Mircea Eliade Pořadí knih

Stejně jako drtivá většina Eliadových próz vzniklých v emigraci také v Devatenácti růžích a Peleríně se autor vrací do Rumunska, především do rodné Bukurešti — i v povídce Ve stínu lilie, jejíž děj se odehrává ve Francii, najdeme četné odkazy k místům, s nimiž jsou životy emigrantů spojeny. Postavy, které tento prostor obývaly, vytvářejí realitu, jež přesvědčivě vítězí nad tou, v níž se pohybují v současné době, a vede je k objevu a pochopení určitého nadosobního prvku, racionálním duchem moderního člověka sotva přijatelného. Děj próz se také často odvíjí na pozadí rozjetého mechanismu totalitní moci, jež hledá nepřítele i tam, kde žádný není.Autor zde udílí lekci, jak přežít v totalitním systému — nenechat se jím manipulovat, ba naopak manipulovat jím ve prospěch své vlastní individuální svobody. Poslání těchto próz, vznikajících v exilu v době, kdy v Rumunsku docházelo k postupnému „utahování šroubu“, vyznívá nakonec optimisticky: dokud budou existovat výjimeční jedinci, schopní zachovat si svou vnitřní svobodu, lidstvo bude mít pořád šanci.

V moderní vědecké společnosti panuje rozšířený předsudek, že magie je jen směšná směsice receptů a metod odvozených z primitivních a mylných představ o přírodě. Kniha Erós a magie v renesanci tento názor zpochybňuje, podává zevrubný výklad fungování magie a ukazuje, že magie v pozměněné podobě existuje i dnes. Podle Ioana Culiana byla renesanční magie věrohodným pokusem o manipulaci jednotlivců a skupin na základě znalosti zejména erotických motivací. Jejím klíčovým principem bylo, že každého (a v jistém smyslu všechno) lze ovlivnit apelem na sexuální touhu. Kromě toho se mág opíral o hluboké znalosti umění paměti, aby mohl manipulovat představami svých subjektů. V těchto ohledech je magie předchůdcem moderních psychologických a sociologických věd a mág je vzdáleným předchůdcem psychoanalytika a reklamních agentur. Culianu v průběhu své studie podrobně zkoumá myšlenky takových autorů, jako byli Giordano Bruno, Marsilio Ficino a Pico della Mirandola, a osvětluje mnoho aspektů renesanční kultury, včetně kacířství, medicíny, astrologie, alchymie, dvorské lásky, vlivu klasické mytologie, a dokonce i úlohy módy v odívání. Stejně jako věda dala dnešní době vládnoucí mýtus, tak magie dala vládnoucí mýtus renesanci. Protože magie závisela na používání obrazů a obrazy byly v reformaci a následujících dějinách potlačeny a zakázány, byla magie nahrazena exaktní vědou a moderní technologií a nakonec zapomenuta. Culianova pozoruhodná vědecká práce nám pomáhá obnovit velkou část jejího původního významu a zaujme široké publikum v oblasti humanitních a společenských věd.

Mircea Eliade (1907–1986), bukurešťský rodák, historik náboženství a literát, ve své románové fresce předkládá dokonalý příklad toho, jak dialektika posvátného a světského, která je úhelným kamenem autorovy fenomenologie náboženství, funguje v kontextu prozaického díla. Na ústřední postavě Ştefana Vizira, který se snaží najít absolutní lásku a zároveň vyvázat z přítomného času poznamenaného „terorem dějin“, je patrný kosmogonický mimetismus, jenž tvoří základ jeho mnohdy nepochopitelného jednání. Z pohledu čtenáře je však i toto hledání skryté, neboť jeho hlavní etapy se dají sotva rozeznat od víceméně běžných událostí v životě rumunského intelektuála v době mimořádných dějinných krizí (nástup fašismu, pokus Železné gardy o puč, vojenská diktatura maršála Antonesca, druhá světová válka, ruská okupace a nastolení surového stalinského režimu).

