Lubomír Martínek Knihy

Ve čtyřech příbězích jsou ilustrovány vnitřní obtíže lidí vracejících se do rodné země. Ačkoli autor v příbězích zpracovává téma návratu ze čtyř různých pohledů, hlavním tématem je vyrovnání se s emigrací. Příběh Polynésana Tatiha, který knihu uvozuje, je poměrně samostatný; v dalších autor předkládá prostřednictvím svých hrdinů pohled na Čechy, respektive Pražany, z vnějšku, očima lidí, kteří se zde buď nenarodili, nebo zde alespoň delší čas nežili či žít nadále ani nechtějí. V jejich vnitřním, zevšeobecňujícím pohledu jsou pak lidé, kteří zde zůstali,"přečkali" zlé časy a žijí, přes všechnu svou pitoresknost, poněkud beztvaré, šedé, sobecké a všeobecně nehezké stádo, z něhož oni, výjimeční a osamělí, se samozřejmě vymezují. Nalézt cestu z ulity výlučnosti - společenské i jazykové - a vyřešit tak své životy však nejsou schopni. Autor se vypisuje z vlastního traumatu a vrací se k tématu některých svých dřívějších textů - hledání životní i jazykové identity vykořeněného člověka.

Román Lubomíra Martínka Zpoždění nabízí pohled do různých společenských kultur a konfrontuje jejich názory a zvyky s úpadkem klasických hodnot. V první části, „Stín pochybnosti“, se protagonista Bartoloměj Kubizňák ocitá na makasarském letišti, kde s ostatními cestujícími čeká na nejasně zpožděný let. Tato situace vyvolává rozmanité reakce lidí různých národností a povah, což vede k napětí a dočasným spojenectvím. Zvláštní pozornost si Kubizňák zaslouží od Xaviera Lebigra, jehož klid a nadhled v těžkostech vzbuzují sympatie, ale i ostych. Přátelství se formuje až při loučení na frankfurtském letišti. Druhá část, „Smrt nerozchodíš“, se odehrává o několik let později, kdy Kubizňák a Lebigre cestují Tureckem a Balkánem. Během tříměsíční cesty vedou dialogy o válce, historii a utrpení. Jako dospělí muži různých národností – Čech a Francouz – ukazují drobné rozdíly v pohledech, přestože mají společné východisko. Knihu uzavírá epilog, který zachycuje Lebigrovo umírání a jeho vnitřní úvahy o smyslu a naplnění lidského života.

Román známého spisovatele (Persona non grata, Mys dobré beznaděje, Palimpsest) se skládá ze tří částí, v nichž se jednotlivé úseky vyprávění stále zkracují, až končí v jednovětých řádcích. Jde o jeden z nejkrajnějších pokusů o průzkum možností prozaického textu v české literatuře.

Reflexivní próza přibližuje epistolární formou život a dílo českého exilového spisovatele Jana M. Kolára. Autor představuje rozporuplnou osobnost již zemřelého a téměř zapomenutého prozaika, esejisty a novináře, vzdělaného a kultivovaného představitele poúnorové emigrace. Autor jako vypravěč údajně v roce 1983 poprvé náhodně objevil jeden z jeho francouzsky psaných románů v Paříži, o čtyři roky později v Německu, kde katalogizoval díla zakázaných českých autorů, si mohl přečíst jeho korespondenci příteli a později i další romány, eseje i poznámky. Polemika a konfrontace s názory tohoto spisovatele mu umožňuje ujasnit si vlastní myšlenky a postoje. V dopisech, které mu adresuje, rozvíjí své úvahy o literatuře a jejích tvůrcích, o literárním stylu, o rasismu, křesťanství a víře, o politice a politicích, o samotě a především o životě v exilu. Nekompromisně odsuzuje období normalizace v Československu, které deformovalo lidské charaktery, a vyjadřuje i své rozčarování z polistopadového vývoje české společnosti.

„Následující texty vznikaly nezávisle na sobě, někdy na cizí podnět, jindy pouze jako pokus pojmenovat cosi, co se vnucovalo s rostoucí naléhavostí a čeho jsem se mohl zbavit pouze pošpiněním papíru. Formu esejí na sebe vzaly patrně díky původnímu významu tohoto slova, tj. pokus. Představují tedy především svědectví slabosti, jež si nedokáže odepřít zprávu o krajinách, o něž při svých blouděních zavadila.“ Jednotlivé kapitoly jsou sestaveny z kratších, navzájem komunikujících aforistických textů.

Proč lidé tolik odmítají vidět? Odpověď na tuto otázku hledá autor prostřednictvím Lynkea, Argonauta proslulého svým ostrozrakem. Autorův zástupce, jehož předobraz se plavil po vlnách, brázdí široká pole vědění a poznatků, z nichž se snaží dobýt porozumění, proč slepota světem vládne. Záznam jeho pouti za pochopením se čtenáři podává v podobě hutného knižního eseje.

Psaný rozhovor spisovatele Lubomíra Martínka a výtvarníka Karla Halouna obsahuje kritické úvahy o normalizaci i současné společnosti a kultuře. Zajímavý dialog dvou osobností vyhraněných názorů přináší reflexi normalizačního období i polistopadového vývoje. Oba dva nonkonformní protagonisty spojují ostře negativní postoje jak ke komunistické totalitě, tak ke společnosti konzumu a požitkářstí. Martínek navíc obohacuje publikaci svými zkušenostmi z emigrace. Vedle politického vývoje se Martínek s Halounem ve svých úvahách a vzpomínkách vyjadřují ke své umělecké tvorbě, kultuře, společenské atmosféře či proměnám morálky uplynulých čtyřiceti let. Knížka vznikla na základě dlouhodobé elektronické komunikace obou autorů.

Kniha volně navazuje na Martínkovu sbírku textů Nomad's Land. Jeho pokus (v původním slova smyslu) nastínit imaginární portréty cizince, nomáda a blouda, je autorovou završující úvahou o svém věčném putování a nesamozřejmosti lidské existence na konci tohoto století. Skládá se ze tříčástí: - Cizinec - Nomád - Bloud

Kniha esejů a poetických záznamů evokuje atmosféru nekonvenčních prostředí Paříže a přibližuje jejich rázovité obyvatele, zejména z nejdelší linky metra.

V autobiografické próze, která je pásmem záznamů a úvah inspirovaných putováním do Indonésie, se Lubomír Martínek mimo jiné soustavně vymezuje vůči životnímu stylu založenému na těkavě povrchní konzumaci zážitků. Jeho Muškátový oříšek tak není jen osobitým, "antituristickým" cestopisem, ale také polemicky zahrocenou esejí o "běžných povinnostech člověka", který se rozhodl na svých cestách vzdorovat myšlenkovým stereotypům a kulturním předsudkům. Vzor kázně v myšlení a stylu, která je předpokladem takto vedeného zápasu o neodvozený výraz, Martínek nachází zejména v románové tvorbě Josepha Conrada a Roberta Musila, již v textu průběžně reflektuje.