Tomáš Pavlíček Pořadí knih

Kniha je velmi zdařilou a cennou publikací, která není pouhým ohlédnutím za bohatým a plodným životem jedné vědecké osobnosti. Poskytuje také užitečný vhled do metodologie výuky fyziky a vzdělávání obecně. Je i svědectvím o době a o tom, jak se s jejími nástrahami vypořádal člověk vybavený racionálním myšlením a pevnými morálními postoji. V tom jsou rozhovory s profesorem Černohorským trvale aktuální. Kniha nepochybně osloví nejen vědce, pedagogy a studenty v oblasti fyziky a matematiky, ale i další čtenáře se zájmem o vědu, vzdělávání a o životní osudy výjimečných osobností. Osobní svědectví profesora Černohorského doplněné faktografickou částí a poznámkovým aparátem je zároveň velmi cenným příspěvkem k historii české vědy.

Retrospektivní monografie prof. akad. arch. Jana Fišera, interiérového designéra, dlouholetého pedagoga FUD UJEP a spoluautora výrazné brutalistní architektury 70. let, mimo jiné zbouraného areálu Tranzitního plynovodu (Transgas). Autoři textů: Tomáš Pavlíček, Jan Fišer, Adam Štěch, Lenka Žižková, Václav Aulický Editor: Doc. PhDr.Tomáš PAVLÍČEK, Ph.D. Odpovědná redaktorka: Mgr. Lenka SÝKOROVÁ, Ph.D Grafická úprava: Kristina Fišerová, Rostislav Vaněk Sazba: David Faigl Vydala Fakulta umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem v roce 2022.

Knihu tvoří úvodní studie a kritická edice korespondence z let 1924–1967 dvou významných geologů střední Evropy, Waleryho Goetela z Krakova a Radima Kettnera z Prahy. Oba dva významně zasáhli do vymezení hranic a geologického mapování území nových států po první světové válce. Navzdory napjatým diplomatickým vztahům mezi Polskem a Československem přesvědčovali politické elity o nutnosti spolupráce na ochraně tatranské přírody. Podařilo se jim dosáhnout založení národních parků na obou stranách Tater. Tři studie v češtině, polštině a angličtině osloví historiky, geology, polonofily i zájemce o ochranu životního prostředí. Editoři věnují pozornost biografickým souvislostem, které se podepsaly na spolupráci obou vědců: tedy rozměru přátelství, které se přeneslo do profesního i soukromého života. Následuje studie polského geologa prof. Zbigniewa Wójcika, který představuje akademické i praktické výsledky meziválečné spolupráce české a polské geologie.

Kniha představuje témata, která stojí v centru zájmu Miloše Havelky, významného českého sociologa, filosofa a doyena oboru historická sociologie. Původní příspěvky domácích a zahraničních historiků, sociologů, filosofů, antropologů a umělců originálním způsobem přispívají do diskuze o badatelsky aktuálních problémech, jako jsousymbolická centra české kultury a politiky, spory o smysl českých dějin, reflexe krize demokracie, politiky paměti nebo metodologie historiografie. Jednotlivé autorské kapitoly svou tematickou šíří odkazují k rozsáhlým odborným zájmům jubilanta a svědčí o důležité roli Miloše Havelky při formování několika generací badatelů v oborech historie, sociologie a filosofie.

Kniha - stejně jako ilustrace na její obálce - ukazuje, že věkovitá instituce papežství byla i v nedávné minulosti pro jedny ochranou a útočištěm před bouřemi moderního světa, pro druhé pak výrazem zastaralé instituce bránící pokroku. Toto napětí vyjadřuje ve svérázné umělecké zkratce i reprodukovaná iluminace pražských benediktinek ke svátku sv. Petra a Pavla z r. 1904: „koráb církve řídí Petrův nástupce Pius X., který je však atakován symbolickou flotilou nepřátelských člunů: pyšným racionalismem, francouzskou revolucí, tehdejší světskou mocí, Martinem Lutherem, svobodnými zednáři a dokonce i čertíkem začteným do liberálního vídeňského deníku Neue Freie Presse… Obě krajní pozice se však v 19. a první polovině 20. století značně vyvíjely, vzájemně ovlivňovaly, a i v českých zemích plnily funkci specifických kulturních kódů, do značné míry působících i v dnešní době. Tzv. ultramontanismus byl totiž důležitým fenoménem v procesu vytváření moderních evropských společností. Byl projevem nezanedbatelného vlivu římského papeže i „za horami (ultra montes, tedy za Alpami). Kniha soustavně analyzuje obraz papeže ve zdejším českém i německém jazykovém prostředí, a to jak v katolické církvi, tak v nekatolickém a občanském prostředí vůbec. Nezapomíná ani na související náboženské, kulturní a politické transfery se sousedy ve střední Evropě.

Publikace představuje v 21 oddílech soustředěných vždy k jednomu roku z období 1918–1938 Československou republiku jako mnohonárodnostní stát, v němž literatura vznikala a byla čtena nejen v češtině, ale také ve slovenštině, němčině, ruštině, ukrajinštině, maďarštině či polštině, kde se na literárním dění podíleli nejen spisovatelé, ale také překladatelé, nakladatelé či čtenáři, kde společensky nerezonovaly pouze umělecké výboje či politické provokace avantgardistů, ale také mezinárodní bestsellery a rovněž produkty lokální populární kultury. Literární kronika první republiky je obrazově-výkladová kniha určená širší veřejnosti. Obrazová složka v ní má stejnou důležitost jako výkladová. Sestává z více než tisíce pečlivě vybraných knižních obálek, fotografií, reklamních materiálů, karikatur, ukázek rukopisů a dalších vizuálních dokumentů.

Představa o výjimečném poklesu religiozity v Čechách vyvolává zájem u nás i v zahraničí. Jak ale toto téma podrobit empirickému historickému výzkumu a nespokojit se jen s konstatováním, že od poloviny 19. století sekularizace zákonitě rostla spolu s pokrokem? Autor si klade otázku, jak spolu souvisejí náboženské a sociální změny. Ve své knize zvolil jako předmět výzkumu tři pojmy – náboženské praktiky, náboženské změny a povolání duchovního. Právě duchovní nejčastěji zpřítomňuje náboženství laikům, a tak jsou i kapitoly knihy členěny do bohoslužebných částí. Kniha zkoumá, jak se problémy světské pastorace v moderní době promítly do pojetí duchovní formace v kněžském semináři. Jedná se tak svým způsobem o kolektivní biografii kléru pražské arcidiecéze ve druhé polovině 19. století. Každá kapitola má svého hrdinu, na jehož původu, výchově či vztazích v náboženském poli se zřetelně rýsuje povaha náboženské změny. Jedná se o ředitele semináře a konviktu Františka Srdínka a jeho chovance – básníka Svatopluka Čecha, novináře Serváce Hellera, pozdější biskupy Františka Krásla, Josefa Doubravu a Antonína Podlahu a konečně také Jindřicha Šimona Baara, jenž zachytil problémy kněžské výchovy ve své próze.