Pavla Melková Knihy

Pozvání Ke stolu! svedlo dohromady devatenáct autorů z různých profesních oblastí. Jejich úkolem bylo identifikovat, každý sám za sebe, jedno téma, které mu osobně leží na srdci a jehož řešení může zlepšit kvalitu rozvoje Prahy a života v ní. U pomyslného stolu debatovali architekti, pedagogové, filozof, historik, sociolog, developer, lékař, ekonomové, novinářka a cestovatelka, výtvarní umělci, kněz, akademici, teoretička, filozof architektury, děkanka a přírodovědec. V průsečících nezávislých myšlenek postupně vyvstávaly překvapivé shody v jejich základu, které by mohly být možnými místy ohnisek potřebných změn a inspirací pro veřejnou správu, plánovače, architekty, soukromé developery a investory, obyvatele Prahy a všechny ostatní, kdo chtějí řešit skutečné a aktuální problémy města, tak jak je vidí život.

Pavla Melková je architektka, která za svoje stavby, vytvořené v rámci MCA atelieru získala řadu významných ocenění. Kromě pedagogické a výzkumné činnosti na Fakultě architektury ČVUT se intenzivně věnuje psaní teoretických knih i básnické tvorbě. V nich se prolíná její praktická zkušenost, znalost filozofie, sociologie, dějin umění i zájem o celé spektrum oborů dalších, a především hluboká citlivost vlastního vnímání prostředí okolo nás, a lidských vztahů k němu a v něm. Díky této citlivosti je její psaní specifické, a v dnešní době v daném oboru ojedinělé, neboť se na prostředí dívá pohledem jeho uživatelů, nikoli odborníka, jehož hlas v pozadí tento pohled spíše analyzuje. Soubor esejů je volným pokračováním předešlých knih Prožívat architekturu a Humanistická role architektury. Kniha Prožívat architekturu se věnovala především pozorování a interpretaci konkrétních situací prostředí okolo nás a tomu, jak jsou ovlivňovány kvalitou architektury. Humanistická role architektury potom mířila více k rovině obecných východisek, cílů a reálných nástrojů jeho vytváření, zejména z pozice plánování sídel a navrhování architektury. Třetí esejistická kniha, Vnímání prostoru, zkoumá, jak lidé prostředí vnímají. Zabývá se potenciálem architektury a dalších uměleckých disciplín toto vnímání otevírat a prohlubovat. A hledá, jak dané znalosti využít pro tvorbu architektury.

Kniha Prostor pro člověka v tvorbě Michala Škody není klasickým katalogem ani teoretickou studií. Je knihou o hledání jazyka, a to v několika úrovních. Je hledáním jazyka interpretace vnímání a prožívání reálného prostoru člověkem v něm přítomným, a to skrze výtvarný projev a zároveň skrze slovo, interpretující jak výtvarné dílo, tak samotný prostor našeho života. Napříč obory – architektury, výtvarného umění a literatury – pokládá otázku o významu prostoru v životě člověka. Cílem knihy je hledat možné odpovědi na to, kam se podělo ztracené vědomí zakotvenosti člověka ve fyzickém prostoru současného světa, zejména architektury, respektive veškerého vystavěného prostředí. Kam se ztratila schopnost ho vědomě prožívat a porozumět mu. Díla Michala Škody z posledního období, tedy grafitové kresby, architektonické intervence a autorské knihy, mohou být v tomto kontextu vnímána jako komunikativní reprezentace žitého prostoru, nabízející jazyk jeho čtení v abstraktní rovině, který může divákovi rozšířit schopnosti vnímání jeho vlastního reálného světa.

Kniha Humanistická role architektury volně navazuje na předcházející knihu autorky Prožívat architekturu. Úvahy o humanistické roli architektury vycházejí z názoru, že její absence či nedostatečné naplnění stojí v jádru řady problémů dnešního vystavěného prostředí. Jednotlivé texty řeší základní otázky: jaký je význam humanistického rozměru architektury v současnosti a co způsobuje jeho absence a jaké vlastnosti architektury ho naplňují. Humanistický rozměr architektury autorka nachází ve vlastnostech přesahujících její utilitární a technický rozměr, jako je komunikační schopnost architektury, ztělesnění a artikulace společenského a kulturního kontextu, etická funkce, reprezentační a symbolická role, obytná či estetická kvalita. Tyto otázky kniha zkoumá na tématech úlohy architektury ve společnosti, role profese architekta, významu veřejného prostoru města či problematice památkové péče. Nejedná se přitom o pouhé teoretické úvahy, ale zároveň o reflexi zkušeností Pavly Melkové jako praktikující architektky, spoluautorky realizací ateliéru MCA a v posledních letech také ředitelky Sekce detailu města na Institutu plánování a rozvoje hl. m. Prahy.

