Gerard Rasch Pořadí knih (chronologicky)

Wislawa Szymborska is een van de meest gelezen én meest gelauwerde dichters van deze tijd. Einde en begin. Verzamelde gedichten omvat de vertaling van vrijwel alle gedichten die ze sinds 1957 heeft gepubliceerd. Szymborska slaagt er telkens in zich over het meest alledaagse te verwonderen en daarin een nieuw perspectief te openen: nuchter, helder, direct en vaak met humor. In een interview met NRC Handelsblad zei ze hierover: ‘De verbazing, de verwondering mag je niet verliezen. Bij alle desillusie moeten die overeind blijven. De verwondering is de belangrijkste missie van de dichter… het is het hoofdthema van de poëzie.’ Einde en begin is aangevuld met de bundel Het moment . De gedichten zijn vertaald door Gerard Rasch, die voor zijn vertalingen uit het Pools de Martinus Nijhoffprijs voor Vertalingen 1997 ontving.

Eben je mistrovské dílo světové reportáže z Afriky, barvitého kontinentu s jeho neuvěřitelnými kontrasty, bohatstvím i chudobou, inteligencí a nevědomostí, mírumilovností a konflikty. Podle autorových slov „není o Africe, ale o několika lidech odtamtud, o setkáních s nimi a o době strávené společně“. Kapuściński cestuje ve společnosti šoférů kamionů Etiopií, Eritreou, Ugandou a Súdánem. Poznává život obyčejných Afričanů, zemědělců, vojáků i těch, „co nemají práci, ale zato mají hlad“, a dostává se s nimi do situací, nad nimiž Evropan jen kroutí hlavou. Z pozorování života Afričanů vyplývají autorovy názory na jejich vlastnosti, povahu, kulturu a náboženství. Kapuścińského obraz Afriky je nanejvýš humanistický a zároveň pravdivější než ten, který známe ze současných sdělovacích prostředků.

Selection of poetry of Szymborska - pronounced Shimboorska - the Polish poet who won the Nobel Prize for Literature.

Een joodse prostituée in het Warschause getto wordt in de Tweede Wereldoorlog verliefd op een antisemiet.

Román navazuje na "Děti Arbatu". Děj se odehrává v letech 1935 až 1937 a na jednotlivých osudech zobrazuje, jak složité období Stalinova teroru poznamenává společnost. Tak jako první díl, i druhý díl je doplněn doslovem Miroslava Zahrádky (s. 338 - 341).

De held van Het Poesjkinhuis, Ljova Odojevtsev, is een kind van zijn tijd. Net als zijn schepper geboren in 1937 in Leningrad, sluit hij zijn schooljaren af in 1953, het jaar van Stalins dood. Ljova’s doen en laten weerspiegelt de alledaagse ervaringen van een doorsnee Rus, maar in de weergave van Andrej Bitov krijgt zijn levensverhaal meer dan één dimensie: Het Poesjkinhuis is zowel een doorlopend commentaar op de Russische geschiedenis als een scherpzinnige en geestige rondgang door de Klassieke Russische literatuur. Deze versmelting van leven en letteren doet onwillekeurig denken aan Joyce en Proust, maar ook aan een groot Russisch schrijver als Vladimir Nabokov. Het Poesjkinhuis, een van de belangwekkendste Russische romans van de laatste jaren, getuigt van een geweldige eruditie, literair vernuft en vermetelheid. (Als gevolg van Bitovs literaire en politieke vrijmoedigheid, officieel bestempeld tot ‘ontoelaatbare subjectiviteit’, leidde het boek meer dan tien jaar een ondergronds bestaan in de Sovjet-Unie, voordat het in 1978 in de Verenigde Staten in het Russisch verscheen.) Ondanks de literaire bagage laat Het Poesjkinhuis zich lezen als een fascinerende ‘Bildungsroman’, die Ljova’s conflicten in de liefde en in zijn carrière met verve weergeeft. Deze roman maakt de bizarre paradoxen voelbaar die het leven van de moderne Sovjetburger bepalen, en waaraan ook de Westerse mens niet ontkomt.

Beschrijving van een theorie die de waarneembare natuurkundige verschijnselen wil verklaren en in onderlinge samenhang brengen.

Autor byl jedním z arbatských dětí, proto některé postavy nesou autobiografické prvky. Od roku 1966 se snažil Rybakov svůj román uveřejnit, ale neúspěšně, až v roce 1987 byl uveřejněn na stránkách časopisu Družba narodov. Diskuze, která nad románem vznikla, řešila základní otázku: říkat lidem pravdu o minulosti nebo ji ve jménu socialismu utajit? Ta část, která byla zasažena represemi, přijala dialog s nadšením a nadějemi, druhá část, v jejíž paměti převládají hrdé vzpomínky na heroické válečné a pracovní činy, se k románu obrací se skepsí. Ale mladší generace chce znát pravdu. Arbatské děti ukazuje na nesourodou společnost, jíž spojuje jen a mládí a místo, kde žijí. V postavě Saši P. jsou soustředěny všechny epochální rysy sovětské mládeže 30.let - budovatelské nadšení, komunistické nadšení, čistota mravních zásad, víra ve stranu a Stalina. Tato mládež se přihlásila do armády a neváhala nasadit své životy. Právě tyto lidi, chápající své dějinné poslání čestně a opravdově, postihující represe, jako následek atmosféry vytvořené kultem osobnosti, v níž se daří přizpůsobovat kariéristům a demagogům. Někdy i malá patálie posloužila právě těmto lidem za zdroj pro veliký politický proces, které končilo smrtí, či vyhnanstvím na Sibiř. Protilehlým pólem mravního zla je postava Jury Šaroka, který od svého nepřátelského vztahu k sovětské vládě oportunně přechází do jejich služeb a stává se vykonavatelem represe.

Deze verhalen gaan over 'gewone vrouwen'. Over het schreeuwende contrast tussen wat zij willen: een gewoon leven, verder niets - en hun werkelijkheid: onmondigheid, onderdrukking, geweld en armoede. Bek houden en mooi zijn, dát is hun opdracht en wie zich daaraan probeert te onttrekken wordt snel tot de orde geroepen. Vita Andersen beperkt zich strikt tot de ervarings- en gevoelswereld van haar personen - in de helft van de verhalen volwassen vrouwen, in de andere helft meisjes. Ze laat ze zelf spreken en gebruikt ze niet voor het scheppen van een breder perspectief of het suggereren van hoe het wèl zou moeten.