Mircea Eliade Knihy

Dějiny náboženského myšlení představují Eliadeho poslední velké dílo. Na rozdíl od své starší knihy Traité d’histoire des religions, kde se pokusil o systematický výklad morfologie projevů posvátna napříč nejrůznějšími kulturami i dějinnými epochami, líčí zde Eliade jednotlivá náboženství lidstva v jejich dějinách. Toto dílo vyjadřuje autorovo přesvědčení o základní jednotě náboženských dějin lidstva, které zároveň ukazuje jako dějiny krizí, inovací a proměn náboženského vědomí člověka, jež se nepřestává vyvíjet. Třetí svazek Dějin je věnován náboženstvím starověké Eurasie, křesťanství po dobu křesťanských reforem, islámu, judaismu až po chasidismus a tibetským náboženstvím.

Kromě výkladu historie, stylu, doktríny a víry legionářského hnutí, obsahuje rozhovor, který prof. Mutti vedl s vdovou po Codreanovi krátce před jejím úmrtím, vyznání se k legionářské víře od religionisty Eliada a Evolovu rozpravu s Codreanem z března 1938. Především však rozsáhlé ukázky z původních Kapitánových (= Codreanu) knižních prací Pentru legionari (Mým legionářům) a Cãrticica sefului de cuib (Příručka pro hnízda).

Druhý svazek proslulého díla. Od Gautammy Buddhy až po triumf křesťanství.

Sv 1: První díl Dějin náboženského myšlení - proslulého díla, do něhož rumunský historik náboženství shrnul výsledky své celoživotní práce - Od doby kamenné po eleusinská mystéria zachycuje nejstarší vrstvy dějin náboženství lidstva, od prvních projevů v prehistorickém období, přes zaniklé civilizace starého Egypta, Mezopotámie, Íránu nebo Chetitské říše, až po rané fáze velkých světových náboženství na území Indie, Izraele a Řecka. Přeložili K. Dejmalová, F. Karfík, M. Lyčka, J. Našinec a B. Patočková. Čtvrté, opravené vydání, Praha 2019.

Významné dílo francouzského autora rumunského původu o vztazích mezi určitými strukturami náboženského světa, jako jsou mýty a mystéria, a světem snů.

V moderní vědecké společnosti panuje předsudek, že magie je směsice primitivních představ o přírodě. Kniha zpochybňuje tento názor a podává výklad fungování magie, která v pozměněné podobě existuje i dnes. Podle Ioana Culiana byla renesanční magie pokusem o manipulaci jednotlivců a skupin na základě erotických motivací. Klíčovým principem bylo, že každého lze ovlivnit apelem na sexuální touhu. Mág využíval hluboké znalosti umění paměti k manipulaci představami svých subjektů, čímž magie předcházela moderním psychologickým a sociologickým vědám. Culianu zkoumá myšlenky autorů jako Giordano Bruno, Marsilio Ficino a Pico della Mirandola a osvětluje aspekty renesanční kultury, včetně kacířství, medicíny, astrologie, alchymie a módy. Magie, podobně jako věda, formovala dominantní mýtus renesance. Vzhledem k potlačení obrazů v reformaci byla magie nahrazena exaktní vědou a technologií, což vedlo k jejímu zapomenutí. Culianova práce přispívá k obnovení původního významu magie a oslovuje široké publikum v humanitních a společenských vědách.

V této knize si Eliade klade otázky po smyslu historické existence člověka. Jak sám uvádí v předmluvě, vhodným podtitulem knihy by mohl být „Úvod do filosofie dějin“. Není to však spekulativní analýza pojmu dějin, ale zkoumání základních představ o světě v tzv. archaických společnostech, které sice žijí své dějiny, ale snaží se od nich odhlížet, dokonce je popírat. Archaický člověk, který je pro Eliadeho šifrou pro náboženského člověka vůbec, věří, že profánní svět konkrétních lidských dějin je úpadkovým způsobem existence. Skutečný a smysluplný je pouze mytický čas absolutního počátku, kdy všechno bylo „nové“. Pouze účastí na posvátném světě bohů a héroů, který zde byl „v onom čase“ (in illo tempore), člověk skutečně jest, a pouze opakováním počátečních vzorů jejich jednání nabývá smyslu i jeho jednání. Dějinný pobyt člověka se stává snesitelným jen periodickým obnovováním světa, tedy „věčným návratem“ k prvotním paradigmatům, archetypům, a jejich reaktualizací. Přeložila E. Strebingerová. Nové vydání 2019.

Stejně jako drtivá většina Eliadových próz vzniklých v emigraci také v Devatenácti růžích a Peleríně se autor vrací do Rumunska, především do rodné Bukurešti — i v povídce Ve stínu lilie, jejíž děj se odehrává ve Francii, najdeme četné odkazy k místům, s nimiž jsou životy emigrantů spojeny. Postavy, které tento prostor obývaly, vytvářejí realitu, jež přesvědčivě vítězí nad tou, v níž se pohybují v současné době, a vede je k objevu a pochopení určitého nadosobního prvku, racionálním duchem moderního člověka sotva přijatelného. Děj próz se také často odvíjí na pozadí rozjetého mechanismu totalitní moci, jež hledá nepřítele i tam, kde žádný není.Autor zde udílí lekci, jak přežít v totalitním systému — nenechat se jím manipulovat, ba naopak manipulovat jím ve prospěch své vlastní individuální svobody. Poslání těchto próz, vznikajících v exilu v době, kdy v Rumunsku docházelo k postupnému „utahování šroubu“, vyznívá nakonec optimisticky: dokud budou existovat výjimeční jedinci, schopní zachovat si svou vnitřní svobodu, lidstvo bude mít pořád šanci.

Známý autor se věnuje archaickému kulturnímu dědictví v evropských i mimoevropských mýtech, rituálech a zvycích. Jak přišli Dákové, podle praotce evropského dějepisu Hérodota „nejstatečnější a nejspravedlivější" z Thráků, ke svému rodovému jménu, které znamená „vlci"? Je možno považovat Zalmoxida, původně prý Pythágorova otroka, za boha země s mysterickým kultem? Jak si vysvětlit „únavu Boha“ v některých lidových kosmogonických mýtech na Balkáně, ale i ve střední Evropě a v Asii? Co soudit o úloze rituálního lovu v hájích spojených se založením osady, města či státu?Jakou úlohu hraje lidská oběť při stavebních rituálech? Mohl na rumunském venkově přežít šamanismus či kult bylin „života a smrti“? Je odevzdanost pastýře tváří v tvář smrti v nejznámější rumunské lidové baladě Jehnička osudovým povahovým rysem celého národa? Na tyto a mnohé jiné otázky odpovídá Eliade s erudicí a elegancí sobě vlastní, osvětluje je na základě studia archaického kulturního evropského i mimoevropského podloží a snaží se „zaujmout cizince, aby tuto knihu četl s týmž zájmem, jako čte nebo četl o Řecích nebo Afričanech a Indech“. Český čtenář, který se s Eliadovými statěmi seznámí, bude nucen uznat, že se mu to podařilo.

Význačný historik náboženství zkoumá duchovní hodnoty neevropských civilizací.