Rozsáhlá biografie jednoho z nejlepších českých divadelních a filmových herců vypráví o jeho životních a uměleckých osudech od dětství v nově vzniklém Československu přes pohnutá protektorátní léta až ke šťastným hereckým angažmá v legendárním Disku, ve Vinohradském divadle, v Městských divadlech pražských a nakonec od roku 1957 v Národním divadle. R. Lukavský byl činný i jako pedagog na DAMU a proslavil se jako nedostižný recitátor, šiřitel poezie a krásného slova. Četné černobílé fotografie.
Česká dramatika funguje v předkládané studii nejenom v přísném smyslu jistého uměleckého žánru, ale poukazuje současně k české historii chápané jako drama. Východiskem je tedy přesvědčení, že jistá suma dramatických textů představuje svéráznou (aktivní) projekci přemýšlení, které souvisí se skutečně se odvíjejícím (historickým) příběhem. Tato vlastnost má co dělat se symbolizační potencí uměleckých projevů jisté úrovně. V tom smyslu se i zde problematika hrdiny zkoumá ve vztahu postavy uměleckého díla a hrdiny „ve skutečnosti“. Základem zkoumání je interpretace dramat, která takové srovnání umožňují a která už tím prokazují svou platnost v kontextu české kultury.
Na základě čeho můžeme odlišovat herecké umění od kvazi-herectví pěstovaného v každodenním životě 'mediální epochy'? Při pokusu odpovědět na provokativně položené otázky přibližují autoři čtenářům inscenace v předních berlínských a pařížských divadlech a herecké umění jejich protagonistů. Na příkladech „odjinud“ je také možné zamýšlet se s příslušným odstupem nad některými tradicemi i novými tendencemi, které v evropském divadle trvají nebo se znovu objevují, zatímco na domácí scéně jako by zůstávaly opomíjeny.
Monografie věnovaná slovenskému herci Mariánu Labudovi krok za krokem sleduje jeho putování po významných divadlech, jakými jsou Slovenské národné divadlo, Divadlo na korze a Nová scéna. Českému čtenáři mapuje slovenské divadelní dění, v němž Labuda sehrál významnou roli jako herec i člověk. V živých vstupech vzpomíná Labuda na své dětství, prožité na venkově, i na situaci po uzavření Divadla na korze, kdy se jako herec ocitl na černé listině.
Dlouho postrádaná monografie o největším a současně jakoby nejkontroverznějším českém divadelním režisérovi Karlu Hugo Hilarovi (1885–1935) vychází z nejžhavější problematiky jeho šéfování ve Vinohradském divadle a v činohře Národního divadla: Byl diktátor? Nebo své herce opravdu inspiroval a vybudoval nejlepší činoherní soubor, který tvořil základ činohry Národního divadla ještě v 60. letech minulého století? Příběh jeho života a díla, tvořících výjimečnou jednotu, dovoluje nahlédnout tam, kde se tvoří předpoklady pro to, co pak obecenstvo vidí na jevišti: do složitých vztahů divadelního zákulisí, divadla a kritiky a samozřejmě divadla a doby, která nebyla jednoduchá. Tak předkládaná kniha nabízí i důležitý pohled na kulturní poměry první Československé republiky, která za Hilarova života vznikla a skončila tři roky po jeho smrti.
Kolektivní monografie je výsledkem výzkumu divadelního díla Jiřího Frejky, realizovaného na Divadelní fakultě AMU. Tento výzkum se nezaměřuje pouze na umělecký odkaz významného českého režiséra, ale také na osvětlení klíčových období českého moderního divadla a vztahu divadla jako umění k jeho institucionálním a mediálním aspektům. Frejka se ve studiích objevuje jako ředitel v turbulentním historickém kontextu. Jeho práce přesahuje jednotlivé inscenace a zahrnuje celkové pojetí divadla. Frejkův boj za divadlo začal snahou o založení Divadla československé armády, které mu v roce 1945 nabízelo bezpečné zázemí. V roce 1950, kdy se situace politicky vyostřovala, se nová armádní podpora měla stát ochranným štítem. Přeměna Městských divadel pražských na Divadlo československé armády se nakonec uskutečnila, avšak pro Frejku už v takovém divadle nebylo místo. Již v roce 1948 byl pravděpodobně vybrán jako farmakos, tedy osoba, která měla nést "hříchy" avantgardy, jejíž úspěchy byly v tehdejší době považovány za problematické.
Monografie věnovaná období, ve kterém stál v čele poválečných Městských divadel ředitel Ota Ornest, představuje čtenáři příběhy umělců, kteří tvořili v době proměňující se postupně od totalitního režimu počátku let padesátých v nadějeplnou epochu „zlatých let šedesátých“. Pozornost je věnována nejen legendárnímu řediteli tzv. Ornestina, ale i významným inscenacím a jejich režisérům Karlu Dostalovi, Alfrédu Radokovi, Ladislavu Vymětalovi, Ivanu Weissovi, Františku Miškovi, a hercům i herečkám, kteří na jevištích Komorního divadla, Divadla komedie a později i Divadla ABC pěstovali divadlo jako kultivovanou zábavu, která měla vtip a eleganci a které dominovalo osobní kouzlo těch, kdo ji dokázali povýšit na opravdové umění. Tato kniha je napsána i proto, aby se nezapomnělo na herectví Rudolfa Hrušínského, Dany Medřické, Radovana Lukavského, Václava Vosky, Jaroslavy Adamové, Ireny Kačírkové, Josefa Beka, Václava Postráneckého, Viktora Preisse a všech ostatních, kdo spolutvořili Ornestovu éru Městských divadel pražských.
Soubor studií navazuje na publikaci DISK a generace 1945 - O Jaroslavě Adamové a Jaromíru Pleskotovi a chce přispět k dalšímu zkoumání přínosu a osudů umělců, kteří tuto generaci tvořili.