Autoři publikace, kteří se dlouhodobě věnují vzájemným vztahům člověka, prostředí a architektury, na konkrétních příkladech ukazují důležitost vzájemnosti, sounáležitosti a spolupráce nejen ve vztazích architektury vůči lidem a prostředí, ale také v životě společnosti obecně.

Publikace vydaná u příležitosti stejnojmenné výstavy konané od 4.3. do 21.5.2023 v zóně 8smička v Humpolci. Výstava zkoumá prostřednictvím instalací šesti umělců a umělkyň z Polska, Německa, Rakouska a Česka možnosti a schopnosti zvuku formovat prostředí, transformovat prostor a ovlivňovat naše pocity v něm, nebo jej naopak dekonstruovat novými přístupy. V galerijním prostoru s určitými architektonickými prvky a materiály se můžeme díky naslouchání ocitat ve stále nových akustických situacích. Zvuk se kolem nás rozlévá na všechny strany, prolíná, vrací, odráží, houstne a ředí. S takovými kvalitami zvuk přestává být něčím, co zní proto, aby byl slyšen, ale naopak existuje sám o sobě a může se díky své čistotě, hlasitosti a charakteru stát nástrojem silné subjektivní i sdílené výpovědi o současném stavu světa.

V publikaci Gravitační pole nevyslovitelného dochází k setkání dialogu jazyka poezie a výtvarného umění. Kniha je záznamem dialogu významného anglického sochaře Antonyho Gormleye a české autorky poezie Pavly Melkové, v němž se postupně vyjevovala příbuznost cíle hledaného a obou jazyků na cestě k němu. Linie slov básně i čáry kresby jsou stopy přibližování k tvaru podstaty - světa, našeho života, vztahů, situací. Jsou stopami jeho obkružování, tahy imaginace. Tahy slov poezie a tahy linií kreseb v této knize obkružují tentýž střed a odvíjí se od stejného horizontu. Křížení stop zpřesňuje obrys. V ponoření do tahů skrze vědomí se objevuje jeden společný jazyk. A v tom je smysl jejich setkání. Kniha vychází dvojjazyčně, tak aby byla plnohodnotným dialogem obou autorů a přístupná v obou jazykových prostředích. Nakladatelská anotace. Kráceno.

Kniha Hrana nás provází památníkem Jana Palacha ve Všetatech. Je o životě Jana Palacha a společnosti v jeho době i v současnosti, o architektuře a její schopnosti promlouvat, o naší osobní roli v utváření světa. Procházíme skrze symboly, které jsou obsaženy v architektonické a výtvarné vrstvě domu, stejně jako skrze informace soustředěné v historické expozici muzea. Podoba památníku je symbolem situace, kdy do života země, rodiny a člověka zasáhla zvenčí hrana zla a s ní výzva. Zdůrazňuje význam činu spočívající v uslyšení dějinného apelu jednotlivcem a vyzdvihuje tak v univerzální rovině platnost Palachova činu i pro současnost. Odkazuje nás k naslouchání výzvám dneška a osobní reakci na ně.

Oblast barokního Bastionu XXXI je součástí středověkého opevnění Nového Města pražského, založeného roku 1348 císařem Karlem IV. Revitalizace místa, dokončená v roce 2011 se stala úspěšným příkladem současné architektonické tvorby v kontextu historického prostředí. Autorem stavby jsou architekti Miroslav Cikán a Pavla Melková z atelieru MCA. Publikace seznamuje čtenáře s historií a geniem loci tajemného zapomenutého koutu v oblasti Albertova a Karlova, přináší teoretický pohled na současnou architekturu a zároveň poodkrývá samotný proces tvorby současného architektonického díla. Kniha je doprovázena množstvím kvalitních fotografií Filipa Šlapala, Roberta V. Nováka, Pavly Melkové a Mirka Cikána a plány a skizzami stavby. Česká verze je doplněna anglickým a německým překladem části textů.

V českém prostředí je málo praktikujících architektů, kteří by vyjadřovali své názory na architekturu formou esejů či knih. Teoretické zkoumání architektonické tvorby je často ponecháno teoretikům. Aaltovo tvrzení, že papír slouží pouze pro architekty, dnes neplatí, neboť významní architekti považují publikaci svých názorů za nezbytnou. V českém kontextu však takových příkladů není mnoho. Pavla Melková patří mezi výjimky. Jako spoluautorka významných realizací, jako je revitalizace Bastionu XXXI, se etablovala jako tvůrčí architektka. Tato knížka esejů ji představuje jako autorku zamyšlených statí, které se dotýkají smyslu architektury. Některé texty se zabývají klíčovými otázkami, jako je význam řeky a zvonů ve městě, volný čas a veřejný prostor, zatímco jiné reflektují duchovní situaci současnosti. Melkovou inspirují jak vlastní zkušenosti, tak texty kolegů a podněty z krásné literatury.