly autorovi také desítky rozhovorů s lidmi, kteří sehráli v Nohavicově kariéře a veřejném vystupování významnou roli, ať už jde o organizátory a pořadatele koncertů, funkcionáře, kolegy či běžné posluchače. K tomu je třeba dodat, že Přemysl Houda ke všem těmto pramenům, které mu umožnily nově analyzovat a interpretovat některé klíčové události Nohavicova života, přistupuje nepředpojatě, nestranně, s pokorou a otevřenou myslí. Řečeno slovy Václava Bělohradského: „Nikdy se nestaví do role soudce, opírá se o neredukovatelnou mnohost zdrojů, z nichž žádný není svým významem nadřazený všem ostatním, všechny jsou relativizující.“ Přemysl Houda nahlíží na Jaromíra Nohavicu z nejrůznějších, mnohdy protikladných perspektiv a obraz, který čtenáři předkládá, rozhodně není černobílý. Vykresluje komplexní, mnohovrstevnatou osobnost, která jako harlekýn „hraje všemi barvami“ a vzpírá se všem zjednodušujícím soudům a vymezením. Ukazuje nám člověka, který stojí tak trochu na všech stranách a současně nestojí na straně žádné a který především od samého počátku, před listopadem 1989 i dnes, vede svou „malou válku“, aby si uhájil svůj prostor, své „moje moje“. Přitom ovšem nevstupuje do přímých střetů – o svůj „kousek čtverečního metru“, jak zpívá v jedné své písni, totiž nevede přímý boj, nýbrž o něm vždy znovu vyjednává…Kniha ovšem zdaleka není jen o Jaromíru Nohavicovi, je také – a možná především – knihou o celospolečenské debatě o Nohavicovi a obecně o naší minulosti, ale i současnosti. Ukazuje, co tento „spor o Nohavicu“ říká o nás samých. Vypovídá o naší malé válce.Kniha je doplněna přílohami včetně výběru ukázek rukopisů Nohavicových písní.
Kotkinovy dějiny Magnitogorsku jsou monstrózní mikrohistorickou sondou do stalinské každodennosti. V polovině dvacátých let se kolem Magnetické hory rozkládala pustá step. O pár let později tu již stálo gigantické průmyslové centrum pulzující životem. Jak se to mohlo stát? Jací lidé se k tomuto místu vydali a budovali jej? A proč? A jak v krajině bičované mrazivými větry dokázali přežít a zabydlet se? Stephen Kotkin si všímá každičkého detailu životů magnitogorských obyvatel. Strašlivé zimy, vítr, nehygienické životní podmínky, tvrdá práce na vysokých pecích, volnočasové aktivity, bytová nouze, šmelina, zburžoaznění městské stranické elity, udávání, teror konce třicátých let atd. – Kotkinově pozornosti neunikne nic. Jeho magnitogorská sága inspirovaná Michelem Foucaultem bezesporu započala novou fázi ve výzkumu sovětských sociálních dějin.
Jak naznačuje Šlomo Sand v úvodu této knihy, lze ji pochopit jako druhý díl či dodatek ke knize Jak byl vynalezen židovský národ. Výchozí teze obou je stejná: moderní národ, panující suverénně na svém území prostřednictvím svého státu, je zcela jiným typem kolektivní entity, než jakou představovala židovská náboženská společenství rozesetá po Evropě, středním Východě a severní Africe na konci 18. století. Aby mohl být ve 20. století ustaven stát židovského národa, musel být tento národ sionistickým hnutím vytvořen.
- z doslovu Pavla Barši
Normalizační festival je původní monografií o československém pozdním socialismu, zvláště pak o pozdně socialistické veřejné sféře, jež je dnes často považována za a priori toxickou.
Hlavními postavami monografie jsou organizátoři folkových koncertů, kteří se v této sféře pohybovali, a tím ji spoluvytvářeli (a také v jistém smyslu měnili). Na jejich každodenním jednání je ukázána problematičnost dnešních mainstreamových způsobů zobrazení pozdního socialismu, a kniha je tak na dálku vedenou diskuzí s dnes již vžitými pojmy, jakými jsou například šedá zóna nebo ostrůvky svobody.
S pomocí odborné literatury – a zvláště pak na základě tvůrčí interpretace textů antropologa Alexeje Jurčaka – nabízí alternativní model vyprávění o pozdním socialismu, jehož zastřešující metaforou by mohla být v úvodu knihy zmiňovaná Möbiova páska.
Kolaps socialismu byl pro obyvatele Sovětského svazu absolutně nečekaný, ale zároveň naprosto zákonitý. Ačkoli většina lidí v pozdním socialismu vnímala sovětský systém jako věčný a neměnný, byla současně připravena na jeho pád. Tento paradox se stal východiskem knihy profesora Kalifornské univerzity v Berkeley Alexeje Jurčaka o poslední sovětské generaci, k níž sám patří. Jurčakův model sovětského socialismu nabízí alternativu k tradičnímu binárnímu pojetí, k analýze socialismu založené na dichotomiích typu život v pravdě versus život ve lži, moc versus obyčejní lidé nebo oficiální kultura versus kultura neoficiální. Jurčak poukazuje na to, že takový přístup ponechává stranou jednu významnou skutečnost: mnoha sovětským občanům totiž byly hodnoty socialismu blízké a čímsi drahé, a to přesto, že v běžném životě často reinterpretovali a překračovali pravidla státu, který se jím zaštiťoval.
Studie mozaiky jsou jednotlivými kamínky, které spolu tvoří jen (ale je to pouze „jen“?) rám – okraj či hranici – „velkým dějinám“. Neodmítají ani nezpochybňují mainstreamový narativ „velké historie“ o padesátých, šedesátých, sedmdesátých, osmdesátých či devadesátých letech (ani k žádnému jinému – alternativnímu, revizionistickému atd. – nevybízejí). Nestaví se k němu zády, často jsou s ním naopak zcela kompatibilní. Zajímají se o společenství a vyjevují situace, které stojí vesměs stranou zájmu profesionálních historiků – pro jejich marginalitu; řada zde předložených textů však ukazuje, že jde o „marginalitu“ pouze zdánlivou. Publikované původní studie jsou vybrané a následně přepracované diplomové práce obhájené v minulých letech na Pracovišti Orální historie – soudobé dějiny Fakulty humanitních studií UK.
