Jde o devátý díl edice Posvícení, která různými literárními formami podchycuje humor a satiru a posvícení si na bolavé problémy dnešní společnosti. Jde o krátké povídky, básně, slovní hříčky, aforismy, epigramy a další literární formy.
V 9. dílu se zúčastnili následující autoři: Jiří Cenek, Ivan Fontana, Hanka Hosnedlová, Iva Husárková, Dráža Holmannová, Josef Jarolímek, Michael Lorenc, Jaroslav Odehnal, Václav Smrčka, František Uher, Marta Urbanová, Zuzana Zimmermannová.
Milostný příběh v dopisech, který se odehrává v letech 1969 – 1971 v Praze.
Kulisy příběhu: Divadlo v Nerudovce, redakce Divokého vína, Divadlo Rubín, Klub v Michalské, Poetická vinárna Viola, Rudolfinum, Uměleckoprůmyslové muzeum a hospůdky na Starém městě a na Letné.
Petr Andreas, kritik, absolvent Filosofické fakulty Karlovy Univerzity, o knize napsal:
Lorence zajímá paradox, protiklad, oxymóron, napětí spíše významové než konflikty reálných lidí či věcí ve světě. V jeho lyrice je silně patrný básnický subjekt a jeho perspektiva; za textem je vždy znát, anebo se dává tušit závažná autorova životní zkušenost. Že z textu promlouvá hlavně silná emotivní osobnost a ego, že se nemluví o principech, ale o jedné zatraceně konkrétní lidské situaci, je třeba mít na mysli hlavně tehdy, působí-li text jako apodiktické či gnómické tvrzení: vždy se jedná o závěr učiněný na základě poznání získaného v určité životné etapě, které autor spontánně zobecňuje. Tvrdí-li například, že „Ještě žádný filosof/ neměl pravdu/“ , nechce tím hodnotit úroveň evropské vzdělanosti, nýbrž si realisticky uvědomuje, že žádné teoretické vědění nemá moc zajistit, aby se životní dráha jednotlivce neodchylovala od představy, jakou má každý na jejím počátku.
Sbírka M. Lorence přináší svým čtenářům slavnost poezie – zpěvné, hutné, básnicky obrazné lyrické verše vás vtáhnou do svého světa plného nedopověděných otázek i odpovědí. Knihu ilustroval Martin Hronza, graficky upravila Věra Martinková.
Druhá sbírka českého autora obsahuje verše, v nichž převládají intimní a bilanční reflexe.
Autor rozdělil svůj cyklus do tří oddílů, pro které je charakteristická společná poetika i námětové spektrum. Ve stručných miniaturách, v nichž je spíše zastoupený klasický rým než volný verš, uvažuje Lorenc nejen nad svým dětstvím a dospíváním nebo časem prvních milostných vzplanutí, ale i nad současnou dobou, která nutí člověka stále více se zamýšlet nad smyslem vlastního života. Autorovi nelze upřít schopnost meditace, jež se v jeho poezii stává dominantním prvkem. Tato poloha mu zároveň umožňuje dotknout se nostalgických a melancholických vzpomínek, které jsou zachyceny se snahou po čistém a průzračném výrazu. "Škoda těch dnů, / kdy jsem žil / a svůj let nepochopil", povzdechne například autor v jedné strofě. Zdá se však, že mnohem podstatnější je pro něho toto jednoduché zjištění: "...mé srdce tluče ještě".
Nová třívětá lyrická kompozice básníka, hudebníka a rovněž příležitostného výtvarníka přináší na rozdíl od předchozích, „utěšených, vláčně plynoucích básnických obrazů“ (Petr Andreas), známých z Lorencových sbírek Bezdomovci duše, Jízlivosti aj., verše deziluzivní a současně výrazně se vztahující k rozkolísané přítomnosti, která vytěsňuje poetické principy a etos krásy na okraj pozornosti. Název sbírky může při prvním pohledu klamat, avšak onen nečekaný klid není smírným vyrovnáváním se stárnoucího muže s okolním světem, ale zastavením se a usebráním sil před bouří, která je na dosah. Zasvěceným doslovem knihu doprovodil Petr Andreas.