Kromě výkladu historie, stylu, doktríny a víry legionářského hnutí, obsahuje rozhovor, který prof. Mutti vedl s vdovou po Codreanovi krátce před jejím úmrtím, vyznání se k legionářské víře od religionisty Eliada a Evolovu rozpravu s Codreanem z března 1938. Především však rozsáhlé ukázky z původních Kapitánových (= Codreanu) knižních prací Pentru legionari (Mým legionářům) a Cãrticica sefului de cuib (Příručka pro hnízda).

Sv. 2: Dějiny náboženského myšlení představují Eliadeho poslední velké dílo. Na rozdíl od své starší knihy Traité d’histoire des religions, kde se pokusil o systematický výklad morfologie projevů posvátna napříč nejrůznějšími kulturami i dějinnými epochami, líčí zde Eliade jednotlivá náboženství lidstva v jejich dějinách; toto dílo zároveň vyjadřuje autorovo přesvědčení o základní jednotě náboženských dějin lidstva, které zároveň ukazuje jako dějiny krizí, inovací a proměn náboženského vědomí člověka, které se nepřestává vyvíjet. Druhý svazek Dějin je věnován náboženstvím starověké Číny, Indie, Evropy a Íránu a také judaismu až po vznik křesťanství. Třetí, opravené vydání, Praha 2019.

V knize Mýtus a skutečnost shrnuje autor dosavadní poznatky o mýtu. Zamýšlí se nad jeho definicí, zabývá se jeho strukturou a funkcí a dále probírá tematicky jednotlivé typy mýtů. Všímá si mýtů o původu a kosmogonických mýtů, mýtů a rituálů obnovy, mýtů o konci světa, mýtů návratu, mýtů přežívajících v křesťanství i v moderním světě, a to včetně vztahu mýtu a sdělovacích prostředků.

První díl Dějin náboženského myšlení – proslulého díla, do něhož rumunský historik náboženství shrnul výsledky své celoživotní práce – Od doby kamenné po eleusinská mystéria zachycuje nejstarší vrstvy dějin náboženství lidstva, od prvních projevů v prehistorickém období, přes zaniklé civilizace starého Egypta, Mezopotámie, Íránu nebo Chetitské říše, až po rané fáze velkých světových náboženství na území Indie, Izraele a Řecka.

Od epochy objevů po současnost. Čtvrtý, závěrečný svazek byl napsán řadou významných specialistů, religionistů a etnologů, neboť Eliade krátce před svou smrtí již neměl dost sil, projekt sám dokončit. Dvanáct kapitol je věnováno především náboženským světům Austrálie, Oceánie, Japonska, Číny, Indonésie, západní a východní Afriky a Severní, Jižní a centrální Ameriky. Poslední kapitola se zabývá náboženskou kreativitou a procesem sekularizace v Evropě od dob osvícenství se zvláštním zaměřením na německou filosofii.

Proslulý historik náboženství, filozof, spisovatel a publicista (1907–1986) vzpomíná na své dětství v Bukurešti během první světové války, na první přátelství a záliby v přírodních vědách, filozofii a literatuře. Jeho odjezd do Kalkaty, kde studoval pod filozofem S. Dásguptou a žil v poustevně na břehu Gangy, zásadně ovlivnil jeho život. Po návratu do Rumunska se aktivně podílel na kulturním dění a přednášel dějiny indické filozofie na Bukurešťské univerzitě, získal uznání jako romanopisec. V 30. letech byl však nucen odejít z univerzity kvůli kritice svých prozaických děl, vstoupil do diplomatických služeb a pracoval v Anglii a Portugalsku, přičemž jeho literární a badatelská činnost neustala. Po 2. světové válce se již do Rumunska nevrátil a musel začínat znovu jako historik náboženství, než získal uznání ve Francii a USA, kde mu byla zřízena katedra. V roce 1927 vyzval mladé tvůrce, aby pracovali, jako by měli před sebou poslední rok života, čímž neúmyslně nastínil svůj životní program. V Pamětech se snaží zachytit svět, jehož smysl usiloval pochopit, a umožňuje nám sledovat jeho odborný růst na pozadí historických událostí, přičemž jeho styl odráží beletristickou průpravu.