Saša Sokolov Pořadí knih

Lange Zeit hat Sokolows zweiter Roman durch seine komplexen Wortspiele, Reime und Neologismen viele Übersetzer eingeschüchtert. Denn nicht die Handlung treibt die Geschichte an, sondern die Sprache, so dass Zeit, Figuren und Tod sich als unbeständig erweisen. Die einzige Konstante ist die russische Landschaft, in der die Wolga ein überquerbarer Fluss ist, vor allem wenn sie im Winter zufriert. Der Roman enthält 37 Gedichteinschübe, die unter dem Titel Aufzeichnungen eines Jägers zusammengefasst sind und sich auf das gleichnamige Werk von Iwan Turgenjew beziehen.

Exploring the realms of art, literature, and culture, this collection of essays by Sasha Sokolov delves into his profound insights and reflections as one of Russia's most significant contemporary novelists. Through thought-provoking discussions, Sokolov examines the intricacies of writing and the impact of culture on artistic expression, offering readers a deep understanding of his creative philosophy.

Vtoroj iz trekh romanov, pozhaluj, samogo izoschrennogo i zagadochnogo pisatelja nashego vremeni.

Roman Shkola dlja durakov - odno iz samyh znachitel'nyh javlenij russkoj literatury konca HH veka. Po opredeleniju samogo avtora, jeto kniga ob utonchennom i strannom mal'chike, stradajushhem razdvoeniem lichnosti ko toryj ne mozhet primirit'sja s okruzhajushhej dejstvitel'nost'ju i kotoryj, priobshhajas' k miru vzroslyh, otkryvaet prisutstvie v mire ljubvi i smerti. Po-prezhnemu ostajutsja aktual'nymi slova pervogo izdatelja romana Karla Proffera: Nichego podobnogo net ni v sovremennoj russkoj literature, ni v russkoj literature voobshhe

Jeden z nejoriginálnějších soudobých ruských spisovatelů ve svém třetím románě demytizuje téma ruské historie a zpracovává ho metodou prozaického postmodernismu. Vyprávění je koncipováno jako vzpomínky Palisandra Dalberga, příbuzného Lavrentije Beriji, jednoho ze sloupů stalinské hrůzovlády. Vzpomínky se týkají stalinského a postalinského období a jsou dokončeny jakoby v roce 2004. Dalberg, vychovaný v Kremlu, je součástí systému státní bezpečnosti a s obyvateli Kremlu ho pojí příbuzenské svazky. Období strávené za kremelskými zdmi považuje za rajské. Po nezdařeném pokusu o odstranění jednoho z komunistických vůdců v Brežněvově éře je z ráje vyhoštěn do západní Evropy, kde hledá na základě plánu samotného Andropova přerušené svazky s ruskou emigrací, ale je jimi i západním světem zklamán. Pociťuje odcizení, ale nakonec se všemožnými nečistými prostředky domůže bohatství i poct, vrací se do Ruska jako budoucí vládce, ale utrpí porážku. Na své pouti zažívá Dalberg celou řadu milostných dobrodružství - nikdy nepoznal svoje rodiče a touha po matce ho vede k nejztřeštěnějším nápadům a vztahům ke starým ženám. Román je někdy též označován jako ironicko-alternativní verze sovětské historie a parodie na Nabokovovu slavnou Lolitu zároveň.

Prvotina ruského emigrantského prozaika Saši Sokolova (*1943) je křehkým, přeludovým až snovým románem, který patří mezi stylistické vrcholy ruské prózy. V románu je rekonstruována zvláštní, pro normální vědomí zaostalá psychika vypravěče, žáka zvláštní školy, jenž trpí rozdvojením osobnosti, a jeho neobvyklé vnímání a prožívání času. Vyprávění nemá pevný tvar, je neroztříděné, noří se do minulosti, do vzpomínek, obrůstá sněním, vynořuje se v budoucnosti, neustále se mění jako řeka, každý okamžik skutečnosti se stává nejistým a pouze slova vypravěče, jenž vede neustálý dialog s druhým „střízlivějším“ já, jej křísí jako jedinou možnou realitu. Román Škola pro hlupáky patří k nejvýznamnějším dílům ruské literatury 20. století. Již Vladimira Nabokova zaujal nezvyklý styl „okouzlující, tragické a velice zajímavé knihy“ natolik, že chtěl autora poznat osobně. Od té doby byl román přeložen do řady jazyků a Sokolovovo dílo se těší neutuchající pozornosti čtenářů po celém světě.

Román Mezi psem a vlkem rozepsal autor ještě v Rusku před svou emigrací v polovině sedmdesátých let, dokončoval ho však další čtyři roky. Po vydání v Americe roku 1980 získal román v následujícím roce v SSSR významnou neoficiální Cenu Andreje Bělého za nejlepší ruskou prózu. Jde o jazykově i konstrukčně velmi složitý román, ve kterém se prolínají dvě jazykově odlišná prozaická vyprávění s rozsáhlými básněmi. Název románu pochází z francouzského přísloví použitého v Puškinově Evženu Oněginovi, které je metaforou soumraku, přechodu mezi světlem a tmou. Rozvolněný ahistorický čas románu proměnil reálné zavolžské lesy, přenesené do mytického prostoru za Vlčí řekou (zvanou též jako Itil), v nadreálné a bezčasé Závlčí. Do této příznačné scenérie promítl autor groteskně nazřenou, bájnou, polozapomenutou Rus, plnou nezakotvených podivínů, vyvrženců a jurodivých – Rus rodící příběhy, které se v soumračných hodinách znehybnělého času proměňují v legendy.