Miroslav Vepřek Knihy

Pod názvem Hlaholský misál se skrývá soubor liturgických textů římskokatolického ritu v nové církevní slovanštině, který vytvořil Vojtěch Tkadlčík ve spolupráci s českými a zahraničními teology a slavisty ve druhé polovině 20. století. Byly publikovány dvě verze – první v roce 1972 jako zkušební text pro olomouckou arcidiecézi, druhá v roce 1992, oficiálně schválená pro všechny české a moravské diecéze, ve slavnostním formátu s hlaholicí a paralelně latinkou. V archivu Centra Aletti Velehrad-Roma v Olomouci se nachází cenná archiválie – strojopis prvotní podoby misálu z roku 1963, odpovídající předkoncilnímu Tridentskému misálu, jehož schválení však nebylo realizováno. Monografie se zaměřuje na komplexní analýzu Hlaholského misálu, včetně dobových souvislostí, téměř čtyřicetileté práce na jeho sestavení a liturgické charakteristiky. Důraz je kladen na lingvistickou analýzu, jelikož jazyk Hlaholského misálu, známý jako česká redakce nové církevní slovanštiny, je unikátním konstruktem vycházejícím z různých jazykových stadií a specifických inovací. Řešení otázek spojených s genezí misálu bylo umožněno studiem bohaté korespondence Vojtěcha Tkadlčíka, uchované v archivu Centra Aletti Velehrad-Roma.

Prvotina českého hudebníka a textaře obsahuje básně z let 1998-2004, které zaujmou upřímností a opravdovostí, s níž vyslovují životní nejistotu mladé generace.

Studie pojednává o vývoji problematiky takzvaného Staroměstského kamene, který byl objeven v 80. letech 20. století v archeologické lokalitě Staré Město u Uherského Hradiště. Jednalo se o úlomek pískovce, který na svém povrchu nesl jasně viditelné vrypy. Právě ty se staly předmětem několik let se táhnoucí diskuze v řadách filologů, archeologů a historiků. Pozadí této problematiky načrtáváme na podkladě korespondence jednoho z nejvýznamnějších slavistů 20. století, Vojtěcha Tkadlčíka.

Církevněslovanské písemnictví tvoří podstatnou část nejstarší české kulturní historie. I když celkový objem zachovaných literárních památek z tohoto období představuje dnes pouze špičku ledovce, je možno nejen v nástinu, ale i v některých důležitých detailech poznat povahu a význam epochy slovanské vzdělanosti v Čechách 10. a 11. století. Slovní zásoba českocírkevněslovanských památek obsahuje četné prvky, které lze chápat jako filologické důkazy přímé a nepřerušené návaznosti této epochy na období velkomoravské, vypovídá o jejím přetrvávajícím postavení na styku kultury latinské a byzantské a odhaluje její pevné zakotvení v kontextu ostatních soudobých redakcí nejstaršího slovanského spisovného jazyka, zároveň však také poukazuje na některé svébytné rysy, díky nimž českocírkevněslovanské písemnictví zanechává nesmazatelnou stopu na dějinných křižovatkách nejen slovanských...

Kniha se věnuje komplexní analýze dvou pozoruhodných církevněslovanských paraliturgických textů, Modlitbě sv. Řehoře a Modlitbě vyznání hříchů. Tato analýza vychází z komparace s jejich dosud neznámými a v nedávné době autorem objevenými latinskými předlohami. Původ překladu obou modliteb je možno zřejmě hledat v přemyslovských Čechách v 11. století, i když se zachovaly až v mladších opisech z ruského prostředí. Prostřednictvím jejich zkoumání jsou zvažovány také mnohem širší souvislosti této problematiky - kontext českocírkevněslovanského písemnictví jako celku, nejstarší literární vztahy česko-ruské, otázka západních vlivů na staroslověnštinu či možnost iroskotského misijního působení na počátky moravského a českého křesťanství.

Monografie je zaměřena na srovnávací formální tvarosloví dvou jazyků a jejich vývojových stádií, které se obvykle stávají spíše objektem samostatných analýz. Pro české kulturní prostředí je však vzájemné propojení staroslověnštiny a staré češtiny velmi důležité. Čtenář se seznámí nejen se základními paradigmaty jednotlivých flexivních typů (substantivní, zájmenná, adjektivní, slovesná), ale též s obecnějšími principy, na nichž je založen vývoj tvaroslovné roviny jazyka. Východiskem srovnávaných tvarů je stádium rané praslovanštiny, respektive pozdní indoevropštiny, výkl ady jsou namnoze dovedeny až k progresivním formám v současné češtině včetně nespisovných a nářečních variant, jež často reprezentují vývojové tendence a svým způsobem též potencionální „budoucnost“ češtiny. Na analyzované jazykové formy je nahlíženo především z pohledu funkční strukturalistické metodologie, změny v jazyce jsou tak posuzovány zejména z pohledu vývoje systému.

Monografie předkládá výsledky současného paleoslovenistického a historického bádání, které se zabývá počátky slovanského písemnictví a kultury ve velkomoravském prostředí. Byla sepsána při příležitosti výročí 1150 let od příchodu byzantské misie bratrů Konstantina a Metoděje na Velkou Moravu roku 863.

Snad v každé básni této sbírky Miroslava Vepřeka zaznívá ozvěna z míst, "která utvářejí člověka jedinečným způsobem...". Pro autora je těmito místy důvěrně známá krajina, kterou oslovuje jemným, melancholickým tónem, v němž se soustředí něha, cit a nepochybně i neskrývaná zvukomalebnost, jež tryská snad z každých jazykově lahodných pojmenování obcí a vsí, často se objevujících v názvu jednotlivých básní. Vepřek dokáže rovněž upozornit i na některé události, které se v dané lokalitě odehrály, umí je spojit s osobními prožitky a dojmy. Na jedné straně si uvědomuje, jak tyto okamžiky obohatily jeho vlastní chápání života, na druhé zároveň přiznává, že dispozice krajinných motivů mohou člověka přivést i k úvahám o konečnosti lidského bytí, což například dokládá básněmi zařazenými do oddílu "Čnělky smrti". Třetí básnická sbírka olomouckého vysokoškolského pedagoga, textaře a kytaristy je jakýmsi autorovým lyrickým diářem, s nímž putuje po moravské krajině.