Saša Sokolov Knihy

Prvotina ruského emigrantského prozaika Saši Sokolova (*1943) je křehkým, přeludovým až snovým románem, který patří mezi stylistické vrcholy ruské prózy. V románu je rekonstruována zvláštní, pro normální vědomí zaostalá psychika vypravěče, žáka zvláštní školy, jenž trpí rozdvojením osobnosti, a jeho neobvyklé vnímání a prožívání času. Vyprávění nemá pevný tvar, je neroztříděné, noří se do minulosti, do vzpomínek, obrůstá sněním, vynořuje se v budoucnosti, neustále se mění jako řeka, každý okamžik skutečnosti se stává nejistým a pouze slova vypravěče, jenž vede neustálý dialog s druhým „střízlivějším“ já, jej křísí jako jedinou možnou realitu. Román Škola pro hlupáky patří k nejvýznamnějším dílům ruské literatury 20. století. Již Vladimira Nabokova zaujal nezvyklý styl „okouzlující, tragické a velice zajímavé knihy“ natolik, že chtěl autora poznat osobně. Od té doby byl román přeložen do řady jazyků a Sokolovovo dílo se těší neutuchající pozornosti čtenářů po celém světě.

Jeden z nejoriginálnějších soudobých ruských spisovatelů ve svém třetím románě demytizuje téma ruské historie a zpracovává ho metodou prozaického postmodernismu. Vyprávění je koncipováno jako vzpomínky Palisandra Dalberga, příbuzného Lavrentije Beriji, jednoho ze sloupů stalinské hrůzovlády. Vzpomínky se týkají stalinského a postalinského období a jsou dokončeny jakoby v roce 2004. Dalberg, vychovaný v Kremlu, je součástí systému státní bezpečnosti a s obyvateli Kremlu ho pojí příbuzenské svazky. Období strávené za kremelskými zdmi považuje za rajské. Po nezdařeném pokusu o odstranění jednoho z komunistických vůdců v Brežněvově éře je z ráje vyhoštěn do západní Evropy, kde hledá na základě plánu samotného Andropova přerušené svazky s ruskou emigrací, ale je jimi i západním světem zklamán. Pociťuje odcizení, ale nakonec se všemožnými nečistými prostředky domůže bohatství i poct, vrací se do Ruska jako budoucí vládce, ale utrpí porážku. Na své pouti zažívá Dalberg celou řadu milostných dobrodružství - nikdy nepoznal svoje rodiče a touha po matce ho vede k nejztřeštěnějším nápadům a vztahům ke starým ženám. Román je někdy též označován jako ironicko-alternativní verze sovětské historie a parodie na Nabokovovu slavnou Lolitu zároveň.

Román Mezi psem a vlkem rozepsal autor ještě v Rusku před svou emigrací v polovině sedmdesátých let, dokončoval ho však další čtyři roky. Po vydání v Americe roku 1980 získal román v následujícím roce v SSSR významnou neoficiální Cenu Andreje Bělého za nejlepší ruskou prózu. Jde o jazykově i konstrukčně velmi složitý román, ve kterém se prolínají dvě jazykově odlišná prozaická vyprávění s rozsáhlými básněmi. Název románu pochází z francouzského přísloví použitého v Puškinově Evženu Oněginovi, které je metaforou soumraku, přechodu mezi světlem a tmou. Rozvolněný ahistorický čas románu proměnil reálné zavolžské lesy, přenesené do mytického prostoru za Vlčí řekou (zvanou též jako Itil), v nadreálné a bezčasé Závlčí. Do této příznačné scenérie promítl autor groteskně nazřenou, bájnou, polozapomenutou Rus, plnou nezakotvených podivínů, vyvrženců a jurodivých – Rus rodící příběhy, které se v soumračných hodinách znehybnělého času proměňují v legendy.