Janneke van der Meulen Pořadí knih (chronologicky)

"[A novel] about three women--transgender and cisgender--whose lives collide after an unexpected pregnancy forces them to confront their deepest desires around gender, motherhood, and sex..."--.

Zweigův světově proslulý dramatický román nás zavede do zapadlého a nudného posádkového městečka staré monarchie, kde důstojníci tráví volný čas po kavárnách a vinárnách. Chudý poručík Hofmiller je jakousi náhodou pozván do místního zámku na „diner“ pro přátele a známé. Omámen opulentní nádherou zámeckého prostředí si uprostřed zábavy náhle uvědomí, že opomněl vyzvat k tanci dceru hostitele. Chce své faux pas rychle napravit a v rozčilení si nevšimne, že dívka za stolem je ochrnutá. Mladík se snaží svoji neobratnost odčinit, místo toho se ale zaplétá do kliček vlastních dobře míněných konvenčních lží a ještě konvenčnějších obav z odsudku důstojnických kamarádů. Vzbudí v postižené dívce lásku, kterou neumí a ani nechce opětovat, a protože citlivě vnímá její smutek a osamělost, nechá se unášet vlastním soucitem – s tragickými důsledky. Rozporuplné a netrpělivé je lidské srdce, říká autor. Je soucit zbabělý, který se chce zbavit trapného dojetí cizím neštěstím. Ale je i soucit tvořivý, který je odhodlán trpělivě a účastně vytrvat až do konce svých sil a možná i za něj.

Může být tisíc stran téměř jednolitého textu plného suchých historických fakt strhujícím čtením? Ano – francouzsky psaný román Američana Jonathana Littella Les Bienveillantes, který čerpal inspiraci z filmu Clauda Lanzmanna Šoa, je důkazem. Vyprávění přesvědčeného nacisty a důstojníka SS Maximiliena Aueho, syna Němce a Francouzky, nás provede několika různými dějišti druhé světové války, na frontu, do okupovaných oblastí i do zázemí. Text je koncipován jako Aueho fiktivní memoáry sepsané dlouho po válce; Aue se v nich neobhajuje (k otázkám svědomí se staví spíše s vlažným cynismem), nýbrž se snaží po svém vysvětlit, jak a proč funguje jedno malé kolečko v příšerné smrtící mašinérii. Coby administrativní síla se podílí na likvidaci židovského obyvatelstva a nežádoucích živlů na Ukrajině a Kavkaze; zažije holocaust od takříkajíc amatérských začátků až po „průmyslové“ období plynových komor, jeho vzpomínky nás zavedou i do válečného Berlína a do hřbitovního inferna obklíčeného Stalingradu. Text, záměrně oproštěný od veškeré poetičnosti, je sice psán stejně suchopárným stylem, jakým Aue sepisuje svá hlášení pro Himmlera, ale zároveň z něj dýchá dojem neutuchajícího hnusu, román se valí jako temná řeka, pod jejíž zdánlivě nevzrušenou hladinou víří páchnoucí freudovské bahno, je až přehnaně dokumentárně přesný a nabitý fakty, ale jeho atmosféra je spíše hororová. Aue sám sebe prezentuje jako útlocitného intelektuála, který se minul povoláním (chtěl psát knihy, skončil jako právník), z jeho osobního příběhu, který se prolíná s nesmírně sugestivním líčením historických událostí, na nás nicméně hledí člověk sexuálně i morálně vyšinutý – nenápadný, seriózně působící psychopat, který koná zlo téměř se slzami v očích, jen a pouze s vědomím historické nevyhnutelnosti. Za svůj monumentální exkurz do duše malé ryby mezi válečnými zločinci (nebo jen obyčejného člověka ve vleku doby?) získal Jonathan Littell v říjnu 2006 Velkou cenu Francouzské akademie, v listopadu téhož roku pak prestižní Goncourtovu cenu.